Jdi na obsah Jdi na menu

Český terorista z Frenštátu


Jaký byl Antonín Blažek z Frenštátu, který 17. února způsobil výbuch v domě, v němž bydlel? Co říci, když nemůžeme rekonstruovat příběh jeho psyché? Do světa, v němž žil, vnikal spíš vskrytu a zároveň se v něm ošíval. A možná ani sám nevěděl, jak do něj patřit. Prošel kvůli tomu mnohými zákrutami, vyúsťujícími do hroucení kontur všedního dne. A průběžně to dával najevo, nakonec extrémně.

Co říci o jeho životních peripetiích? Nic velkolepého. Ale ani ne vyložená ubohost. Ví se, že nebyl paranoikem, mluví se o poruše osobnosti. To vyplývá ze střízlivých úvah, zatímco jiné z Antonína Blažka dělají ztělesněné zlo.

O pachateli nemůže být sporu, má na svědomí šest životů, vážné životní komplikace svých někdejších, přeživších sousedů a zdemolovaný dům. Avšak u bližších i vzdálenějších svědků výbuchu v domě ve Frenštátu vznikla také potřeba se ujistit, jak se věci mají, vyzdvihnout osobu viníka (už jen proto, že to nebyla zcela neosobní událost), promítnout do něho všechny špatné zkušenosti s ním, potvrdit spravedlnost jeho osudu, ventilovat rozhořčení, bolest, smutek. A tak je jeho osobnost zjitřeně dotvářena ještě po jeho smrti. Jeho osobnost je dílem jeho odpovědnosti, ale také jeho sociálního okolí, které z něho bylo zmatené anebo které iritoval (o jakési paritě těchto vlivů ale nespekulujme). Jeho životní zakroucenost tedy ještě podpořilo. To vše bylo navíc zasazeno do záplavy frustrujících vlivů společenského, ekonomického či politického rázu. Antonín Blažek je sdílel s ostatními, vyjadřoval se o nich podobně jako mnozí jiní, jen on však z nich vyvodil extrémní důsledky.

Když nechal vybouchnout celý dům, dal tím najevo: já nejsem jen já, ale také já spolu s vámi a vy vůči mně. – A to i ve zhoubě, kterou se nechystal prožít tak, že by se kvůli svému suicidiu uchýlil do ústraní. – Vy jste pomohli mě udělat, vy mě taky doprovázejte, společníci v nešťastném životě i v nešťastné smrti.

Byl to notorický stěžovatel. Ale psychologizující snaha o výklad jeho činu na základě jeho životní neúspěšnosti, která by někomu stačila jako plný výklad, by byla zjednodušující. Proč se nechal pohnout neúspěchem k tomu, k čemu se jiní pohnout nenechávají? Příčiny leží hlouběji a navíc musíme ponechat otevřená okna pro to, co neznáme nebo ani nemůžeme znát. Už se ale objevily také úvahy, že to s Antonínem Blažkem nebude tak černobílé. Byl to bezpochyby člověk inteligentní, nicméně s jistými mezemi, jak vysvítá z jeho příspěvků do různých internetových diskusí.

Z nich je také patrný jakýsi duchovní zájem. Pod nickem „zlatecasysocialismu“ například vyjádřil své stanovisko k roku 2012, kdy měl přijít údajně pole mayského kalendáře konec světa. A toto stanovisko se pohybuje někde mezi katastrofisty a ignoranty. Možná v něm je k rozpoznání i jakýsi příznivý vztah k Ježíšovi: „Co přinese rok 2012? Nepřinese naprosto nic nového! Proč nenastane v roce 2012 nic pozitivního? Protože plané řeči nic nezmění! Lidičky proberte se, vždyť ani Ježíš nehovořil o nastavováni třetí líce. No a vy si necháte dělat na hlavu už bezmála 2.000 let po jeho vzkříšení. PF 2012 přejí Mayové.“ Toto stanovisko je vyvřelina, jakých je na internetových diskusích nepočítaně. Kdo by za ním hledal teroristu? Něco podobného platí také o pozvánce na "Boží soud". I když se tu pravděpodobně nemíní "Boží soud" ve vlastním smyslu, stále visí ve vzduchu otázka, proč si mluvčí mluvící o sobě ve 3. osobě, vypůjčuje tento pojem: "Antonína Blažka odvezli čtyřikrát na vyšetřeni na psychiatrii. Je souzen za zveřejnění pravdivých údajů na internetu. Je to nehorázný útok na svobodu projevu a na svobodu slova. Z tohoto důvodu zvu Ďáblovy sluhy na Boží soud. Zvu každé ho zvlášť osobně, včetně příbuzných až do třetího pokolení. PF 2012 přejí Mayové"

Přesto se alespoň ptejme: motivovala Antonína Blažka ke zločinu (také) jeho náboženská inklinace? Paradoxně, ale málo originálně, si v internetových diskusích stěžoval na zločiny církví: „Všeobecně lze říci, že představitele všech církví, svědky jehovovy nevyjímaje, po celá tisíciletí spolupracovali a spolupracují se světskými režimy. Tím se přímo nebo nepřímo podílejí na zločinech páchaných na planetě Zemi. PF 2012 přejí Mayové“ (viz zde). Nyní však se nabídl banální námitce: oč se sám stal lepším? Snad v tom, že nikomu neublíží a nikdo mu už neublíží.

Ptejme se tedy také, zda byl jeho záměr ryze destrukční. Nebyla v něm snaha o zničení zla, jak je chápal ve svém životním rozmezí, a o očistu ohněm? Můžeme si totiž říci: teroristé mezi námi, máme taky svého teroristu (a vlastence v jednom!), a přeběhne nám mráz po zádech. A pak se můžeme začít ptát, co tu snese srovnání s muslimskými extremisty? Oni ale nejen chtějí bojovat se zlem, ale také touží po ráji. Chtěl se Antoním Blažek odebrat do nebe? Těžko. A tak společným momentem je svévolná, z osobní perspektivy vyvstalá negace zla negativitou.


Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Horror vacui

24. 2. 2013 16:58

Předpokládám, že za ten text dostanete od nějakých rozčilených čtenářů na budku, bratře Hoblíku, jako že omlouváte neomluvitelné, vysvětlujete nevysvětlitelné... K těmto nelaskavým čtenářům se nepřipojím. Ale Blažkův čin ve mně přesto vzbuzuje odlišné pocity.

Pocit, že se tu odehrálo něco totálně neheroického, něco bez sebemenšího přesahu. Místo jakékoli jiskry transcendence leda černočerné NIHIL. Ubohý konec jednoho ubohého života: ubohý i v tom, že do toho svého hérostratovského konce vtáhl bez možnosti volby i jiné ubohé životy - bolavé a nemocné tou samou skutečností, jakou trpěl on sám. Také životy dětí, u všech Ivanů Karamazovů!

Myslím na Breivika: ideologického teroristu a jeho sedmdesát ideologických obětí, mladých sociálních demokratů. Na vznešené norské celonárodní odpuštění vrahovi. Zde je potenciál transcendence: něco tu NEBYLO nadarmo, přes všechnu démonickou bolest té kauzy. Myslím na 20letého akvizitéra pojišťovny Josefa Šoupala, anarchokomunistu, který 5. ledna 1923 v Žitné ulici spáchal atentát na ministra financí Rašína, noblesního asociála. I tam aspoň "o něco" šlo. Dokonce i ta Olga Hepnarová to měla domyšlenější a poctivěji, ba i obdivuhodněji pojaté než frenštátský Blažek. Od fenoménu Blažek jako by se všechna slova, i Vaše a jistě i moje, odrážely jako hrášky od zdi. Obávám se, že k tomu v zásadě nejde říci NIC. Prostě, černočerné nihil.

Metafyzicky neslavný, upatlaný konec nějakého internetového maniaka; něco, co nejde pochopit, ale co nemá ani vejšku; ani satanskou hloubku. Není to na žádné rekviem; každá humanistická analýza "výkřiku o pomoc" tu ukáže svou plochost. To, co tu dráždí davy, je hlavně ten fakt, že každý jsme někdy na internetové diskusi potkali pár sprostých loserů s naivním a primitivním chápáním světa. A většinou také všichni bydlíme v nějakém vysokém paneláku, jezdíme do práce vlakem nebo vagónem metra, nebo naše děti... Kdyby aspoň Blažkové nosili turban nebo fez, mohli bychom si na ně dát pozor a třeba je i zkusit oslovit ideologickými argumenty. Znepokojivost Blažka je v tom, že podobně průměrně pošahaná je polovina národa a nikdo Blažka nepozná dřív, než škrtne vedle nás sirkami. Všichni bydlíme vedle Blažků na stejném podlaží, všichni s nimi pracujeme, cestujeme po silnicích etc. A tak nám fenomén Blažek leda ukázal, že každý náš krok v postmoderním světě jenom dupe kolem hrobové jámy. V této blažkovské kompozici to vzbuzuje nejenom strach ze smrti a bolesti, ale strach z nahodilosti, bezsmyslnosti, horror vacui.

Ondra G. - Re: Horror vacui

24. 2. 2013 22:21

Váš příspěvek se mi líbí víc než původní text. A kdybych si zkusil zabrousit na tenký led společenských odhadů, viděl bych souvislost mezi Blažkovou "rozšířenou spravedlností" a situační etikou dnešních moralistů. Není měřítko, nejsou hodnoty, není absolutno; špatně (z mého pohledu) rozúčtovaná voda v domě je natolik zásadní, že půjde stranou i život. Tak to učí oficiální etika, tak to provedl jeden člověk; relativizujte a vysvětlujte, pokud možno estetickými termíny (banální, otřepaný, fráze a klišé...). Určitě je lpění na detailu součástí české národní povahy, byť zpravidla ne tak extrémní, ale s moderním pojetím morálky to může být úplně jedna ruka.

Jiří Hoblík - Re: Horror vacui

25. 2. 2013 3:03

Milý M.D., nejde o pocity, víte sám, nýbrž o vědomí hlubších rovin, z jejichž těžké dosažitelnosti plynou nová a nová nedorozumění na straně aktérů a pachatelů, jakož i na straně pozorovatelů a posuzovatelů. Domluva a nedomluva jsou vícestranné, i když na každé straně mají pokaždé zvláštní charakter. A cosi hlubšího musíme hledat na spojnici, která nepatří jedné či druhé straně, je to tendence skrytá jak v psyché, tak v dění mezi lidmi. Psychologie nebo etika tady pomohou pokaždé jen zčásti (kromě toho etice dělá problémy otázka vývoje, takže bych ji sem tahal jen velmi opatrně).

Případ je málo srovnatelný s Breivikem, ale právě proto je poučný, varující před obecnými defekty sociálních vztahů a upozorňující na potíže a troskotání jednotlivců v těchto vztazích.

Když už mluvíte o přesahu... Přesah najdeme v čemkoli, i když třeba v nálevu provinční obyčejnosti (což je moment, který jsem nezmínil) není tak vidět. Ale tady se mi díky některým všímákům objevil. Přesto jsem nemohl přejít řetězec afektivity, v němž se Blažek nacházel a jímž se jeho případ odlišuje od jeho norského „kolegy“ a jeho vizí velkoleposti. Blažek takové ambice neměl. Sami bychom si měli všímat toho, co člověkem hýbe. Myslet si, že člověk myslí a myšlením píše na nepopsaný list papíru a ještě má sám v sobě vyšší instanci, kterou to vše řídí a kontroluje včetně každé kapky krve, která mu proudí v cévách, je nesmysl. Taková veličina není nikdo. Ovšem konfrontovat svobodu a podléhání – to je věc, která sotva koho napadne. I když se o to pokoušel už Platón.

Máte pravdu v tom, že „podobně průměrně pošahaná je polovina národa“, to zapadá do toho, co jsem napsal, protože lidé se formují navzájem – a to i elektronickou cestou. (Jen bych trval na tom, že Blažek je jen jeden, ne že Blažkové jsou všudemožně kolem nás.) A ve svých vztazích v reálné společnosti (maličko se budu opakovat) mají kolem sebe příkopy, přes které nejenže není ani pořádně vidět, natožpak aby někdo viděl do druhého, ale za nimiž si každý cosi kutí v pokřivené interakci, a právě tím se zvyšuje pravděpodobnost excesu.

Vykládat lze samozřejmě jen vyložitelné, a matnost zámezí je třeba alespoň tušit. Vysvětlení frustrací z neúspěšnosti je snadné, díky své snadnosti úspěšné, ale ploché – (stejně jako nějakou morálkou) neříká, proč právě takové důsledky frustrace. Přiblížení hypotetickému cíli výkladu je ale vždycky víc než rezignace nebo schema, i když přiblížení neuspokojí úplně nikoho. Aspoň se nemusí tvářit jako definitivní odpověď.