Jdi na obsah Jdi na menu

Recenze kázání na text L 15,11–32

24. 11. 2011

Řečeno ryze formálně - následující kázání je dokladem nijak ojedinělé snahy vykládat biblický text příhodami ze života. Nepřekvapuje to, protože nad každým kazatelem visí zlověstné imperativy: "Nebuď nudný!" a "Nebuď abstraktní!"

Samozřejme má výklad bible  pro kázání jinou funkci než pro biblickou hodinu. A jistě může příhoda ze života do kázání vnést další dimenzi, nejen tedy odpomáhat od nudy. Nicméně stejně tak může docházet  k tomu, že mezi oběma momenty nevznikne žádoucí návaznost, a že tedy příhoda jako by byla v kázání hlavně kvůli sobě. Je to škoda - jak vzhledem k biblickému textu, tak někdy i vzhledem k příhodě a možná i vzhledem k lecčemu dalšímu. Kázání bylo zveřejněno pod autorovým jménem v časopise Protestant (zde). Zde je citujeme zhruba po odstavcích, které jsou pokaždé vyznačeny celkovým potržením.

Ona tři podobenství o hledání a nalezení spojují oba zákony, Starý a Nový, nádherným způsobem. Ezechiel káže: Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. (Ez 34,16) Ale Ježíš vykládá tato podobenství ne s opovržením pro tučné vypasené ovečky, ani se zavržením staršího bratra oproštěného od smyslu pro humor a veselici, ale se skrytou touhou, aby bylo v jednom stádu sto oveček a v jedné rodině aby starší a mladší syn žili svorně a radostně. Tak aby skromný poklad palestinské vdovy byl ucelený.

Bohužel se staví hráz mezi těmi, kteří pokání nepotřebují, a těmi, kteří činí pokání, jak je vidět na sešlé tváři staršího bratra, nebo na samotném Kainovi.

1) Kázání začíná "technickou nejasností", protože odkazuje po čtení podobenství o ztraceném synu na tři podobenství. Chyba redakce?

2) Především tu je ale dvojí exegetická slabina. Jednak Ježíš se na rozdíl od Ezechiele nezabývá tučností některých oveček (neboli: sociálními rozpory), takže tu nejde o problém opovržení (o opovržení navíc nejde ani u Ezechiele). A jednak druhý syn v podobenství o ztraceném synu nezosobňuje absenci smyslu pro humor a veselici, jak míní autor kázání.

Utkvěl mi v paměti výrok už dávno zesnulé paní: Prožila jsem dvacet let nešťastného manželství se svým Samuelem a dvacet let naprostého štěstí s týmž Samuelem. Onen Samuel byl sevřen mocí alkoholu. Dostal se náhodou, duchovní náhodou, na náborový večer modrého kříže a druhého dne se zřekl veškerých lihovin navždy. Možné je, docela možné, že se na tomto večeru mluvilo o Synu člověka, který přišel, aby hledal a spasil, co bylo ztraceno. Jaký je Bůh blízkosti a vzdálených končin, Bůh domova a Bůh dálav? Odpověď zazní jasně nikoli jako facka, ale jako objímání v jednom: onoho vzdáleného a toho blízkého. Bůh je Bohem pohybu, klasicky řečeno: svatá Trojice je pohybem svatého Ducha mezi Otcem a Synem, pohybem lásky, který shrnuje a podle Berďajeva řeší sociální otázku.

3) Citovaný "výrok už dávno zesnulé paní" je jímavý, je doprovázen vysvětlením, ale jinak je izolovaným prvkem v celku kázání, do něhož patří jen na základě analogie, která říká, že návraty se opravdu dějí. Ale proč tento moment nevykreslit? Místo toho přichází jen lehký teolgický náčrt jako doplněk k příhodě, kterou poctivost nedovoluje vypravěči překreslovat k účelu jeho.

4) Tentýž odstavec, věnovaný vyléčenému alkoholikovi, končí farářovým trojičním vyznáním v návaznosti na to, že příběh ukazuje boží spojování vzdáleného a blízkého. To je motiv, který by stál za další promýšlení. Přesto zůstává vězet sám v sobě. A poté se říká, že "svatá Trojice je (...) pohybem lásky, který shrnuje a podle Berďajeva řeší sociální otázku." Jakou sociální otázku? Tu Ezechielovu? Anebo se myslí alkoholismus? Jak ji řeší? Řeší sociální otázku plynoucí ze soudobé ekonomické krize? Jak konkrétně?

Ona tři podobenství nabízejí tři trochu odlišné cesty, jak hledat a nalézat, jak být hledán a nalezen: po prvé se jedná o zvíře, ovečku. Po druhé o věc, stříbrnou minci. Po třetí o člověka, mladšího syna zámožné rodiny. Bůh Ježíše Krista se totiž zajímal o tři uznávané říše neboli prostory: minerální, zvířecí a lidskou.

5) Hledání analogií v bibli je osvědčený a běžný postup, na něm není zarážejícího. Ovšem oproti třetí větě právě citovaného odstavce. Zmiňovaný boží "zájem" bych alespoň sám měl raději blíže vysvětlen a kromě toho mi není jasné, kam se poděla říše rostlin. Asi je to říše bezbožná, i když víme od Ježíše, že Bůh pečuje také o polní lilie. Je to sice drobnost, není mi však zřejmé, proč se tu mluví o jakýchsi "třech uznávaných říších"? Jen pro zpestření?

Zabloudilá ovečka je dokonale pasivní, tak jako těch devadesát devět zbylých. Pastýř je dokonale aktivní. Máme na vybranou: Jsme pastýři nebo zbloudilými ovcemi. Anebo střídavě oběma?

6) Sice rozumím tomu, že autor chce říci, že v podobenství o ztracené ovci rozhoduje aktivita pastýře. Ale netuším, proč by zbloudilá ovečka měla být "dokonale pasivní". Ta naopak musela být poněkud aktivní, aby zbloudila. Proč ale vůbec se tu mluví o aktivitě a pasivitě? Nebylo by příhodnější mluvit o tom, že ovečka byla odkázána na pastýře a jeho "milost"?

Ztracený syn je aktivní v touze odpoutat se od své rodiny a svého rodného kraje. Má růst, dokázat samostatnost a soběstačnost. Prostě přeříznout pupeční šňůru. Otec tomu dobře rozumí a pustí ho do dálav s nadějí a láskou, zatímco nebeský orchestr hraje „Symfonii Nového Světa“ od Antonína Dvořáka. Pak po nezdaru je junior zase aktivní ve své touze po návratu, tentokrát za doprovodu krásné a něžné národní hymny „Kde domov můj?“ Otec mu vychází vstříc velmi aktivním a neobyčejným způsobem. Rozběhne se únavně pochodujícímu naproti a pak v přítomnosti staršího bratra prohlásí mohutně a rozhodně: Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen! Takový komentář vylučuje veškeré výtky a výčitky. Když máte syna nebo dceru, který udělal smrtelnou hloupost, a vyvázne z toho živ a zdráv, zapomenete na zákon a rozsudky, abyste se radovali se synem člověka a všemi anděly.

7) V tomto odstavci se převypravovává přečtený oddíl. Převypravování se mi často jeví jako kazatelský zlozvyk, který se ale zde umenšuje vtipnou paralelou Dvořákovy symfonie a české hymny. Nicméně je tu několik nesrovnalostí. Sám bych na místě otce nechoval v srdci jen lásku, ale také vážnou obavu, bez níž by ona láska byla naivitou.

8) Zvláštní je autorovo zaujetí přemódnělým slovem "aktivní". Je z něho znát snad ironie, ale pro moment, kdy syn na dně přichází k sobě, se to slovo příliš nehodí.

9) Otcova reakce na synova bratra pak není žádným "komentářem". Nejspíš to můžeme považovat za jakýsi odraz mediální zvyklosti o kdečem vyřčeném mluvit jako o "komentáři". Ale otec v podobenství ve skutečnosti nic nekomentuje, nýbrž vyjadřuje svůj bytostný vztah k synu a důsledky toho pro jeho život.

10) A konečně i zde alespoň letmo projevuje obliba historek ze života, ovšem příklad dítěte, který udělá "smrtelnou hloupost" (docela pěkné slovní spojení) je nekonkrétní a slabý. V podobenství jde o víc než o hloupost.

Podobenství o ztraceném penízi vypadá jako chudý příbuzný, i když šlo přece o stříbrnou minci. Je tu čiperná hospodyně, která umí dělat pořádek: rozsvítí lampu, vymete dům a hledá pečlivě, dokud ji nenajde, a když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky na koláče a klobásy.

Vzpomínám na jednu ženu, která se velmi rmoutila nad ztrátami světa. Byla živou členkou občanského sdružení „Acat“, kde se dobrosrdeční lidé snaží pomáhat lidem zapomenutým a zmizelým kvůli zkorumpovanému a svévolnému soudnictví. Když člen její rodiny ztratil peněženku, bankovní kartu nebo utrpěl škodu na autě, snažila se mu vždy navrátit polovinu zpeněžené újmy.

11) Převyprávění dalšího podobenství je stručnější a rovněž "popularizujcí", ovšem bez toho, aby z něho ukázalo cestu k pochopení jeho smyslu.

12) Misto toho podobenství o ztraceném penízi evokuje další příklad "ze života", pochopitelně související s penězi. Ovšem na rozdíl od příkladu Samuela tentokrát tu je jen obecná propagace záslužného dobročinného sdružení, aniž by bylo zřejmé, co má s ním jakási žena co do činění, kromě toho, že v něm působí - podobně jako ostatní. "Její rodina" má být asi její klientela, ale takto to nelze říci (patrně jazykové zakolísání), rozhodně tento výraz nelze brát doslova (to by znamenalo, že její příbuzní stále o něco přicházejí a ona jim to vynahrazuje).

Podobenství o dvou rozkmotřených synech nebo o marnotratném otci je velmi odvážné: Není řeč o soudu, ani o pokání, ani o trestání. Byly bolesti: maminka, tatínek, mladší a starší syn: co prožili? Hněv, lítost, stesk, hořkost? Můžeme si to živě přestavit. Jak bychom reagovali při návratu ztraceného syna? Důtkami, káráním, kázáním nebo radostným objetím?

13) V tomto odstavci se vyskytují nápadné exegetické poklesky. Vztah mezi syny je spíš vztahem jednoho syna k druhému, nejde tedy o rozkmotřenost.

14) Za druhé - jak autor přišel na to, že otec byl marnotratný? Kdybych to měl vzít doslova, musel bych to vzít jako velmi odvážnou hypotézu, ale tu pak by bylo nutné zdůvodnit, jinak nemá smysl. Jen dodejme, že je dobrým zvykem slovu "marnotratný" se vyhýbat, protože odvádí pozornost od toho, oč v podobenství skutečně kráčí.

15) Za třetí - o soudu ani o trestání sice řeč není, zato o pokání řeč je. A má to svůj hluboký smysl. Možná autor nemá slovo pokání v lásce (a že by s Bohem apriori odmítal spojovat myšlenku soudu a trestu?).

16) Zmínka maminky je zajímavá. V podobenství se o mamince nepíše - ale možná by se to dalo vykladačsky alespň trochu více využít, ale možná se také mýlím.

17) Odstavec srovnává otcovu reakci s naší možnou reakcí, ale tuto otázku jen letmo načrtne, a ačkoli se dotýká samé pointy podobenství o ztraceném synu, zůstává viset ve vzduchu.

Někdy jsme po vzoru syna člověka těmi hledajícími záchranáři, jakožto ti, kteří sami potřebovali a stále znova potřebují záchranu, a vědí o záchraně.

18) Sebeoznačení "hledající záchranáři" je zajímavé, i když neplatí pro každého. Nakolik jsme v tom podobni "synu člověka" je méně jisté. Záchranou pak můžeme sami myslet ledaccos - co se jí myslí zde? Skutečně je to něco, o čem víme nebo dobře víme?

Každý člověk má v sobě něco ztraceného, zraněného, zahynuvšího, co potřebuje obživu. Sbor, křesťanský sbor, by měl být místem setkání lidí, kteří umějí vnímat bolest druhých a rozdávat útěchu. Připustit, aby se dítě, byť v rouchu starce, roztancovalo a vyskakovalo si. V románu „Jméno růže“ od Umberta Eca vystupuje postava truchlivého a satanického mnicha, jenž zakazuje smích. Ježíš naopak uvítal radost a veselici: mocenství a zákonictví nenávidí radost, a proto…

19) Onu historku ze Jména růže mám rád a myslím, že patří obecně k nejoblíbenějším. Odstavec je vlídnou momentkou, bohužel vyklánějící se ze souvislosti - a víme již, že to není ojedinělý případ. A navíc ten skok od nutnosti zachraňovat k veselici - jako by to bylo tak snadné... Samozřejmě, kéž by sbory vůbec byly místem, jak je autor líčí. Ovšem nejen tím.

Kolikrát v nynější době jsou ti, kteří hledají pravdu a svědčí o ní, pronásledováni, ohrožováni ba vražděni, protože neustále hledali zraněnou pravdu a zastávali se ztracených mincí, oveček, ztracených synů a děvčat.

Každý se může mýlit a dělat přehmaty, a proto potřebujeme v církvi a společnosti milost doprovázenou čestným a nezaujatý soudnictvím, které jedná podle v zemi platných ustanovených pravidel a lidských práv.

Především všichni potřebují jako sůl pokoru toho, který slyší vnitřní hlas svatého Ducha a vrací se do domu otce. Amen

20) Závěrečné odstavce postrádají pointu, vyústění, nebo alespoň ujištění o tom hlavním. Ne že by mluvily o nedůležitých věcech. Ale ztracený syn je trochu jiný případ něž někdo pronásledovaný.

21) Proč se najednou, až v samém závěru mluví o soudnictví, o něž v celém kázání vůbec nejde - a jak blíže vztahovat církev a milost spolu se soudnictvím? Co se tu vůbec míní milostí? Závěrečné odstavce jen potvrzují dosavadní pozorování inkongruence celku, která právě v závěru působí silněji. Mluví se tu o samých důležitých věcech, ale možná právě proto si kostelní posluchač kázání nevšimné té vágnosti a nesourodosti. A to je prostě škoda.

Co říci závěrem? Jazyková stránka kázání si zaslouží pochvalu. Nicméně kázání samo jsem si zvolil k recenzování kvůli základnímu zjištění o tom, jak pojednává biblický text, který měl mít úlohu jeho podkladu a východiska. Jeví se mi totiž zmatené pro jeho diskontinuitu, absenci výkladu bible a pro nejasnost smyslu celkové výpovědi. Jak a co si vzít z bible k srdci? Příhody to nezachrání, a navíc by někdy samy potřebovaly občerstvit.

Autora rozhodně nepovažuji za hlupáka. Jde mi jen o poukázání na to, jak jedno coby příklad uvedené konkrétní kázání sází na výklad Písma hlavně volně zapojenými příhodami ze života a volně naskakujícími myšlenkovými asociacemi. Tím si žádá vstup zejména do té evangelické mysli, která se nechce obtěžovat pečlivější reflexí biblického oddílu.

Jiří Hoblík

Dodatek:

Milan Balabán mne shodou okolností dodatečně upozornil, ovšem v souvislosti s jiným kazatelem než tím, který je autorem právě analyzovaného kázání, že tento styl kázání je běžný ve Švýcarsku. Sám jsem několik kázání ve Švýcarsku zažil, ale s tímto stylem jsem se nesetkal, takže stoprocentní pravidlo to jistě není. Jedno ze švýcarských kázání se mi ale dosti zamlouvalo, snad ho někdy najdu. To pak budu v pokušení ho přeložit. Slibovat nebudu nic, ale vím, že pokušení to bude.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář