Jdi na obsah Jdi na menu

Křesťanský elektorát?

3. 5. 2010

Sdílím rozpaky Jiřího Hoblíka z Prohlášení Synodní rady k volbám. Ale nebylo by špatné, kdyby si chtěl Jirka zahrát na Synodní radu a spáchat takové prohlášení sám. Neudělal to, tak se pokusím odpovědět na jím vrženou otázku, jak by mělo slovo ústředí církve k volbám vypadat?

Ani já nemám odvahu a drzost si na Synodní radu hrát, ale zamyslet se alespoň nad pár body křesťanova vyznavačského života v podmínkách liberální demokracie je určitě důležité. Je to přece i moje situace, i já bych měl jít k volbám a svoji víru nenechat před volební místností zaparkovanou jako kolo. Je s tím mnoho potíží a pastýřský list vedení mé církve mi v tom zrovna moc jasno neudělal.

Zamýšlíme-li se tedy nad tím, co bychom chtěli od vedení své církve v této situaci slyšet, musíme se pokusit o pojmenování úskalí, jaká na nás v těchto volbách čekají. Nepochybně je to prachbídná nabídka, fakt, že v rozporu s optimistickým přesvědčením SR, že se mezi našimi politiky schovávají nějací čestní a zodpovědní, nikoho takového nevidíme. Pokud tací jsou, pak je nutné jim přiznat, že se umějí schovat pořádně. Kéž by tak uměli dělat i jiené věci. Ale to je problém, který (řečeno s Bonhoefferem) řeší "křesťané i pohané". Co tedy čeká vyloženě jen a jen na nás?

Na prvém místě, že nás někdo utáhne na cezené nudli křesťansky znějících slov a ideálů. Zde je třeba připomenout slovo Janovo "Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa" (1J 4,1). Buďme kritičtí zejména k těm, kdo operují vírou, tradicemi, rodinou, či kdo se dokonce dovolávají samotného Boha. Pro mnohé bude určitě složité nenaletět na sociální rétoriku některých levicových stran. Zvláště si myslím, že křesťanský hlas pro komunisty je něco nemyslitelného. Stejně by ale křesťan neměl naletět nikomu, kdo narušuje sociální smír ve společnosti, apeluje na xenofobní city, zvláště dnes, kdy dobrou vůli k tolerantnímu soužití lidí různých vyznání narušují vlny náboženského terorismu. Pokud pak některá ze stran operuje s antisemitskými hesly, měl by si křesťan raději ruce urazit, než by jimi dal svůj hlas.

S čím se pak ale často setkávám, je nezájem o věci veřejné. Ten je právě v takové bezvýchodné situaci, kdy u nás je možná pouze volba mezi čertem a belzebulem, svůdný, propadají mu i lidé, kteří se v minulosti angažovali politicky často. Najednou je však milé moci si říct, že se nás vlastně dění v tomto státě netýká. Naše občanství je v nebesích, naší nadějí je království boží, ne vláda lidu. Netáhněme jha s nevěřícími! Dá se proti takovým postojům vůbec něco namítnout? Dá. A zde se chci obrátit k jiné biblické knize:

1 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi,
2 za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.
3 To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce,
4 aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš,
6 který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.

(1Tm 2)

Musíme si přiznat, že bible skutečně není studnicí odpovědí na všechny otázky. Bible zná v podstatě jen dva modely státnosti: náboženský stát, kde je nutné zdravou víru udržovat politickými nástroji, a cizí tyranii, kterou je nutné vydržet, případně projevovat opatrnou loajalitu, jako Mordechaj v Est, nebo Pavel v Ř či Petr v 1Pt. Vždy však s výhledem na konečný pád všech říší tohoto světa a příchod nového státu, nebeského Jeruzaléma (Zj, 2Pt). Proč se tedy starat o to, co má pominout? Náš politický systém je biblickým svědkům cizí.

Autor epištoly, píšící v době, kdy už církev zakusila konflikt se světskou mocí, však čtyřmi synonymy vyzývá k modlitbám za politickou reprezentaci. To je unikátní. Jinde jsou užity maximálně výrazy dva (προσευχη a δεησις), a předmětem přímluv je buď apoštol a jeho parta, nebo jiní křesťané. To trochu narušuje onen model čtení tohoto místa ve smyslu "pomodlit se za ně, a jinak si dát vzájemně pokoj". Naopak: modlitba předpokládá intenzivní zájem o to, zač se přimlouvám. Dokonce za ně i děkovat! Ale jak děkovat za Paroubka, Topolánka a další? Možná by se to dalo vzít i tak, že můžeme děkovat na jejich místě: "oni nevědí, komu poděkovat. My to víme, tak to za ně uděláme". K pozitivnímu zájmu o přízemní politiku by nás neměl vést pragmatismus, který vyjadřuje jeden komentář, který jsem k tomuto místu četl, že si totiž apoštol uvědomoval závislost kředťanské obce na obci politické. Zbožný a bohu libý život není závislý na politické moci. Avšak řády thoto světa, jako předmět naší modlitební péče v centru bohoslužeb, je to, co je libé Bohu. Pravou motivací je zájem samotného Boha o tento svět, který vyjádřil tím, že jej učinil dějištěm své spásy.

Ani já nejsem s to bratřím a sestrám, ani sobě ulehčit letošní elektorát. Ale povzbudit k zájmu o něj se mi, alespoň doufám, podaří. Nepochybně i účast ve volbách má svůj vyznavačský rozměr …

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář