Aktuálnost lásky k nepřátelům
Stručně řečeno je láska k nepřátelům snahou překonávat rozpor z perspektivy nenávisti nepřekonatelný. Není to bezhlavé padání do náruče těm, kdo mi jsou protivní, ani naivní chlácholení, ani vytváření iluzí o druhých. Nýbrž porušení nepřátelství, revize vlastního postoje, dání příležitosti druhému, upuštění od odplaty a násilí. Takže ani tento typ lásky stejně jako láska vůbec není pouze cit.
Říkám to (ovšem ve vší stručnosti) proto, že česká společnost je plná nenávisti k Romům, promíšené s frustrací a strachem, a nenachází v sobě dost sil něco dělat s touto nenávistí, která se navíc nenávidějícím jeví jako oprávněná. Nenávist se tím dostává do blízkosti práva, a tím se stává nebezpečnou.
Pojem lásky k nepřátelům pochází z Ježíšova učení, jehož součástí je výzva: "Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují." (Evangelium podle Lukáše 6,27-28). Někoho zarazí už to, že se tu vyzývá k lásce, jako by lásku bylo možné přikázat. Ale výzva je tu výzvou proto, že artikuluje rozumnou možnost mého myšlení a jednání pro budoucnost. Chci-li někoho nenávidět, je to naopak, jako bych říkal: Ber mne jako nenávidějícího, to znamená svou nenávistí.
Ježíšovo učení svou citovanou výzvou nachystalo rozmanité nesnáze a zapeklitosti, které jsem si tu dovolil jen stručně naznačit. Nicméně reálnému křesťanství činí i přes množství svých hlav a duší značné potíže obsah pojmu lásky k nepřátelům uvádět v život. Proto je ten pojem tak vágní a podezřelý a jeví se jako nerealistický. Ani současné křesťanství, příliš se zaměstnávající samo sebou, svým živořením a svou "láskou k bližnímu", neboli láskou ke své spokojenosti, se v otázce romské situace právě nepřetrhne. Ne že by zájem o věc vůbec nebyl, také jsme ho zaregistrovali na SPS, ale je slaboučký. Kdyby církve uváděly lásku k nepřátelům do praxe, nekřesťané by museli před nimi padat na zadek. Netýká se totiž jen romské otázky a také kvůli ní se nemůže týkat jen jí.
Je tu samozřejmě i otázka státu. Stát má působit v zájmu blaha svých občanů, etnických Čechů i Romů. Má chránit jedny před ohrožováním ze strany druhých, má také respektovat odlišnosti a nečekat třeba od Romů, že ze svých řad vypustí do českého světa zástupy podnikatelů. Spíš jim pomoci, aby prostým způsobem pracovali. Lidé na okraji a lidé v nouzi bývají často předmětem vykořisťování od různých vykuků. Také na toto nebezpečí má stát pamatovat.
Ale co stát nemůže - to je napravovat vztahy mezi lidmi a - v některých ohledech komplikovanější - vztahy mezi skupinami. Může a má k tomu vytvářet některé podmínky, ale nápravu nezjedná, protože se nejedná o otázku moci a práva.
Proto je důležitá motivace k překonávání nepřátelství, důležité je mít ji kde vzít a s ní působit. Nemyslím, že by se romská otázka vyřešila nějakým přizpůsobováním. Jak už vyplývá z dosavadní úvahy, Romové by vůbec měli být nepřizpůsobivými vůči nároku, aby byli stejní jako etničtí Češi. Pokud však vládne vůči nim nenávist, nemůže překvapit, přízpůsobí-li se jí po svém. Už třeba vidím, kolik by se mezi těmi, kdo volají "Cikáni do práce!" našlo ochotných, kteří by nezaměstnaným Romům práci sehnali nebo snad poskytli. Není tedy to volání mimo jiné náramně pokrytecké?
Právě vzhledem k tomu všemu je ale nezbytná láska k nepřátelům. Nemohu nyní detailně rozpracovávat rozlišení mezi nenávidějicími a nenenávidějícími, mezi slabě, umírněně, lakonicky, vášnivě, dramaticky či vztekle nenávidějícími, kdo koho, jak a proč považuje za nepřátele, a podobně. Mohu tu mít na zřeteli jen to, že existuje protikladnost, jež si zasluhuje označení nepřátelství. A že je potřeba si to přiznat, i když to není snadné. A že česká nenávist živí a sytí nepřátelství, a tím zahání nenáviděné do kouta. Nenávist je stejně jako strach a frustrace špatnou rádkyní. A mimo jiné má ve zvyku zapomínat, že protiklady nemají jen jednu stranu, totiž že nemají jen tu stranu protivnou.
Jiří Hoblík