Africká prorocká hnutí
Proroci jako osoby vystupující v roli mluvčích určitého božstva nejsou jen náboženskými postavami starověku. Starověká a speciálně hebrejská profétie má totiž své četné novodobé analogie v řadě náboženských a geografických okruhů. Jeden z takových okruhů představuje subsaharská Afrika (v rozpětí oblouku od západoafrických zemí, jako je Gambie, přes střed a východ kontinentu po Jihoafrickou republiku). Charakteristickým jevem jsou přitom proročtí vůdci hnutí. Tato hnutí mají charakter alternativy až protestu proti stávajícímu náboženskému a(nebo) politickému pořádku. Ale rovněž ona mají své dávné předstupně, které patří do kontextu helénistického judaismu a o nichž referuje židovský historik Josephus Flavius.
Historická návaznost tu je, i když při značné časové a kulturní distanci. Rozpětí této distance přitom činí pojem profétie obsažnější i vágnější. Německá afrikanistka Katessa Schlosserová (1920–2010) na profétii nejrůznějších oblastí moderního světa zdůrazňovala výrazně společné rysy až uniformitu a odvozovala to z vlivu světových náboženství (křesťanství, popř. islámu), která se mísila s domácími, z pocitu (skutečné či domnělé) ohroženosti vlastního domovského prostředí (proto byl ohlašován konec dobyvatelské moci či agrese) a z naplňování přání větších či menších skupin přívrženců. Africká profétie spadá do kolonialistického a postkolonialistického kontextu a do sféry vlivu především křesťanského poselství. Protože přitom biblické překlady pořizovaly evangelické misie, vystupují „křesťanští proroci“ zejména ve sféře evangelických misijních aktivit. Je ale nabíledni, že si křesťanští misionáři nemohli tak docela poradit s tím, jak svérázně s předávanou zvěstí naloží její příjemci.
V důsledku náboženskokulturního svérázu a koloniální situace můžeme pozorovat, jak africká prorocká hnutí oscilují mezi dvěma základními typy. Proto rozlišujme prorocká hnutí s domiantním náboženským účelem, vyúsťující popřípadě v zakládání nezávislých indigenních církví (zhruba od druhé poloviny 19. století), a profétická hnutí sociálněpolitická. Ne všechna prorocká hnutí druhého typu jsou přitom křesťanská.
Od prorockých hnutí k prorockým církvím
Počátky prorockých hnutí spadají již do závěru 17. století, kdy působila Kimpa Vita, křestním jménem Dona Beatrice (1684–1706), zakladatelka antonínského hnutí, slučujícího katolické prvky s domácími (prosazovala uctívání Jezulátka jako božstva plodnosti). Každý pátek prožívala smrt a každé pondělí znovuzrození, a přitom ztělesňovala svatého Antonína, který se jí (a analogicky i její přívržence) údajně zmocňoval. Její silnou ambicí byla obnova katolické církve a konžského království. Skončila však na popravišti a struktury protikřesťansky a protievropsky zaměřeného antonínského hnutí byly zničeny roku 1709 a část přívrženců se vrátila zpět do Římskokatolické církve. Nicméně některá hnutí (jako kimbanguismus, v.d.) se k Doně Beatrici hlásí dodnes.
Prorocká hnutí se ale rozvíjela především od 80.–90. let 20. století, ve druhé vlně od 20. let 20. století. Třetí vlna přišla poté, co africké státy získaly nezávislost. Čím se afričtí proroci vyznačují? Bezpochyby velkou sugestivitou, s níž vyvolávají respekt a bázeň vůči své osobě a přitahují zástupy. K mimořádným schopnostem, které se jim připisují, patří vedle předpovídání (například zatmění Slunce nebo Měsíce), purifikace, exorcismu či obrany před čarodějnictvím především uzdravovatelství. Neočekává se totiž od nich jen řeč o příští spáse, nýbrž nástup spásy do současných podmínek. V tom spočívá také výrazná diference oproti dávným hebrejským prorokům, kteří s výjimkou Elijáše a Elíši nebyli považováni za uzdravovatele.
Vývoj prorockých hnutí orientovaných předně na náboženské zájmy se ve 20. století začal často ubírat směrem k zakládání „prorockých církví“, považovaných za výrazný typ církví indigenních neboli „afrických nezávislých církví“ (African Independent Churches, AIC). První „prorockou církev“ pod názvem „Církev Kristovy armády“ (Christ Army Church) založil roku 1916 Elijáš II., vlastním jménem Garrick Sokari Braide (mezi 1883 a 1887 až 1918). který roku 1916 založil první „prorockou“ církev, poté, co si v oblasti nigerské delty získal velké zástupy.
Významné epicentrum prorockých hnutí se vytvořilo v oblasti dolního toku Konga. Zde působila také jedna z nejvýznamnějších prorockých osobností, Simon Kimbangu (1887–1951), který se hlásil k vizionářskému povolání Ježíšem Kristem. Byl a je ctěn jako uzdravovatel, prorok a osvoboditel od belgické moci. Odvolává se na něho dodnes velmi silný kimbangismus, původně hnutí, z něhož se vyvinula „Církev Ježíše Krista na zemi jeho zvláštního vyslance Simona Kimbangua“ (Église de Jésus Christ sur la Terre par son envoyé spécial Simon Kimbangu), uznaná koloniálními úřady Belgického Konga roku 1959.
Prorockých církví se v Africe dnes počítá na tisíce. Novozélandský teolog a religionista Harold W. Turner (1911–2002) je pojednával jako druh „nových afrických náboženských hnutí“, spadající do rámce „nových náboženských hnutí v prvotních společnostech“. Pro jejich charakter je obecně důležitý milénarismus, vizionářství jim poskytuje prostředek kontaktu s Bohem a běžně se v nich mluví o prorocích. I když v řadě důrazů připomínají evangelikální či pentekostální křesťanství (jejichž příchod do Afriky prorocká hnutí připravovala, ale také jím byla ovlivněna), nebylo by od věci v nich spatřovat zvláštní typ křesťanských církví. Jejich kořeny jsou v porovnání s pentekostalismem starší, ale hlavně se v nich s již po delší čas importovaným křesťanským vlivem prolínají staré africké, zvláště uzdravovatelské a kulturní tradice. Někdy se proto podezírají ze synkretismu. Ale také se s nimi spojuje s pojem „africká reformace“ – pro jejich snahu jít ke kořenům křesťanské reformace i ke kořenům africkým. Kategorizace má ovšem kvůli dalekosáhlému překrývání (což platí zejména pro jihoafrickou Sijónskou křesťanskou církev) své limity, a tak se na jedné straně církve patřící mezi AIC považují někdy obecně za charismatické či pentekostální, na druhé straně se odlišují od evangelikálního pentekostalismu.
Za příklad prorockých hnutí, z nichž vzešly dnes velmi vlivné „prorocké církve“ může posloužit i tzv. Harrisova hnutí. Na jeho počátku stál původně liberijský vzbouřenec William Wadé Harris (1850–1929), který roku 1910 uslyšel ve vězení povolávající hlas anděla Gabriela a stal se z něho prorok, od roku 1913 kázající na základě bible, a uzdravovatel. Jeho příznivci začali zakládat nezávislé kostely a posléze vzniklá harristická církev se rozšířila z Pobřeží slonoviny do okolních zemí. Na Pobřeží slonoviny byla uznána až roku 1955 vedle katolicismu, protestantismu a islámu.
Africké nezávislé církve, hojně vznikající i štěpící se, jsou výrazem sebevědomí afrických křesťanů. Bývá jim za určitých podmínek připisována funkce protestu, nicméně to, že v profétii převzaly a po svém uchopily prvek z tradice dobyvatelských a kolonizačních mocností, ukazuje, že se vynořila potřeba náboženské inovace, ač spjatá s vlastní tradicí (v níž již bylo známo, profétii v židovskokřesťanském smyslu zčásti blízké vizionářství). V posledních desetiletích jsou na afrických nezávislých církvích patrné procesy strukturních změn a růstu. Mění se i způsoby, jak prorocká hnutí přežila do současnosti (díky prorockému následnictvu, rutinizaci či novým formám vůdcovství). Upozorňuje se na vysoké zastoupení žen. Významným novějším trendem je i zdomácňování prorockých a jiných afrických církví v Evropě a Americe. A konečně dochází i k transformacím od profétismu k pentekontalismu (a tak i od prostředkované komunikace s Bohem k bezprostřednosti).
Sociálněpolitická prorocká hnutí
Vedle hnutí obnovujících a oživujících religiozitu se v Africe setkáváme také s prorockými hnutími sociálněpolitického charakteru. Tam, kde šlo o odpor proti kolonizátorům, zaznívaly ovšem někdy pošetilé výzvy ke vzdoru. Bývaly totiž provázeny přísliby magických prostředků chránících před střelami nepřátel (například v Belgickém Kongu v hnutí Nkisi Lukoi, uctívajícím „Mluvícího hada“, které vzniklo v roce 1905).
Úsilí o suverenitu reprezentoval zase ngunzismus (v jazyce kikongo je výraz ngunza ekvivalentem pro „proroka“), působící v oblasti dnešní Demokratické republiky Kongo. Ve 20. letech minulého století prosazoval nový černošský náboženský řád, který by měl odpovídající sociálněpolitické důsledky (zničení kolonizátorů). Typické pro ngunzisty je uzdravovatelství a tomu sloužící trans. Ngunzismus se rozvinul do množství malých neorganizovaných skupin rozprostřených na západě Konžské kotliny, soustředěných kolem lokálního proféta a praktikujících kolektivní extatické prožívání uchvácení Duchem svatým. Novějším ngunzistickým uskupením je „Konžská církev“ (Bundu dia Kongo), kterou roku 1986 založil Ne Muanda Nsemi („Tvůrčí duch“), vlastním jménem Bandiengisa Zakalia. Vize, které měl od roku 1969, ho přivedly k prorockému sebepochopení a ke snaze obnovit konžské náboženství, kulturu i království.
Zvláštní pozornost si zaslouží jihosúdánská oblast, jejíž politické osamostatnění roku 2011 bývá spojována se zásluhou proroků místních etnik. Významné důsledky, i když spíše až po skončení občanské války roku 1972, mělo působení Ngundenga Bonga (cca 1830 až 1906) jako mluvčího boha Denga a „proroka“ Nuerců, žijících především v dnešní Jihosúdánské republice, v níž se nachází výrazná tradičně africká náboženská menšina. Prorocké postavy, zmocňované určitým nebeským božstvem, se zde objevují již od 19. století a vyznačují se rejstříkem kompetencí, k nimž patří i uzdravovatelství, žehnání a kletby, organizování obrany proti útokům či řešení sporů. Jejich hlavním posláním je totiž pomoc současníkům. Ngundengova slova, shromážděná a interpretovaná, se stala potvrzovanými predikacemi post eventum. A jeho vliv dosahuje i do súdánských křesťanských církví, rostoucích v posledních desetiletích.
Jihosúdánské profétii se již dlouho věnuje britská antropologie. Poté, co průkopnickou práci při svém zkoumání nuerské kultury a náboženství vykonal britský antropolog Edward Evan Evans-Pritchard (1902–1973), nuerské profétické jevy podrobně pojednal oxfordský historik Douglas Hamilton Johnson, specialista na dějiny Súdánu, a to především ve své monografii „Nuerští proroci: Dějiny profétie od Horního Nilu v 19. a 20. století“ (Nuer Prophets: A History of Prophecy from the Upper Nile in the Nineteenth and Twentieth Centuries, 1994). Zde také píše o nuerském křesťanském prorokovi Wutnyangu Gatakekovi, který hrál výraznou úlohu v 90. letech během druhé súdánské občanské války (1983–2005) a disponoval vlastní armádou. Patří tedy k typu válečnických proroků. Znám je i svou polemikou s „rasovým“ pocitem méněcennosti, kterou dokládá jeho výrok z roku 1992: „Bílý muž nepíše bílou barvou: Píše černou barvou, která znamená, že čerň je velmi důležitá. Nebuďte bezradní z toho, že nejste bílí. Nikdy bílí nebudete.“
Závěrečná poznámka
V současnosti je dostupné velké množství kratších i knižních studií věnujících se africké profétii přímo či nepřímo (v kontextu pojednání o africkém tradičním či křesťanském náboženství) a svědčících o mnoha pozoruhodných anebo i problematických jevech, na něž nám tu místo nezbývá. Dovolme si tedy ještě kratičké shrnutí. Zatímco prorocká hnutí spíše nábožensky zaujatá usilují o syntézu obnovy a zachování tradic a náboženskou inovaci v křesťanském rámci, hnutí sociálněpolitická vyplývají z akutních situačních naléhavostí a jejich účel se k nim váže věcně i časově. Prvně jmenovaný typ se tedy vyznačuje větší konstantností a méně konfliktními aspekty a důsledky.
Jiří Hoblík (tiskem 2016)
Komentáře
Přehled komentářů
Pro mě dobrá synchronicita. Léto 2018 je i na mé oblíbené stanici Vltava vědováno Africe. A hned první díl první četby na pokračování zachycuje něco ze zvláštní role náboženství v běžném životě afrických lidí: detektivka vyšetřuje případ člověka, který se utopil při křtu
https://vltava.rozhlas.cz/alexander-mccall-smith-prvni-damska-detektivni-kancelar-7557653
Afrika
(Aleš Wrana, 3. 7. 2018 11:11)