Česká fikce uprchlíků
Na téma „uprchlíci“ píšu výjimečně, a to vlastně jen kvůli přání dávat přednost jiným tématům. A to nikoli v zájmu ignorance, nýbrž z respektu k pozicím, které jsou kompetentnější ve věcném přístupu. Ovšem ve virtuálním prostoru ke mně doléhají nejsnáze hlasy nekompetentní, agresivní, stínící se údajným požadavkem rovnosti a národních zájmů. Jako by část veřejnosti byla přímo posedlá psát všude o tomtéž tímtéž způsobem.
Proto nejprve několik čísel, abychom sami začali s úvahou věcně. V roce 2016 požádalo v České republikce o mezinárodní ochranu celkem 1478 osob – z toho byl azyl udělen 148 osobám a 302 osob dostalo tzv. doplňkovou ochranu, s níž mohou zůstat až tři roky, dokud nepominou důvody žádosti. Vcelku mizivé číslo, které neodpovídá rozsáhlosti debat na téma „uprchlíci“. Protože tedy v debatách hrají otázky reálných azylantů zanedbatelnou roli, můžeme uprchlíky považovat za fiktivní veličinu, jejíž funkce se vyčerpává právě prostřednictvím debat. (Vzpomeňme i na nepříliš dávno dokořán otvírané oči policistů i jiných lidí, hledající ve vlacích i na ulicích do Česka zatoulané uprchlíky... )
Uprchlíci se ve virtuálním prostoru často míní jako hrozba, jako nebezpečná veličina, která nám bude škodit v případě, že bude vpuštěna do České republiky. Ne tedy jako mocná horda, doložená jako nachystaná nás přepadnout a u nás široko daleko rabovat.
V čem ale spočívá síla a relativní trvanlivost této fikce, která navíc velmi pomohla jedné politické straně k výraznému zisku v posledních parlamentních volbách? Zdá se, že v hromadné psychické účinnosti. „Uprchlík“ je frustrující slovo. Strach z uprchlíků je pohonnou silou této frustrace, k jejímuž probuzení stačí slovo samo. K žádnému reálnému setkání s uprchlíky obvykle nedochází, natožpak k reálnému konfliktu s nimi. V tom je česká situace odlišná od Balkánu, Maďarska nebo Itálie. Česká kotlina skýtá závětří. Ovšem strach má velké oči a vidí víc, než co je k vidění. V mysli se představa může zvětšovat libovolně. Alespoň do jisté míry, protože uprchlík nenabude přímo kosmických rozměrů, protože to by představa o něm byla v příliš příkrém rozporu s realitou.
S fikcí uprchlíků se to má docela podobně jako s antijuidaismem – kdyby Židé nebyli, museli bychom si je vymyslet, jak se už dávno říká v debatách o antijudaismu. Představa uprchlíka prostě probouzí traumata ze stavu latence, v níž byla dávno před „uprchlickou krizí“ a v níž předtím v dějinách byla už představa Žida. Uprchlíci jsou jen novější téma téže tendence.
Zdá se mi přitom, že ono latentní trauma má vlastně pradávnou historii a že jeho vývoj vychází už z přechodu od rodové společnosti do společnosti urbánní, který začal už ve starověku. Za tohoto přechodu se totiž proměňuje vztah domácího a cizího. Je to vztah, který má hluboce předprávní kořeny a zahrnuje hodnotovou ambivalenci přítel – ne-přítel, přičemž nepřítel bývá chápán přinejmenším jako potenciální nepřítel. Starost o vlastní bezpečí velela opatrnost k neznámému vnějšku a připravenost na možný konflikt. Netřeba snad dodávat, že připravenost na konflikt bývá sama konfliktní.
Nezpochybněně tento vývoj trval pak až do Ježíšova vystoupení, ovšem s důležitou přípravou v izraelském a raně židovském étosu. Došlo totiž k tomu, že požadavkem lásky k nepřátelům byl nekonečný řetězec nenávisti a nepřátelství přerušen. Otázka, jak lásku k nepřátelům aplikovat, aby splnila svůj smysl, tím ještě není zodpovězena (bylo by proto škoda požadavek naivně podezřívat z naivity). Stejně tak je třeba upozornit, že celé dějiny křesťanství jsou nejen dějinami onoho požadavku, ale i jeho nenaplňování. Přesto ale podle našeho soudu platí, že pokud se projevuje nenávist a nepřátelství vůči alespoň některým cizincům, osobám cizího původu, utečencům – z hlediska Ježíšova učení se jedná o pochybný jev.
Prve zmíněnou transformaci dávného vztahu domácího a cizího lze pozorovat již v dávném starověku – a lze ji pozorovat až dodnes. Dochází při ní k uvolňování tradičních interpersonálních a sociálních vazeb, což na jedné straně umožňuje rozvoj individuálních dispozic, na druhé straně se z mentality vytrácejí tradiční obrazy „přátel“. Vzniká prázdný prostor v mentalitě a trvale nevyřešené sociální vztahy se živelně zaplňují jakýmsi obsahem. Pokusme se vysvětlit, jak je toto zaplňování náchylné k nešťastným obsahům, i když to neplatí absolutně a bez výjimky. Případný nešťastný obsah sice „zlobí“, ale je aspoň nějakou náplní, takže člověk těžko v sobě nachází ochotu se jej vzdávat. A substituce má i svou přesvědčivost: „dobrý“ protějšek schází, absence je „zlá“, ale abstraktní, takže je užitečné ji nějak zosobnit – totiž „obrazem nepřítele“, kterého člověk sice nenávidí, ale zato má rád svůj obraz. Můžeme si k tomu domyslet, že Ježíšův požadavek lásky k nepřátelům je pozitivní reakcí na právě naznačené nesnáze, v nichž člověk vězí. Nemusí se nechat pohánět negativním pocitem, ale může se rozhodnout – rozhodnout mezi nenávistí a láskou. A dále: hledat praktickou formu, která by byla prospěšná pro všechny strany vztahu.
Nemusíme z traumatu dělat obvinění a ani je démonizovat. Snažme se jen představu uprchlíků co do funkce lépe zařadit. Důležité rovněž je, že fikce není „čistou“ fikcí, nýbrž že má své opory „v realitě“, které případné zneklidnění z fiktivnosti dokážou účinně utišit.
1) Nepodceňujme už „psychickou realitu“, která je součástí sociálně sdílené mentality a která má svou silnou dějinnou podmíněnost. Strach má svou realitu, i když v mentální formě.
2) Jako strašák u nás působí v západních zemích existující početné komunity přistěhovalců z různých etap moderních dějin i z doby nedávné, působící tam vážné sociální nesnáze.
3) Krize způsobená zejména válkami (na Ukrajině, na Blízkém východě) vyvolala pochopitelnou vlnu útěku, dosahující do Evropy, která její sílu zvládá s obtížemi. Rychlá reakce je krajně obtížná, ale obtíže jsou vhodným předmětem kritiky.
4) Cizinci ve vlastní zemi, i když představují zanedbatelnou veličinu, umožňují příležitostný dotyk s „realitou“, a tak také skýtají podklad pro „obraz nepřítele“ v případě ochabnutí tématu uprchlíků.
Fikce uprchlíků se realizuje především v sociálních sítích a v diskusních fórech, to znamená v prostředí, které v jednom okamžiku působí silně, ale „reálný“ efekt má malý nebo těžko zachytitelný. Jak ji nepřeceňovat a jak ji nepodceňovat? Může podporovat a legitimizovat nenávistné projevy na hranici zákona či dokonce za touto hranicí.
Primární funkce fikce uprchlíků je projevit, sdílet a kanalizovat trauma. Vyhraněný postoj jak díky své vyhraněnosti, tak díky své problematičnosti, vyvolává ovšem reakce, takže vzniká virtuální sociální spor. Ani jedna strana není ovšem schopna trauma vyléčit a obě se příliš soustředí na svou pozici, aniž by vyhlížely k možnému vyústění sporu. Traumatizaci můžeme pozorovat přitom na obou stranách.
Traumatizovaní se sice rádi veřejně projeví, ale trauma neradi přiznají. Často o něm mnoho nevědí – a vzhledem k latenci by nebylo spravedlivé jim je vytýkat jako mravní chybu. Mravně problematické je spíš to, že se s ním lidé nevyrovnávají a že inklinují k ubližování. Jako by si ani nedovedli život bez traumatu představit. Nesnadná, ale možná cesta tu je – trauma si přiznat (neříká, že veřejně), a ne z něho druhé obviňovat. Znovu opakuji, trauma není věc viny, ale historické ovlivněnosti mentality.
V životě české fikce uprchlíků jako by ovšem ani tolik nezáleželo na reálných řešeních, která by měla přímý vztah k uprchlíkům. Ze svého hlediska to vykládají někteří psychologové teorií kognitivní fúze, která si všímá toho, jak lidský svět slov působí někdy na psychiku silněji než „realita“. Navíc fúze mezi představou a hmatatelnou realitou představuje interpretační nesnáz, s níž si jen málokdo dá tu práci, aby si s ní poradil. Strach se třeba vzpouzí regulovanému příjmu uprchlíků, který by limitoval množství a aplikoval bezpečnostní podmínky pro příjem. To by přitom nebyl žádný živelný příchod cizinců, k jakému ostatně lze počítat i příliv východoevropských a asijských mafiánů. Stejně tak se nedostatečně odlišuje nutná pomoc uprchlíkům a poskytování trvalého bydliště. V tom se fikce a vůbec značná část stávajících debat dostávají do kontrastu s „hmatatelnou“ realitou.
Fikce si ovšem někdy nepřipouští relevantní argumenty: poukazování na statisíce Čechů, kteří v nepříliš dávné i v dávnější minulosti utíkali do ciziny anebo poukazování na utečence z Balkánu v 90. letech minulého století. Upozorňuje se také na to, že se stát má starat hlavně o nouzi svých občanů. Nedělá to však český stát? A je Česká republika tak chudá, aby si nemohla dovolit charitativní činnost navenek?
Má ale celé dilema, které se tu pokoušíme nastínit, nějaké řešení? Řešením samozřejmě není živení traumatu a ani jedné strany sociálního konfliktu ve virtuální realitě. Bylo by rovněž iluzorní chtít trauma zrušit. Vezměme si, že už jakýmkoli tematizováním uprchlíků se trauma udržuje při životě, takže i ti, kdo se chtějí uprchlíků zastávat a vytvářejí jakousi solidární síť, už jen tím, že protiřečí protiuprchlicky zaměřeným, přilévají zároveň oleje do ohně. Proč s tím nepřestat? K tomu mohou mít příslušní diskutéři důvod v omezování divokosti konfliktu a v potřebě ujistit se ve svém přesvědčení a ve vytváření solidární sítě. Tam, kde budou vyznačeny dvě strany, bude tak zároveň jakási mentální frontová linie a zároveň hranice, která při všech konfúzích doplní alespoň jakousi formu. A tak i možnost k hledání kroků za naznačený konflikt. Sám tímto beru více ohledu k trpícím lidem, ať jsou odkudkoli, než ke zmatením mezi Čechy.
Nešťastné na celé současné situaci mj. je i to, jak se slovo uprchlík zakalilo současnými konotacemi. Zatímco snad po celé dějiny toho slova vzbuzovalo lítost, ohledy, solidaritu, nyní stačí slovo pouze vyslovit a některým lidem naskočí husí kůže a vybaví se jim pomyšlení na teroristy, extremisty a islamisty. Kdysi byl i Abraham, praotac Židů i Arabů, uprchlíkem, stejně tak Josef s Marií, o nichž islám taky ví. A kolik českých evangelíků se v 17.-18. stol. stávalo uprchlíky... Kdo se ale o uprchlících vyjádří vstřícně, je hned ocejchován jako „vítač“. Nezbývá než aspoň upozornit, že konotace určují aplikaci významu slova - a proměna konotací má důsledky i pro proměny společenské mentality... Přitom nebezpeční jsou prvotně ti, kdo vyvolávají válku a násilný útisk, a tak ohrožují a nutí z ohrožení utíkat...
Douška na závěr: Máte obavy o „křesťanskou civilizaci“? Nebojte se, protože strach je špatný rádce, ale snažte se být dobrými křesťany. Máte obavy o českou zemi? Snažte se být dobrými Čechy. Obojí je lepší způsob zápasu než množení virtuálních debat.
Jiří Hoblík