Bránit, či nebránit?
Pomlouvačný útok Petra Hájka, vicekancléře prezidenta republiky pro komunikaci a kulturu, zpochybňující kněžské svěcení i akademickou hodnost profesora Mons. Tomáše Halíka postavil slušné a poctivé lidi před zcela zásadní otázku. Jak se zachovat tváří v tvář vylhané, agresivní a zlomyslné pomluvě. Občas dokonce mívám pocit, že se vicekancléři Hájkovi opravdu povedlo slušnou společnost rozdělit. Nikoli ovšem v otázce věrohodnosti církevního i akademického postavení Mons. Halíka, jak nejspíš bylo zamýšleno. Na něco takového vicekancléř Hájek nemá. Iniciací sporů „Reagovat či nereagovat na veřejně vyřčenou trapnou lež?“ ovšem vicekancléř Hájek ve svých rozeštvávajících aktivitách již zabodoval.
V diskusích a článcích (hlasy pomluvě nadšeně aplaudující či moudra typu „A co když na tom přeci jen něco je….?“ trousící, v tuto chvíli záměrně v potaz neberu) mohu nalézt nejméně dva typy postoje, které Hájkovy výroky odmítají.
Oba typy pomluvu v soukromí shodně odsoudí. První pak konstatuje, že s takovou špínou se nebude zahazovat, že s hlupákem moudrý člověk nediskutuje – a tím to pro něj končí. Tečka. Druhý typ se pozvedne k „veřejnější“ obraně Mons. Halíka, ať již ústně nebo písemně, s větším či menším uvědoměním, že Mons. Halík zde zastupuje i něco z obhájce. Nemusí se pak jednat jen o jednotlivé lidi, stejně tak i o různá společenství či instituce. Aby toho nebylo málo, nikde pak není psáno, že se oba dva typy nemohou potýkat v nitru jednoho člověka. Velmi trefně tohle dilema popsala spoludiskutérka z Facebooku, když na adresu Hájkových aktivit poznamenala: „Takovíhle ……. vůbec nezasluhují pozornost, ale kdo to má po nich uklízet?“
Ano, přesně tady je ono rozcestí, na kterém je potřeba zodpovědět si otázku, kterou cestou jít dál. Cestou vnitřní, cestou ohrazení vlastního nitra vůči vnější zlobě, cestou vnitřního míru, vnitřní estetiky a důstojnosti a třeba i vnitřního exilu? Cestou vnější, cestou kbelíku, hadru, smetáčku a lopatky se značným rizikem znečištění a poskvrnění sebe sama? Pokud volím první cestu a špínu z venku si prostě nepřipustím ve prospěch vnitřní kultivace, kde vezmu záruku, že se stejně na mne nakonec lež nebude lepit, třeba na zapřenou a až jí bude hodně, tak i sáknout dovnitř, bez povšimnutí? Pokud volím druhou cestu, není to spíš rozmazávání něčeho ošklivého z temného koutku do celého prostoru, něčeho, co by se třeba jinak vypařilo beze stop?
Stopy. Důsledky. To, co zůstává. Zůstává to jen mezi agresorem a napadeným. Je nějaký rozdíl mezi tím, když agresor zacílil na mne nebo na jiného člověka, další lidi? Na kom všem se ty důsledky mohou podepsat? Tady už se dostáváme do roviny služby bližnímu.
Pokud totiž bych byl terčem pomluvy či jiné zlolajné řeči já sám, pokud by její důsledky zůstaly ležet mezi pomlouvačem a mnou, pak by jistě bylo především na mně, zda to celé budu řešit veřejně (ať už vlastní obranou, soudní cestou apod.) nebo se rozhodnu, že s hlupáky se prostě bavit nebudu a své nitro budu ošetřovat tím, že si to celé tak jako žalmista vyříkám, vybolím směrem k Pánu Bohu. S doufáním, že rány vyčistí a obváže on. Jinými slovy – pokud by vicekancléř Hájek poslal Mons. Halíkovi své hanopisy osobním dopisem, bylo by jen na Mons. Halíkovi, jak se k tomu postaví.
Pokud je terčem pomluvy někdo jiný, situace už je od podstaty zcela jiná. Tady já jsem ten třetí, tedy (nejen) sám sobě živoucí důkaz, že pomluva mezi pomlouvačem a člověkem na kterého zacílil mezi nimi dvěma prostě nezůstala. Že své stopy a důsledky někde zanechává. To znamená, že stopy a důsledky tady mezi námi působí. Tím pádem se chtě-nechtě stávám spoluaktérem. Tím spíše, byla-li pomluva rozšířena záměrně tak, aby škodila v řadách co nejširší veřejnosti.
Důvodů nemlčet k takové pomluvě mohou být různé druhy, které se mohou a nemusí překrývat.
Na prvním místě uvádím důvod společenstevní či pastorační (třeba i osobní). Pokud je o člověku vyřčena taková lež, jakou vypustil vicekancléř Hájek o Mons. Halíkovi, je jen správné, když se napadeného zastanou jeho přátelé, jeho společenství, jeho rodina, jeho církev. Lež o Mons. Halíkovi a dalších služebnících církve (Kardinálu Meisnerovi) je i lží o církvi jako takové. A naopak, Mons. Halík se terčem lži stal právě pro svou službu Bohu a Boží církvi. Připomínat snad nemusím, že služba Bohu se (i podle evangelijních odkazů) odehrává skrze službu bližnímu. Oboustranně.
Dále pak uvádím důvody principiální. „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“, čteme v Desateru. I světská pravidla slušného chování a státní zákonodárství považují lež a pomluvu za zlo. Jistě, pokud vicekancléř Hájek lže, je to v první řadě jeho odpovědnost. Pokud se rozhodnu mírumilovně mlčet, nebude však nakonec výsledek stejný jako u rčení „Mlčení znamená souhlas“? Nepřipojuji se náhodou v tichosti (byť třeba neúmyslně) ke křivému svědectví Hájkovu? I když si jistě dovedu odůvodnit, proč by „zrovna teď byl protest netaktický, protože……“
A v neposlední řadě je zde i důvod pragmatický. Pokud bych někdy měl být terčem pomluvy já, budu stát o zastání ze strany svých bližních? Pokud ano, neměl bych ho poskytnout právě nyní já? Obzvlášť, když pomluvený byl pomluven proto, že vyjadřuje i můj pohled na svět okolo? „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12).
Nechci zde soudit mezi „Vnitřní“ a „Vnější“ cestou. Která je lepší, která je horší. Obě jsou (v závislosti na situaci) legitimní. Velmi důležité ve vztahu k bližnímu i k Pánu Bohu však jsou dvě věci.
Kde v celém dění stojím já, kde stojí bližní, kde stojí Bůh? Nikoli podle „zájmů, taktik, strategií, účelu, diplomacie……“ Podle vztahu k Pánu Bohu a k bližnímu. “Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svoji růži…“ (Antoine de Saint - Exupéry, Malý princ). To je první věc.
Ta druhá potom – ujasnit si, která z cest je opravdu která, nenechat je splynout, vzájemně si je neplést a hlavně jednu nepoužívat jako výmluvu pro druhou.
Hlavně ovšem odkazem na „Vnitřní cestu“ nezamlouvat potřebu té „Vnější“. To není křesťanská smířlivost. To je alibismus. K němu se lze dostat velmi snadno. Bohatě postačí třeba trocha pohodlnosti v myšlení, mluvení nebo činech, trocha relativismu k uchlácholení svědomí a můžeme si být jisti, že lež a nenávist bude mít zase o něco volnější cestu. Kam? Tam, kam ji dojít necháme. Třeba až tam, kde ji při sice usilovné, ale pozdní snaze už nezastavíme.
Ondřej Wolf
Komentáře
Přehled komentářů
A copak čtenáři řeknou na tento úryvek z jeho knihy, kde popírá ukřižování a vzkříšení? Odkaz: http://vkpatriarhat.org.ua/cz/?p=876
To mi připadá jako daleko závažnější, než dohady o tom, zda má pan Halík nějaký certifikát.
Halík a hereze
(Protestant, 6. 2. 2012 12:51)