Jdi na obsah Jdi na menu

Rozpaky nad jedním kázáním

Evangnet překvapil novou službou: obsahy z rss kanálů se zobrazují na hlavní stránce. Tím mě praštilo hned do očí kázání jednoho bratra kazatele. Brzy se zase ztratilo pod lavinou nových článků, takže jsem si nestihl poznamenat odkaz a na stránkách kazatelova sboru jsem kázání také nedohledal. Nebudu proto uvádět, o koho jde, jen shrnu výsledný dojem:

Kazatel si položil těžkou, ač nijak originální otázku: proč lidé v Čechách nevěří? Různé další řečnické obraty nás přivedou ke křížovým výpravám (a pokud si vzpomínám i k restitucím), aby došel k předběžnému závěru, že je „snazší odvolat se na chyby církve než přiznat, že by mi víra bránila šidit stát nebo souseda“ (citát není formálně přesný, ale obsah odpovídá). Sečteno a podtrženo: chyba není na našem vysílači; chyby jsou vždy na straně „přijímače“. Už tím začíná být celé to kázání věcně nepoctivé. Bohužel jsem si v té krátké chvíli, kterou jsem na přelousknutí kázání měl, nestačil zapamatovat texty, takže ani nevím, jak poctivé je vůči bibli. Kázání však musí být poctivé i vůči homiletické situaci: kazatel si nesmí realitu, o a do které mluví konstruovat. Měl by ji studovat, „exegetovat“ stejně pozorně, jako písmo svaté (barthiáni si jistě vzpomenou na bonmot jejich taťky o bibli v jedné a novinách v druhé ruce). Na první pohled kázání budí dojem, že právě o to se pokouší: chce překonat klišé.

Ano, odkazy na historická selhání církve jsou skutečně kec. Každé lidské uskupení má svoji temnou minulost, církev především. Je společenstvím hříšníků, hledajících odpuštění. Má ve svém duchovním pokladu spasení, tedy touhu po nějakém vytržení ze své bídné reality; to se potvrzuje pokáním – změnou smýšlení a vyznáváním vin. Právě proto je křesťanství v dnešním světě zranitelné, neboť jsou to křesťané, kdo o svých selháních hovoří; kritici, či dokonce odpůrci křesťanství si vlastně jen vypůjčují slova křesťanských autokritiků. Ale jistě: křesťané také rádi přebíjejí kritiku poukazem na světlé stránky, možná převažující, své historie, což však většinou u nepřesvědčených vyvolává ještě větší znechucení. Avšak kazatel útočí na jedno klišé jiným: nevěřím, protože si nechci nechat kecat do života, chci žít svévolně, ne aby mi někdo jitřil svědomí. Není-li boha, není soudce. Jenomže právě v tom je celé to kázání postavené na hlavu.

Opravdu je tohle důvod, proč lidi nevěří? A potřebují si lidé nevěření zdůvodňovat? Nepotřebuje spíš víra nějaké zdůvodnění?

Především se tu operuje s představou, která nebyla cizí ani takovému atheistovi, jako byl Voltaire: že věřící lidi jsou poctivější, protože se bojí boha. Ale to není pravda. Zatím co k poctivému životu, osobnímu i občanskému, mnoho lidí žádnou „hypotézu boha“ nepotřebuje, „šidit stát a souseda“ se mnoha křesťanům, ano i církvím, jeví jako občanská povinnost. Leccos naznačují například kvasianarchistické argumenty zastánců církevních restitucí, že „stát je svině“, proto se mu mají sebrat všechny peníze, co to jde. Církevní představitelé mají spousty finesů, jak šidit. Faráři i starší umějí šidit stát i církev; víra nevíra, lidé spolu vyčůrávají. Odhlédneme-li o přiznaně nadsazených pohledávkách ČCE vůči státu, některé církve, které se restitucí účastní, za komunistů ani neexistovaly. Většinou ty samé v důvěře ve státní financování církví vykazují jednoho kazatele na dvacet i osm členů církve! Lze tvrdit, že někdo nevěří proto, že by mu to bránilo v šizení státu a souseda?

Kazatel se tedy pokouší položit si otázku, která sice není originální, ale zatím na ní nikdo nedal přesvědčivou odpověď. Ani sám kazatel. Přešel totiž fakt, že lidé většinou nevěří ne proto, že by měli důvod k nevíře, ale že nemají důvod k víře. Ze zcela poctivé pozice se tak stává téměř zločin. Kazatel vychází z tichého předpokladu, že víra je standard; zdůvodňovat je třeba odchylky. Ale víra ve smyslu biblickém je něčím výjimečným. Jsme vyznavačskou, nikoliv lidovou církví. Není-li kazatel vůči předmětu či posluchači svého kázání čestný, nemůže žádné přesvědčivé vysvětlení přinést.

Posledním postřehem tudíž je otázka, o kom a pro koho to kázání bylo? Mezi těmito dvěma cíli by neměl být moc velký rozdíl. Neštěstím zdaleka ne jen tohoto kázání je, že je pro shromážděné o těch druhých. Mnozí kazatelé považují za svoji povinnost vystrašenému stádečku věřících oveček v atheistické stepi dodat sebevědomí tím, že obviní onu step z její nehostinnosti. Ale že stále přese všechno, co jsem napsal o kritice a slabosti křesťanství úvodem, pokání a vyznání vin zůstává tenorem křesťanství i nadále, proč obviňovat nevěřící: „Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1Ko 5, 12n). Ačkoliv je pravda, že zdůvodňování nevíry chybami církví je klišé, vysvětlování téhož chybami druhé strany je nepoctivé neméně.

Nevěření nemusí být chybou, věřících ani nevěřících. Poctivé nevěření je ostatně čestnější, než když se k víře někdo nutí, je donucen, „zmáknut“, nebo jí dokonce předstírá! Pro shromážděné stádečko by však bylo větším přínosem, kdyby mu kazatel pomohl identifikovat a odstranit vlastní selhání, než aby mu dodával sebevědomí obviňováním druhých.

Jakub Dvořák

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Michal Vejvoda - ...jen k těm církvím, co neexistovaly

13. 10. 2014 20:48

Myslím, že se jedná pouze o jednu církev, která však za bývalého režimu existovala (většinu doby své existence ilegálně nebo v rámci jiné církve) a dokonce stihla být v roce 1989 zaregistrována ještě před změnou režimu. Nejdevšak ani tak o existenci, ale o to, že neměla žádný majetek, který y jí mohl být režimem sebrán....zajímavý článek k této problematice (asi jich tam bude víc) zde: http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/481-reakce-na-dopis-biskupa-ac-ohledne-cirkevnich-restituci

Martin Danihelka - o poslouchání

29. 9. 2014 8:40

Skoro všechno důležité ke kázání už bylo řečeno v článku a diskusi, připojím k tomu jen pár poznámek.

Nebylo zatím nahlédnuto, že na ryze rétorické úrovni se jedná ve srovnání s jinými kázáními konzumovanými v ČCE spíše o nadprůměrný výkon. Zvoleným jazykem a tónem, členěním, snahou zaujmout pro svůj pohled. Když vezmeme v úvahu časté kazatelské tápání a topení se ve výkladu biblických veršů, zoufalé a křečovité snahy starobylý věroučný text "zdnešnit", toto kázání nenabízí podobný nedůstojný výkon.

K problematice bibličnosti a nebibličnosti kázání musím zmínit vlastní současnou zkušenost. Koresponduji teď s jedním kazatelem Československé církve husitské a přečetl jsem při té příležitosti několik kázání jeho i dalších farářů ČCH. A musím říci, že se cítím jak po osvěžující cestě do ciziny. V cizí zemi se každý setká s řadou odlišných zvyků, které relativizují jeho domovinu. A stejně to začínám vidět s tzv. bibličností českobratrských evangelických kázání. Opravdu, proč by mělo být jisté pojetí bibličnosti kázání jediným možným způsobem, jak udělat kázání?

Tomuto kázání je ovšem oprávněně vytýkána teologická naivita, která vyústila do povrchního klerikalismu. Je třeba říci, že kázání svědčí o naivitě a/nebo aroganci také na historické a politické úrovni. Nacházím tu značné nepochopení pro různé démonické souvislosti pojmu "poslušnost Bohu", "poslušnost Božímu nároku". Kazateli by slušelo povědomí nejen o různých z dnešního hlediska neobhajitelných projevech předmoderní "poslušnosti Bohu" (zmiňuje křížové výpravy), ale i o tom, že údajná předosvícenská poslušnost Bohu v Evropě sotva byla tím, čím by chtěl autentickou poslušnost Bohu vymezit poctivý bohoslovec. Byla ve skutečnosti založena v nemožnosti jedince disponovat sebou a svým duchovním obzorem. Představme si třeba sedláka 17. století, nikterak chudého, žijícího v relativním dostatku. Je nemožné, aby se choval jakkoli nekonformně vůči dobovému církevnímu křesťanství, aby v neděli chyběl na bohoslužbě, aby církvi neplatil standardní "dary", aby veřejně uplatňoval neobvyklé náhledy na náboženská dogmata a aby se pokoušel o jakýkoli kreativní postoj k Písmu (ostatně už možnost číst ho byla nesamozřejmá). V takovém případě by byl ohrožen na všech úrovních - už rodinné, ale jistě sociální, tržní, na úrovni obce, i na úrovni státu. Soused by mu nepůjčil motyku ani koně a stát by ho mohl perzekvovat a likvidovat. Model heretika a autonomního myslitele nebyl prakticky moc životaschopný. - Po takovéto poslušnosti Bohu projevuje kazatel nostalgii? Neplete si tuto kmenovou konformitu s nasloucháním tichému a náročnému hlasu evangelia? Říkejme takovému modelu společnosti jak chceme, ale s poslušností Bohu a Božímu nároku si tuto kolektivní spoutanost křesťanskou symbolikou, prosím, nepleťme.

xxx

Ještě něco, co už je mimo obzor tohoto tématu, jenom se ho letmo dotýká: Velmi by mě těšilo, kdyby mi někdo sine ira et studio vysvětlil, proč v ČCE po roce 1989 v takové míře převládá pravicové a neoliberální paradigma. Důvodně se domnívám, že jen málo skupin české společnosti je tak výrazným a semknutým způsobem oporou pravicové interpretaci společenských jevů jako ČCE. Dokonce se toto nedá říci ani o jiných velkých církvích v Česku. Rád bych především věděl, jestli má pravicovost ČCE nějaké zajímavé teologické motivy nebo se jedná v zásadě o důvody historické, strategické, jestli vyplývají z nějakého specifického společenského postavení českobratrských farářů apod. Nezhostil by se tohoto tématu někdo a nenapsal by o něm něco zajímavého třeba pro Svobodné protestantské stránky? Sám jsem kdysi navrhl Jiřímu Hoblíkovi esej o tomto problému, ale mé síly na něj nestačily; nejen proto, že nejsem žádný homo politicus...

Jakub Dvořák - Re: o poslouchání

30. 9. 2014 22:35

K poslednímu se vyjádřit nechci, protože na to mám dost tvrdý názor. Jen stručně popíšu, že si nemyslím, že by v ČCE převládal nějaký pravicový názor, protože ČCE je spíš beznázorová. Pragmatici oblečou to, co se právě nosí, a po roce 1989 se nosil klausismus (spíš než pravicovost). A protože ČCE je i trochu opožděná, nosí to, co se nosilo včera a předevčírem. Často jsou to ale titíž, kdo za komunistů byli "levičáky". Proto to za hlubší pitvání ani nestojí.
Totéž lze říct o "biblismu" ČCE, protože ten není, leda se tak tváří. Ale pravý biblismus to není. A mnohde se od něj ustupuje vůbec.
Nemohu komentovat Váš pocit z oněch husitských kázání, protože je neznám, nemám ani potuchy, jak se u husitů káže, ale myslím, že je to stejně individuální záležitost, jako v ČCE. Za biblismus ovšem nepovažuji, snaží-li se kazatel křečovitě držet nějakého veršíku, nebo, a to je dost častý případ, že jen v kázání text převypráví, parafrázuje, nebo dokonce zkarikuje! Biblismus ani nespočívá v tom, když se tahají z bible citáty jak králíci z klobouku, jako argumenty pro nějaké "učení", lhostejno, má-li to být nějaký věroučný článek, nebo soukromý kazatelův názor.
Jak znám dnešní kazatelství ČCE, biblismus je nedostatkový.
Jinak oceňuji, že zmiňujete i kladné stránky předmětného kázání; ano, rétorika je velmi důležitou a v ČCE podceňovanou složkou kázání, ale nemá-li kázání obsah, je to stejně marné. Proto bych v prvé řadě mluvil o něm.

Martin Danihelka - Re: Re: o poslouchání

2. 10. 2014 8:00

Téma pravicovosti ČCE: S touto vaší odpovědí se nedokážu spokojit už proto, že sám váš článek nabízí jedno hlubší vodítko. Píšete: "Leccos naznačují například kvasianarchistické argumenty zastánců církevních restitucí, že ,stát je svině´, proto se mu mají sebrat všechny peníze, co to jde." Právě toto by třeba stálo za reflexi. Kde se v českobratrské teologii i církevní praxi vzala tak malá prestiž pojmu státu, která je nápadná z uvažování mnoha farářů a českobratrských laiků? A která si dobře rozumí s neoliberálními schématy? Jedná se o dobovou nahodilost, o diskreditaci pojmu státu komunistickou ideologií, nebo tu lze přesvědčivě popsat přetrvávání snah Jednoty bratrské 15.-16. století existovat v nezávislosti na státních strukturách? (Ale co ta dějinná diskontinuita od Bílé Hory?) Je to vliv moderních českobratrských teologů, kteří strávili tolik času dekonstrukcí tzv. konstantinovského obratu prvotní církve? Nebo nějaké kalvínské reziduum, kdy může být stát vnímán jako komplikující nivelizátor spontánní individuální práce na vlastní spáse? Jestli někdo z laskavých kolemjdoucích ví o nějaké svěží analýze těchto souvislostí, ať tu, prosím, zadá nějaký odkaz.

Problematika tzv. bibličnosti českobratrských kázání nápadně vyvstává v konfrontaci právě s tímto kázáním, které je v jistém smyslu až ukázkově nebiblické. Jeho souvislost s biblickým textem i exegetická práce je tu nulová, verše J 8,31-36 jsou použity jako pouhá záminka k subjektivistickému rétorickému projevu o ztrátě víry v moderní době. Nemohou překvapit výtky, že toto kázání není tím, co by českobratrská homiletická tradice vyžadovala: interpretací biblického textu a službě Božímu Slovu v něm. Podotkl jsem v neutrálním tónu, že například husitská kázání mají leckdy podobnou strukturu - jedná se o situační, quasi-politickou promluvu o problému, který současníky pálí a kde je biblický text snad jen mottem v záhlaví. (Doporučuji nahlédnout do devadesát let staré "Naší postyly" Karla Farského, zakladatele CČsH, což je nepochybně kazatelsky zajímavý výkon.)

Jiří Šamšula - Ano-Tillich

23. 9. 2014 12:02

Tillicha jsem nezmínil bezdůvodně - on totiž se pokusil důsledně činit to, co bratr kazatel též, ale na jiné úrovni. Totiž ne jen vykládat biblický text (ten asi zde příliš vykládán nebyl, pravda), ne jen se vztahovat k pravdě křesťanské víry, ale snažit se ho vyložit vhledem k aktuální situaci. A tu současnou situaci bratr kazatel intepretuje velmi schématicky (nekriticky chápaná náboženská heteronomie proti jednoznačně negativně chápané novověké autonomii), insipirace theologickým myšlením by neškodila.

Jakub Dvořák - Re: Ano-Tillich

24. 9. 2014 8:03

To určitě. Ovšem čtu-li Tillicha, mám pocit, že se potkávám se starým známým - tedy nic nového, jen šediny a vrásky přibyly. K nim bych počítal protibarthovskou, spíš ale protibarthiánskou polemiku, která je, stejně jako celé barthiánství, pasé. Povrchní barthiánství vyloučilo z teologické reflexe všechno lidské (myslím, že sám Barth nikoliv). Tillich nás k tomu vrací, dobře dělá, ale nakonec, uvažuje-li člověk racionálně, nezávisle na "autoritativních osobnostech", dojde k tomu také. Bylo by nešťastné nahradit barthiánství tillichovstvím. Myslím, že by se měla theologie od tohoto scholastického zatížení už konečně osvobodit směrem k větší autentičnosti.
Kázání se mi bohužel nelíbilo. Když Jirka tuto rubriku zřídil, říkal jsem si, že pokud do ní přispěji, jen recenzí nějakého dobrého kázání; špatná za to nestojí. Musel jsem to ale porušit, neboť chyby tohoto kázání nejsou dnes nijak vzácné, jsou spíš kazatelským standardem: schematičnost, absolutní nezájem o biblický text i svět, do kterého má promlouvat ...

Jiří Šamšula - ...

18. 9. 2014 15:42

Ano, autor kázání vůbec nepočítá s tím, že by někdo mohl nevěřit, jak říkáte, poctivě. (A už vůbec nezohledňuje, že b někdo mohl nevěřit díky určitému způsobu a obsahu křesťanského zvěstování, natož pak i proto, že Bůh nechce, aby někdo uvěřil) Nepřesvědčivé je i jeho schématické stavění proti sobě podle něj zcela iluzivní novověké autonomie, kterou demagogicky redukuje, v české tradici to je ovšem obvyklé, na "vlastní nálady a choutky" jako jejich důsledek "odmítání boha a církve" , a "heteronomie" jako jediné možné alternativy pro víru, tedy podřízení se autoritě, dobře ne tedy církve, ale Písma a Krista. H. asi nikdy neslyšel o Tillichově dynamickém rozlišení mezi heteronomií, autonomií a theonomií jakožto syntézy obou prvků rozmu/kultury...

Jakub Dvořák - Re: ...

19. 9. 2014 21:05

Ano, ale Tillich - netillich, on by snad stačil obyčejný selský rozum ale hlavně (teď už jsem zkontroloval i to), kdyby pracoval s biblickým textem tak, jak se má. Ne jen, jako s nějakým odrazovým můstkem pro své myšlenky, což je trend, který se dnes (kolikrát už v dějinách praktické theologie?) mezi našimi kazateli prosazuje - žádná exegese, jen se tak zlehka odrazit ...

Aleš Wrana - rozpaky nad něčím, co ani kázání není?

19. 9. 2014 19:57

To "kázání" je nepoctivé i v mnohem podstatnějším ohledu než zmiňujete Vy. Vychází z Ježíšova výroku: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky," a přitom biblický text vůbec nevykládá. Odkud pak má takový text brát sílu a pravdivost?

Jakub Dvořák - Re: rozpaky nad něčím, co ani kázání není?

19. 9. 2014 21:01

No, to už vůbec. Ale jak jsem předeslal, nestačil jsem si přečíst, které texty použil (navíc jsem si spletl Pavla se Samuelem, takže jsem ho hledal na špatném serveru). Až díky bratru kryjícímu se jménem Danihelka jsem se k němu mohl vrátit. Ano, to praští do očí: tam vůbec o žádný spor věření × nevěření nejde; Ježíš tam nemluví k nevěřícím, ale ke svým stoupencům. To samo by mohlo kazatelovu počinu dát jistou hloubku, kdyby se tím textem nechal opravdu inspirovat, nepoužil jej jen, jako podklad pro své teze.

Martin Danihelka - Jedná se o toto kázání?

16. 9. 2014 11:36

http://cheb.evangnet.cz/node/237

Jakub Dvořák - Re: Jedná se o toto kázání?

16. 9. 2014 15:05

Ano, je to ono.