Jdi na obsah Jdi na menu

Demokratický antikomunismus v době jalové

17. 2. 2018

 

Od převratu máme víc než čtvrtstoletí – a je zvláštní, že stále někdo mluví o nezralosti české demokracie. Měla dozrát sama od sebe? Takto dozrávají krávy. Rodí se jako jalovičky, po půlroce se stávají jalovicemi, a teprve po prvním porodu kravami. Není-li česká demokracie dozrálá, je jak ta jalovice. ovšem jako jalovice se zadrhnutým zráním. A to má za sebou už docela dost půlroků. Dovoluji si proto navrhnout, abychom nemluvili o demokratické éře, nýbrž o době jalové. To jest o době neplodné, o době, která plodí neplodnosti, v níž mnozí lidé mají mnoho nerozumných rozumů a stále řeší pseudoproblémy. Těm, jimž jde o něco pořádného, tak překážejí a způsobují, že i to pořádné zjalovatí. Zřejmě právě dialektika takového vývoje vede k zakrnělosti, která zdá se ztěžka dýchat.

 

Nejsem odborník na moderní dějiny ani politolog. (Ani si nechci hrát na jednoho z lidových politologů, jichž jsou plná internetová fóra.) Nemám tudíž k ruce exaktní nástroje pro důkladnější zdůvodnění následujících tezí, které se jeví aktuální právě v souvislosti smutného 70. výročí únorového puče. Nejsem ani selka, ale snad mi selky odpustí, když si na chvíli od nich vypůjčím selský rozum a stručně vyložím postoj, který bych věcně vzato viděl raději opřený o několikaleté studium. Jen jsem si dávno povšiml, jak se mísí spousty žvástů s inteligentními úvahami, jichž je pak škoda. A tak se i mísí myšlenková impotence s obyčejnou bezradností, takže až k tomuto konglomerátu (ne každému, kdo v něm žije) bych vztáhl pojem jalovosti.

 

1. Únorový puč byl tragicky trapný. Loutkohra, která předváděla inscenaci vládní krize a která cestou od nevyhlášení nových voleb přešla v parlamentní potvrzení nové vlády, předznamenané vraždou ministra zahraničí. Jako by stačilo málo, aby i přes všechny tlaky k puči nedošlo. Hrozba občanské války zůstává hypotetickou. Zřejmě ani Moskvě tehdy nedalo moc práce v Praze tahat za nitky. Z únorového převratu nicméně vzniklo, navíc záhy po válce, mnohé neštěstí. To už nikdo nezvrátí. A už to začíná být docela dávno. To podlamuje zájem... A ne že by to křesťany nemělo zajímat – už kvůli způsobovanému utrpení. Kromě toho nastoupil režim, který se snažil přičinit o jejich vymření. A zatápěl hlavně katolíkům. Zavřeli třeba řadu básníků, z nichž Jan Zahradníček je jedním vůbec z největších českých básníků. O Akci K, Akci Ř a Akci B nemluvě. Ale také na Židy si onen režim vyšlápl za vykřikování o „sionistickém nebezpečí“ a „sionistickém spiknutí“ v 50. letech, a také později, třeba při akci StB „Pavouk“ (1971), zaměřené proti židovské obci. Zachovaly si ale církve důstojnost? Rozpolcené mezi rezistencí a kolaborací...

 

2. Komunistická strana absurdně existuje. Argumenty, že je lépe, když je na očích, než kdyby si komunisté vskrytu kuli pikle, jsou absurdní. Přitom není tak těžké říci zlému NE! Jen je to politicky obtížně proveditelné. Je těžká cesta k snadnému. Schází obecná politická vůle. A jak čas ubíhá, proč by na to kdo ještě pomyslel? Zkusme si nicméně představit, že by někdo u nás založil nacistickou stranu... Nacismus se musí kamuflovat, takže se lépe vtírá, ale také je méně důsledný a visí nad ním velké NE!

Přitom komunistické režimy v úhrnu přinesly výrazně více obětí než režimy nacistické, to není ani žádná novinka. Rozdíly jsou v řádech milionů. Takže existenci komunistické strany lze vyložit, ale ne mravně ospravedlnit. Co ovšem v politice s mravními argumenty...

 

3. Komunistická strana není komunistická. Žádný komunismus nezařídila, žádný neprosazuje. Má jen jméno po jednom starém ideálu moderní doby, který se nestal hmatatelnou skutečností. Hlásávala, že napraví svět – a v závěsu za tím hlásáním přišly největší hrůzy lidských dějin. Takže tím jménem lže. Navíc se svolením státu. Lidé pak raději jezdí na lyže nebo k moři, než aby zosobňovali Marxův proletariát.

 

4. Jsme dědici totální kolaborace. Vláda komunistické strany vedla k tomu, že všichni školáci museli poslouchat režimní nesmysly a zpívat ubohé písně, a všichni pracující včetně například disidentů museli odvádět daně ve prospěch režimu. Byli jsme stát samých viníků? Odtud na věc nechci jít – protože v tom spočívá ďábelskost režimu, jemuž člověk měl být zavázán už svou existencí. Nebyli jsme stát nevinných, ale otázka viny se rozostřila tak, že ji nikdo asi už pořádně nepoloží, kromě toho, že se jí kdekdo bojí. Obecně vzato je ale hodně nesporných viníků, navíc nemalá část z nich je bezskurpulózní a bez svědomí, na někom je zase přilepen jakýsi stín minulosti, s nímž si sám neví rady. Vina má celou paletu podob – od přímé viny přes vinu polovičatou až po nechtěné namočení prstu. Je to paduchovní veličina přítomna v národě, jakési temné obecné pouto, které je v jádru těžké nějak uchopit. Obávám se, že v této podobě vina už dávno rozleptává národní mentalitu, lze-li stále ještě mluvit o národě. (Mluvím o vině na způsob starého hebrejského pojetí, které se stalo východiskem pojetí křesťanského, takže je možné že v tomto bodě je úvaha méně čitelná.)

 

5. Byla nějaká dekomunizace? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Zatímco v Německu proběhla po válce programová denacifikace, která ale také nemohla být absolutně důsledná, v Česku nic podobného nenastalo. Nebyly žádné vítězné mocnosti, které by prováděly dohled. Můžeme samozřejmě mluvit o novém zákonodárství, o zavedení tržního hospodářství, o lustracích, o odstraňování soch V. I. Uljanova. To není málo, pokud jde o míru změn, jakkoli je leccos diskutabilní. Stačí to však? V oblasti ekonomiky třeba lustrace neproběhly, takže staré struktury si mohly začít s ekonomikou dělat psí kusy... Udělat ze všech bývalých či stávajících členů komunistické strany společenský okraj (například propuštěním všech soudců, kteří kdy byli v KSČ) by pak bylo prakticky neproveditelné. Pokud nás nicméně něco trápí ze společensko-politického hlediska, jsou to zla, neštěstí a nevyřešenosti minulosti. Minulost se jednoduše nevypařuje...

 

6. Je naivní dělat z komunistů strašidla. Marxovo strašidlo komunismu už dávno nestraší tak, jak strašívalo. Má jiné způsoby. Ale pro některé politiky se strašení komunisty stalo nástrojem boje o voliče: „Když nás nebudete volit, pomůžete komunistům!“ Ale odtud vyplývá, že sami komunisty potřebují, aby jimi mohli strašit. A o to je menší vůle komunistickou stranu eliminovat. Argument, že je třeba bránit komunistům v přístupu k politické moci, neplatí právě pro jeho klamnost – už jen tím, že komunistickou stranu necháváme existovat, ji schvalujeme.

 

7. Kde byla obhajoba víry tváří v tvář nebezpečí? Aktivní kolaboranti v církevních kruzích posílili nečinnost církví v rezistenci vůči režimu, který mohl snadno zastrašovat i prostého člověka, aby žil raději v příšeří než budoval kruhy souvěrců. Co zmohli ti, kdo zachování víry zaplatili vězením či životem? A jaký prospěch byl z představ vlastní demokratičnosti? Jak se vyrovnat se skutečností, že velmi dobře placený nejvýznamnější ideový vůdce evangelické církve J. L. Hromádka hlásal smír křesťanství a bolševismu, ošklivil si Pražské jaro a dostal Leninovu cenu? Stačí k tomu dosavadní záslužná, ač ne bezchybná historická práce P. Moréeho a dalších? Ale neumím nic říci lidem, kteří k němu vzhlížejí jen proto, že byl „významný“.

 

Otázek zůstává až až. Být správným demokratem znamená být antikomunistou? Nebudeme-li akceptovat, že se komunisté lživě ztotožňují s komunismem, můžeme je prostě a přesněji nazývat bolševiky. A sami být antibolševisty. Jaký je však cíl antibolševismu? Je nějaký pozitivní cíl? Pokud nebyla komunistická strana dávno zakázána, naděje v zákaz je dnes mizivá. Nicméně antibolševismus bez činu a bez pozitivního vyvážení je prostě také jalový. A dobu, která žije na úhoru z nevyřešené minulosti, nelze než právě nazvat dobou jalovou. Na soudobé jalovosti je ovšem obludné i to, jak mnozí lidé o tragédiích minulého století mluví s toutéž lehkostí, s jakou poťukávají prstem na svůj mobilní telefon.

Pokud někdo má rád pojem komunismu ve vlastním smyslu pospolité rovnosti, neřeknu ani popel. Ale bolševismus je mi hluboce odporný. Je mi líto Ruska, že se mu stalo kadlubem. Je mi líto minulých generací křesťanů, Židů, nekřesťanů, které na něj doplácely. Nevím, proč bych se měl hlásit k ideologii hlásající nenávist. Její úspěch varuje. Připomínaje si její minulost sám dnes nevím, proč bych se měl opájet sliby o holubech na střeše poskakujících na věčné časy. Také jisté jejich úspěchy varují. Ovšem negativitu bolševismu je však možné vykládat i jako výzvu k hledání jejích opaků.

 

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

LatonyaUnoth - XEvil will crash worldwide internet

27. 3. 2018 6:29

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.

Aleš Wrana - JLH

20. 2. 2018 18:35

Prosím tě, co myslíš větou, že si J. L. Hromádka "ošklivil Pražské jaro"? Co fakticky v 1966 před Srpnem dělal? Nemůžu to dohledat.

Jiří Hoblík - Re: JLH

20. 2. 2018 20:19

O tom píšou Morée s Piškulou v knize "Nejpokrokovější církevní pracovník. Pokud se dobře pamatuji, tak na základě osobních dokumentů naznačují Hromádkův vztah k Pražskému jaru, které pro něj bylo maloburžoazní záležitostí.

Ivana Jeništová - Není co dodat,

19. 2. 2018 13:03

děkuju Ti za tak výstižný článek, nejlepší, co jsem v poslední době četla.
Je to odpověď všem, kteří mají na všechno relativní měřítko, včetně mne. Je dobré se tu relativizaci odvyknout, dívat se přímo. Odpouštět se přesto dá vždy.
iv

Jiří Hoblík - Re: Není co dodat,

19. 2. 2018 20:22

Díky.