Jdi na obsah Jdi na menu

Krade stát nebo nekrade?

Jsem rád, když se v evangelictvu objeví názor na takzvané církevní restituce, který se netetelí nad tím, jak bratři katolíci také evangelíkům dovolí kousnout do svého koláče, názor, který nezahání strachy z toho, jak ČCE dopadne se svými financemi po odstřižení od státního rozpočtu, názor vzdálený naivním úvahám o tom, že když jsou církve placeny z eráru, dostávají tak od státu potvrzení, že stát si jich váží.

Proto bych rád poukázal na to, že v časopise Protestant 3/2012 vyšla protestní úvaha Miloše Rejchrta "Co nebylo ukradeno, nemá být navráceno", reagující na rozhovor s prvním náměstkem synodního kurátora ČCE Pavlem Stolařem, který byl uveřejněn v prvním letošním čísle časopisu Český bratr.

Jen bych k ní chtěl učinit dvě poznámky, které její smysl nepopírají a nezpochybňují, ale z nichž první způsobuje určitý posun jejího významu a druhá doplňuje pár informací. Na jednom místě své úvahy totiž Rejchrt uvádí:

"Potíž je v tom, že majetek ve vlastnictví církevních právnických osob po 25. únoru 1948 nebyl ukraden. Tohoto majetku se nezmocnil zloděj, nýbrž stát. Státní instituce sice plnily zadání komunistické strany, ale majetkové přesuny neprováděli ani jednotliví komunisti, ba ani KSČ, ale ČSR. Nu a státy, i ty zlotřilé a ujařmené vedoucí úlohou diktátora či strany, konfiskuji, zabavují, vyvlastňují, odnímají, znárodňují, zestátňují – ale nekradou."

Rejchrt vychází prostě z toho, že slovo "krást" se nehodí k nadosobním (státním) strukturám. Že se nejedná o konvenční asociaci. Není zvykem ho tak užívat. Stát nemá právní odpovědnost jako jednotlivec. Nemůže být trestán za krádež. Tudíž prý nekrade.

Potíž je ale v tom, že stát je mocnější než jednotlivec nebo organizace na jeho území. To, co spáchá jednotlivec jako krádež, to u státu je pak krádeží na druhou. Jen pro ni není zvláštní označení, které by vystihovalo variantu krádeže na státní úrovni. Stát může někomu sebrat majetek prostě nezákonně, jen z autority státní moci, anebo může svévoli uzákonit, a pak majetek zabavovat zákonně. (A za komunistického režimu docházelo  k obojímu.) Tím ale stát dělá něco, co je horší než čin člověka - zloděje. Oběť takové státní krádeže se může bránit ještě slaběji.

Když pak řekněme, že stát  "nekrade", nýbrž "konfiskuje", užijeme neutrální termín oproti termínu hodnotově silně nabitému - a tím užijeme méně adekvátní označení. A najednou se dopustíme větší shovívavosti vůči mocnému nadosobnímu státu než vůči jednotlivcům, kteří na státní režim doplatili.

Zkusme ale nyní nemluvit o státu jako o činiteli. Když totiž pojem odpovědnost spojíme nikoli s nadosobními strukturami, nýbrž s lidskými osobami, pak musíme odpovědnost připisovat - na tomto místě jen obecně - těm osobám, které v době komunistického režimu stát vedly a z pozice funkcionářů KSČ vzhledem k "vedoucí úloze", kterou si KSČ osobovala, určovaly. Rejchrt se dopouští omylu, když z komunistického státu dělá neviňátko. KSČ jej sice určovala, ale to prý nic neznamená. Zatímco, když jednotlivec navede jiného jednotlivce ke zločinu, je také sám trestně odpovědný. Jako by podle Rejchrta KSČ určovala státní politiku, ale její činitelé nebyli za své činy odpovědní. Když ale pochopíme stát jako nadspolečenskou strukturu, která značně znásobuje osobní moc, nemůžeme omlouvat stát (protože není osoba), a tím i osoby za stát odpovědné. Z toho ovšem vyplývá žalostný závěr o slepotě spravedlnosti vůči těm, kdo osobně byli za komunistické zločiny odpovědní, ale kdo zůstávají skrytí. Politické mechanismy nejen umocňují lidskou moc, ale také se v nich lidská odpovědnost snadno skryje. Ale rozhodně si nemůžeme myslet, že když vládne vláda zločinu, že zločin neovlivňuje neosobní převodní mechanismus osobních zájmů řady lidí.

Tím neříkám, že vítám myšlenku restituce alespoň pro Římsko-katolickou církev, která je nejbohatší institucí na světě. Značná část jejího majetku pochází z feudálních struktur, a tedy ze zvláštních a úzkých vztahů ke světské moci - a pochybuji, že by bylo možné tyto poměry transponovat do dnešní situace. Navíc když ten majetek je do značné míry  zátěží (stačí vzít v úvahu množství chrámových budov, mobiliáře atd.), jen blázen jí ho může závidět, protože vyžaduje příliš mnoho starostí a příliš často je neobchodovatelný. Ideální stav by představovala finanční soběstačnost všech církví, na níž by mělo státu záležet i ve věci majetkové. Ale o tom se vedou zbytečné spousty řečí z různých stran (ze státní i církevní, ze strany novinářské i v internetových diskusích).

A ani neříkám, že konfiskace katolického majetku státem byla krádeží v užším a jednoznačném smyslu slova, nýbrž že Rejchtova argumentace ve vztahu k otázce státu a odpovědnosti neplatí. Mám zato, že z určité části šlo o skutky krádeži analogické, přitom silnější než běžná krádež, a že z toho vzešel i částečný osobní prospěch. Jindy třeba zase představitelé komunistického státu nechali bezohledně církevní i osobní majetek plundrovat. Anebo tomu alespoň přihlíželi. Není to snad horší než něčí vandalství? Je vidět alespoň náznakem, že se jedná o složitější otázku než o otázku krádeže. Ale nemusíme se divit, vždyť někdy i obyčejné krádeže bývají dosti komplikované.

Jiný problém je v tom, že stát nezabavoval jen majetek církevní, nýbrž také majetek Náboženské matice. Což je instituce, která má svůj původ v době Josefa II., který založil pro každou zemi monarchie náboženský fond, spravovaný státem. Roku 1950 Státní úřad pro věci církevní českou a moravskou matici spolu se základninou na Slovensku sloučil do jediného náboženského fondu pod názvem Náboženská matice, kterou pak státní úřad spravoval.  (A komunistický stát si z ní i leccos načerpal pro sebe.) Chystaný zákon o církevních restitucích ovšem tuto instituci ignoruje (tu ovšem ignorovaly i dřívější vlády v ČR) - a Miloš Rejchrt si toho všímá:

"Např. v § 14 odst. 8 čtu: „Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická“. Tato na nenápadném místě umístěná větička ruší Náboženskou matici, právního nástupce náboženských fondů zřízených Josefem II., a její majetek „přiklání“ katolické církvi. Zákon, který přesně vyjmenovává, kolik která církev dostane jako „finanční náhradu“, skrývá nezanedbatelný majetkový přesun pod jednou oznamovací větou, že „práva a povinnosti“ někoho nyní vykonává někdo jiný."

Zákon tedy postupuje bez dalšího proti staleté právní skutečnosti, aniž by došlo k řešení otázky Náboženské matice samé, která dosud existuje (navzdory třeba snahám bývalého ministra kultury Dostála).

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Nejbohatší na světě

22. 4. 2012 10:29

"Tím neříkám, že vítám myšlenku restituce alespoň pro Římsko-katolickou církev, která je nejbohatší institucí na světě."

Nezlobte se, ale to je myšlenka hodná Davida Protesta z Evangnetu. Můžete toto tvrzení nějak doložit? Máte představu o majetku např. ropných koncernů, velkých nadací či jiných kumulátorů majetku v dnešní době? (Čínská lidová republika...) Já takovou představu nemám, a proto bych se tvrzení o někom nejbohatším radši vzdal. A ještě jedna poznámka - počítáte do toho majetku i majetek církevních řádů, farností, církevních škol apod.? Pokud máte problém s tím, aby římskokatolická církev spravovala majetek náboženského fondu z doby josefínské, možná byste mohl rozlišovat i zde.

Omlouvám se za ostřejší tón, nemyslím to zle. Třeba jsem vás jen špatně pochopil. Jen prostě nemám rád taková velká tvrzení, protože se na nich můžou založit zhovadilé ideologie (viz tvrzení o tom, že Židé ovládají svět nebo že Rómové jsou méněcenní apod.)

Jiří Hoblík - Re: Nejbohatší na světě

22. 4. 2012 11:34

Musíte to číst v celku: od provokace na začátku k vyústění na závěr, protože samo o sobě, vytrženo z kontextu, by to nemělo smysl. Ropné koncerny se srovnávat s ŘKC nedají. Zdrojem je přednáška, kterou jsem slyšel před lety o globální ekonomice, když v Praze bylo zasedání MMF, jméno bych musel někde lovit. Ale neslyšel jsem to ani naposled v poměrně relevantnísch souvislostech.

Jinak pokud se ŘKC během 20 let na veřejnosti prezentuje hlavně spory o vracení majetku, tak tím jen prozrazuje svou vázanost na majetkovou prioritu, tak tím vlastně podrývá vlastní duchovní určení. A když ČCE chce na tom nějak participovat, budiž jí země lehká.

Jan Dospiva - Re: Re: Nejbohatší na světě

25. 4. 2012 22:40

Považuji za potřebné, aby evangelíci nesouhlasící s tzv. církevními restitucemi dali svůj postoj veřejně najevo. Způsobem slušným, bez laciného antikatolictví, s vědomím péče ŘKC o spoustu kulturních památek, ale jasně. Bez ohledu na právní stránku věci je totiž zřejmé, že značná část majetku, o němž je řeč, má historické kořeny v privilegovaném postavení ŘKC. Vracet takto rozsáhlé a z veřejných prostředků vzniklé majetky se prostě neslučuje s demokratickými poměry a principy, kde žádná církev, náboženská společnost ani náboženství nemá privilegované postavení. Na této podstatě věci nic nemění ani ochota ŘKC se podělit s ostatními církvemi.

Uděláme tedy něco?

Ondra G. - Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

26. 4. 2012 9:16

Promiňte, ale který majetek nesouvisí s nějak privilegovaným postavením v minulosti? Dnes jsem státním zaměstnancem, a podle Vašeho principu by tedy moje děti neměly po mně dědit, jelikož mě stát privileguje. Můj dědeček přikoupil ke svému statku druhý po sousedovi - sudetském Němci. Měl být tento majetek vydán dědicům? Předpokládám, že takto by bylo možné se bavit i o majetku firem, škol, samotného státu, politických stran atd. A jestliže evangelická církev k těmto věcem mlčí - proč by se měla ozývat právě ve věci církevních restitucí? Ano, ať se ozve k tomu, co se týká jí, totiž že nechce náhradu za majetek, který jí nikdy nebyl odebrán. Vážím si v této věci postoj p. Rejchrta i Hoblíka, byť s jejich argumentací se ve všem neztotožňuji. Ale řešit otázku jiných restitucí pokládám za věc podružnou, stojící až za jinými nespravedlnostmi, sužujícími dnešní dobu - např. zadlužování lidí, vydírání starých lidí, omezování práv dětí a rodin, rasismus a pozitivní diskriminace, ohlupování mas.
V biblickém pohledu bych majetek považoval za něco hodně podobného hnoji. Odklízet to stranou, a jak se to trochu uleží, šup s tím do hlíny. Ale rozhodně to nenosit někam do centra církve (ani do centra církevních diskuzí), jelikož to strašně smrdí. Jestli nám ovšem voní, vidím v tom problém. Teprve ten majetek, kterého jsme se vzdali, nám může přinést požehnání.

David daggie Geisler - Re: Nejbohatší na světě

27. 4. 2012 12:27

Je základní lidskou svobodou soukromý majetek mít a je toutéž svobodou soukromý majetek nemít. Vlastnit veřejný majetek je právo obce a státu vlastnit. Nevím, jak je to v právní a etické rovině s veřejným majetkem, který má být bez soudního (a tudíž nezávislého a nepolitického!!!) vypořádání předán do vlastnictví té konkrétní církve...

Ondra G. - Re: Re: Nejbohatší na světě

27. 4. 2012 15:26

Nějak mě to mate. Když zvulgarizuji názory jednotlivých diskutérů, tak podle br. Hoblíka se nemá vracet majetek tomu, kdo je bohatý. Podle br. Dospivy zase nemáme vracet majetek, nabytý v souvislosti s minulým zvýhodněním. Br. Geisler píše zase o jakémsi veřejném majetku, který může vlastnit pouze (?) stát. Mají tyto názory nějakou souvislost s Biblí? Je náš (tím myslím i svůj) názor na majetek nějak Písmem formován? Mně jsou takové pohledy velmi proti srsti, a tak nevím, jestli je problém u mě, nebo u ostatních. Nebo se to v Bibli prostě neřeší?

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

27. 4. 2012 16:05

Ondro,

katolickým majetkem nemám moc chuť se zabývat, stačí mi zabývat se evangelickým vztahem k celé záležitosti. Takže shrnovat můj postoj do takového zjednodušení nelze. Pokud se vše slibované katolické církvi dá, bude to danajský dar, který z církve udělá organizaci na správu majetkového fondu - což nevím, jak k církevnímu poslání pasuje. Na druhé straně spravovat majetek, jehož značná část kdysi vznikala v souručenství církve a světské moci, není nic záviděníhodného. Pokud se po tom někdo vrhá, je třeba kritický přístup, kdo z katolíků to vnímá se staostí a tíží, zase zaslouží lítost. Ale že by hromadění majektu bylo v souladu s Ježíšovým poselstvím, o tom nemůže být řeč.

David daggie Geisler - Re: Nejbohatší na světě

28. 4. 2012 17:09

Co je o majetku v Bibli? No... spíše je to o tom, jak Bibli v tomto smyslu interpretujeme my, křesťané různých vyznání. Kristus nás v evangeliu učí, že "...Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku." (Matouš 6:24)

Tohle Kristovo slovo je tvrdé. A možná, že i zde probíhá jasná hranice - kdy dnešní církve "lavírují" mezi Kristovým zákonem obsaženým v evangeliu a tzv. přirozeným zákonem, skrze který chtějí obhájit své právo na pozemskou existenci (včetně práva na církevní majetek).

Holt... slyšení evangelia a následování svého Pána a Spasitele bylo pro církev (i jednotlivé křesťany) uprostřed světa s jeho pokušeními vždy těžké. Je to skutečný duchovní zápas. Zde se jistě hodí to známé Kristovov slovo z Matouše 16:24: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." Ano, církev je slabá. Avšak milost Boží je větší než naše slabost. Neboť On "naše slabosti na sebe vzal"...

Jiří Hoblík - Re: Re: Nejbohatší na světě

28. 4. 2012 17:34

Milý D., ausgerechnet na Mt 6:24 jsem u své úvahy myslel, takže jste se strefil. Zajímavé je, jak tento výrok dělá křesťanům problémy, je jim i nepříjemný - a od toho také je. Milost nesměřuje do selanky, nýbrž do lidského svinstva. Takže ti, kdo si myslí, že jsou v pořádku, se pletou. Výrok samozřejmě neříká: "Nemějte majetek." A katolická tradice si je také vědoma priority svého duchovnío poslání. Nicméně to nebezpečí stále je a člověk mu stále podléhá. Evangelíky nevyjímaje. A konečně co je také zajímavé: nejde jen o imperativ, ale také - a to každý neví - o to, že když se člověk nestará o majetek, má víc životního prostoru a může to nakonec být i příjemnější.

Ondra G. - Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

29. 4. 2012 12:59

Z předchozích dvou příspěvků rozumím, že se lze shodnout na tom, že církev nemá majetku podléhat. Jaký je ale biblický pohled na majetek toho druhého, resp. na převody majetku mezi někým a někým? Dumám nad podobenstvím o nepoctivém správci, podle kterého si máme s pomocí nespravedlivého majetku získávat hodnoty nepomíjející. Měli bychom si svým mlčením získat sympatie katolíků? Nebo naopak hlasitými protesty získat sympatie nevěřících? Problém je, že sympatie nejsou trvalými hodnotami. Já třeba vidím šanci projevit odpuštění vůči katolíkům a zároveň vyjádřit, že majetkem toho druhého se neobohatíme, naopak tím ztratíme. Proto bych doporučil naší církvi projevovat k restitucím vstřícný postoj (stojíme o to, aby katolíci dostali, co jim bylo odebráno), nebrat z nich podíl, ale zasazovat se o to, aby světská spravedlnost měla prostor rozhodnout co možná nestranně o jejich rozsahu i obsahu.

Předpokládám, že takový postoj je trvalou hodnotou. Ale možná jde i o jiné trvalé hodnoty, které mají oporu v Bibli a kvůli kterým bychom se měli chovat jinak. Proto mě zajímají Vaše názory - právě v souvislosti s Písmem.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

29. 4. 2012 17:02

To podobenství o nepoctivém správci je zapeklité, protože doslova vzato je návodem ke korupci. Jenže je to podobenství, a to má hlubší smysl: odpouštějte, a když odpouštíte, tak vlastně berete z Pánova, a získávejte si tak přátele. Napětí mezi oběma rovinami tím nepadá (píšu jen svou reflexi při vzpomínce na jedno nepovedené kázání, které jsem o tomto podobenství slyšel), možná někdy dojdu ještě k něčemu důležitějšímu, ale aspoň teď se mi zdá, že to podobenství k otázce majetku vlastně nic moc neříká.

Katolíci i stát chtějí co nejjednodušší řešení. Katolíci přitom chtějí být vlastníky - ovšem značná část komunisty zabaveného majetku nepatřila katolické církvi, nýbrž Náboženské matici. A tu všichni teď ignorují. Přitom by mohla fungovat jako fond pro správu sakrálních památek v Česku, na čemž by participovala ŘKC i stát.

Jinak ale myslím, že zcela čisté řešení se nenajde nikdy. Kdyby měla nastat spravedlnost, musela by se určit odpovědnost těch, kdo za zabavování byli odpovědní a najít řešení, jak náhradu požadovat po jejich potomcích nebo po KSČM. Což vypadá pomalu jako fantasmagorie. A proto jsem vlastně tak zdrženlivý vůči představě majetku předávaného státem římsko-katolické církvi. Ne že by ŘKC měla pykat za to, jak ji komunisté poškodili, ale mělo by být jasné, že se vyplýtvalo mnoho sil na plané diskuse, v nichž ŘKC příliš nezazářila.

A evangelíci by měli se buď zřeknout podílu na případném katolickém majetku anebo by měli maximálně vystupovat jako podílníci na jeho správě a případný zisk si odpracovat.

Jedna věc jsou základní myšlenky k majetku ze strany Písma (ze strany SZ jsou konkrétnější a pozitivnější, ale z hodně jiného světa), druhá věc je pak možná aplikace na dnešní spletitosti. Zdá se mi, že to hlavní pak spočívá na reflexi etických východisek, postojů a perspektiv.

Jakub Dvořák - Majetek, bible a restituce

29. 4. 2012 18:46

Myslím, že jasný návod nesmíme ani po bibli chtít. Je však třeba usilovat o takové řešení, kvůli kterému bychom nemuseli před Bohem zahanbeně klopit zraky (Ef 5,10).
Už jinde jsem vyjádřil, že se restituce měly řešit jako celek, ne napřed jedny, potom druhé a až pak někdy církevní. Díky tomu dochází k bizzarnostem, jaké si užil třeba sbor na Jarově.
Dále, že mnohem důležitější než restituce je vytvoření vztahu církve a státu, což je vlastně od dob konstantinských nedořešený problém křesťanského světa, zvláště na evropské půdě. Dáno je to tím, že nábožeství a politika nejsou v křesťanství totožné (svatý stát) a ani nemůže křesťanství přecházet "světské věci" "zbožným nezájmem" (J š,16), ačkoliv církvi v historii klouzaly nohy k obojímu.
Chci k tomu jen dodat, že je třeba si ujasnit, co vlastně od restitucí čekáme? Že by vytvoření nějakého rentierského fondu, z něhož by chodil církvi - důchodkyni pravidelný příjem, takže už by nás naše víra nic nestála? Vidím v olizování se evangelíků po restitucích pokušení "zajistit se natrvalo v tomto světě".
I kdyby nám však bylo restituováno vše, co nám stát doopravdy uzmul, jednou bychom se stejně museli k otázce ekonomického zajištění postavit dospěle, vyspěle, tedy "z víry", nikoliv nějakým jednorázovým aktem permanentního zajištění. Tak proč ne zrovna? Proč zase koumat, jak by to měl někdo nenápadně udělat za nás?

David daggie Geisler - Re: Majetek, bible a restituce

29. 4. 2012 19:28

A nakonec jedno pragmatické slovíčko o církevních restitucích:

Před nedávnem tenhle stát "válcovala" 118ti hlasá koalice svými silou prosazenými zákony. Tento pátek získali důvěru už "jen" 105ti hlasy. No..a kolik hlasů bude pro při hlasování o tomto "církevně-restitučním" zákoně koalice sežene? Hmmmm... to nikdo neví... možná se dočkáme konečně konce té korupcí zasmrádlé politické agónie... "Hospodin vládce povolává a také odvolává". Není to někde ve Starém zákoně?

Jan Dospiva - Re: Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

27. 4. 2012 16:46

Milí bratři, jedu na dovolenou, tak budu reagovat až po ní. Mějte se zatím hezky :-).

Jan Dospiva - Re: Re: Re: Re: Re: Nejbohatší na světě

16. 5. 2012 23:39

Chtěl jsem reagovat na pasáž:

"Promiňte, ale který majetek nesouvisí s nějak privilegovaným postavením v minulosti? Dnes jsem státním zaměstnancem, a podle Vašeho principu by tedy moje děti neměly po mně dědit, jelikož mě stát privileguje. Můj dědeček přikoupil ke svému statku druhý po sousedovi - sudetském Němci. Měl být tento majetek vydán dědicům? Předpokládám, že takto by bylo možné se bavit i o majetku firem, škol, samotného státu, politických stran atd. A jestliže evangelická církev k těmto věcem mlčí - proč by se měla ozývat právě ve věci církevních restitucí?"

Přijde mi to jako míchání jablek s hruškami. Česká republika je alespoň podle svého ústavního pořádku demokratický, nábožensky neutrální stát, který si přáli (aspoň doufám) i křesťané. Z jeho hlediska není žádným neoprávněným privilegiem, když je někdo státní zaměstnanec.

Naproti tomu tvrdím, že se s duchem tohoto státu neslučuje, když se církvi vrací majetky, mající převážně svůj původ v jejím historickém privilegovaném postavení.

Představme si, že by se Římskokatolická církev nebyla ochotna dělit s ostatními církvemi. To by mezi protestanty zněl unisono nesouhlas a používal by se (zcela oprávněně) výše zmíněný argument. Takhle to vypadá ze strany Římskokatolické církve velkoryse a bratrsky, ale v tomto kontextu se ve svém důsledku fakticky jedná o koupení si souhlasu.

Ondra G. - Zní to jako logický rébus

22. 4. 2012 10:16

Co nebylo ukradeno, nemá být vráceno. (?)

Půjčil jsem si v bance peníze, musím je teda vracet? (neukradl - nevracím)
V nouzi jsem vzal sousedův žebřík, abych zabránil požáru - musím mu ho vrátit? (neukradl - nevracím)
Stát vybral navíc peníze na daních, musí vracet přeplatek? (neukradl - nevrací)
Atd.

Jiří Hoblík - Re: Zní to jako logický rébus

22. 4. 2012 13:21

Ať už se objeví jakékoli řešení, bude radikálně zjednodušovat historicko-právní souvislosti. Takže souvislost krádež - navracení bude sice znít jasně, ale nebude zcela odpovídat danostem. A to platí jak pro užití, tak pro odmítání slova krádež. A navíc stát není osoba. Nakonec jde o to, jak z církví udělat entity ekonomicky nezávislé na státu, i když k žádné důsledné náhradě nedojde.

xorron - Re: Re: Zní to jako logický rébus

9. 5. 2012 16:47

Přišel jsem sem náhodou. Musím se jen smát. Jaký majeteček chcete restituovat? Copak za statky, lesy, polnosti, pivovary... vlastnila ev. církev? Máte opravdu teologické zájmy. Bojíte se samostatnosti, potřebujete, aby vás někdo platil. Proto ten cirkus s restitucemi. A ještě - já chci také odškodnění! Vyrostl jsem za minulého režimu a tím jsem utrpěl újmu, chci za to odškodnit!

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Zní to jako logický rébus

9. 5. 2012 17:38

Vážený anonyme, prosím až budete příště něco číst, přečtěte si to pořádně, protože je škoda času, který člověk utrácí za nepochopení. Zdraví J.H.