Mezivolební brynda (nábožensko-politická úvaha)
Poslední parlamentní volby byly plné paradoxů a zdá se, že z výsledné konstelace mocenských sil pojde mnoho škody. Státní lesy spolknou národní parky, nastává konec renovace železničních tratí, které jsou po celá desetiletí v žalostném stavu, poradce pro lidská práva chce sám svůj úřad zrušit (a prokázat čest svému příjmení), vládní rezorty už nyní spravují kozlové-zahradníci, takže zejména ministerstvo životního prostředí, ministerstvo kultury nebo ministerstvo školství budou ministerstva hrůz a děsu, rýžoviště v oblasti takzvaných autorských práv povede k ještě většímu rýžování, ke státní cenzuře a k tomu, že školy a knihovny budou platit za pouhé vlastnictví kopírek nehorázné sumy. Do toho z pražské magistrátní politiky zahuláká návrh na koncentrák pro bezdomovce. Anebo ten nejapný nápad dát nastupujícím učitelům (a jen jim) veletučnou nástupní odměnu... A to jsou jen vybrané začátky toho, co jistě bude následovat.
Jeden paradox - a mluví se o něm poměrně často - spočívá i v tom, že mladí voliči volili ty, kdo si už cení zuby na zavádění a postupné zvyšování školného. A vždyť se tesáky vládních chlapáků začaly ukazovat hned při domluvách o koalici. Snad jediný dobrý věcný úspěch, který volby měly, byla tedy rezignace dvou zosobňovatelů české politické trapnosti.
Dokolečka se opakuje výzva: Půjdeme k volbám, abychom nedali šanci komunistům. Ale to, že KSČM tu nemá co dělat a že příliš zaclání při přetlačované na stranickém prostranství, to vzrušuje málokoho. ČSSD jako demokratičtější alternativa? Vyhrála a prohrála zároveň. její nevolení je pochopitelné kvůli odstrašujícímu působení jejího někdejšího šéfa, ale nenávistné upnutí na něho jakoby odvádělo pozornost od toho, co je anebo coby měla být sociálně-demokratická myšlenka a zda vůbec existuje. Kolik místa tu má odůvodněné rozhodnutí pro nebo proti? Nakolik si za to nemůže "orangutanská" strana sama?
Pak se ale volení pravicových a rádobypravicových stran jeví jako pouhá znouzecnost, což také není zvlášť povzbudivé. Dělení na pravici a levici má sice svůj reálný podklad, ale spíš se mi zdá, že taková realita je hodně pochybná. Jde jen o to, kdo z které strany půjde lidem po krku.
To vše jsou ale jen poznámky ukazující prapodivnost politické současnoti. Jak se ale může za těchto poměrů vyvíjet například otázka církevních restitucí? Naposledy se stát a církve dohodly roku 2007, že se církvím vrátí asi třetina komunisty zabaveného majetku, která bude doplněna 83 miliardami Kč, proplácená v průběhu 60 let, takže i s úroky by činila tato částka 270 miliard Kč. A na jaře roku 2008, kdy bylo jednání o církevních restitucích přerušeno, opět se ukázalo, že levice je proti, ačkoli v případě KSČM nic jiného ani čekat nelze, protože ta je za zabavování majetku odpovědná, a tak nebude sama proti sobě, nýbrž bude klást požadavky kontrastující s těmi církevními a vstřícnějšími státními. Nutno ovšem podotknouti, že ten, kdo tehdy návrh na přerušení jednání podal, nebyl levičák ani zdaleka.
Je řada důvodů, proč se otázka církevních restitucí řešit musí a čekají na to nejen církve, ale i daňoví poplatníci a ještě spíše města a obce. O tom se v posledních třech letech píše stále dokola. Na přelomu června a července tohoto roku rozhodl Ústavní soud, že nečinnost odpovědných politiků v této věci je protiústavní. Ale mám podezření, že vláda bude mít víc starostí s budováním rýžovišť, s osekávání příjmů těch méně bohatých, s problémy, které si sama natropí, takže po dosavadních proklamacích politických předáků o vládní prioritě se církevní restituce sice znovu nastolí jako vládní problém, sejdou se vládní a církevní představitelé - a posléze vše zase vyšumí. Popřípadě se nastolí nejapný vládní návrh, zapadající mezi dosavadní nápady. Udělá pak Ústavní soud ráznější rozhodnutí? A přiznejme si, že pro někoho má udržování statu quo také své výhody.
Ovšem církevní restituce jsou téměř jediné téma, o němž se souvisle veřejně hovoří v souvislosti s církvemi. Stále nechápu, jak málo žinantní se to jeví při takovém propadu církví do zapomnění. Respektive jsou považovány za organizace tmářů, co chtějí peníze. Je to vulgární pohled, ale není z církevní strany přiživován? Rozhodně si nemyslím, že by církve měly státu anebo veřejnosti podlézat, ale kdyby se o církevních restitucích nemuselo mluvit, bylo by to lepší.
A co jinak církve? Neměly by církve projevit více iniciativy a nápaditosti? A to nezávisle na řešení restitučního problému? Když tedy houfy křesťanů volily pravici, nabízí se otázka: Neměly by církve samy zavést tržní mechanismy? Církevní restituce jsou myšlenkou navázání na dědictví feudalismu, ale neoliberální ekonomika - to je přeci současnost! Římsko-katolická církev je kritizována i z vlastních řad, že jen prodlužuje feudální poměry (ačkoli jiná její část si to pochvaluje), neměla by ale konečně nastolit také ekonomické aggiornamento? A když evangelické církve samy sebe chápou jako bašty demokracie a svobody, neměly by své demokratické a svobodomyslné smýšlení přizpůsobit ekonomickému liberalismu, svobodu hlásat jako ekonomickou svobodu - a uskutečňovat ji i na svém písečku? Říkám to s jistou ironií, ale také s hypotetickým vědomím podmínek, za nichž by teprve mohla nastat harmonie mezi smýšlením a skutečností církve.
Jeden farář se mi pochlubil, že sboru dobrovolně platí sedm tisíc za bydlení. Zapomněl jsem se ho zeptat, za co jí a za co se obléká jeho rodina, ale třeba se i chlebem a vodou dobře nasytí. Proč ale o tom mluvím... Jako o náznaku výše naznačené myšlenky uvádět preferenci pravice také v církevní skutek. Ale není to jaksi v půli cesty? Vždyť takových sedm tisíc za pobývání v přepychovém domě - není to pod úrovní tržních cen? Proč nezavést tolik opěvované neoliberální postoje rovněž do ztuhlých církevních struktur? Proč třeba nezavést vstupné do kostelů? Proč nezavést členské příspěvky se sankcí vyškrtnutí? Helvítská víra by to přeci musela unést, o peněžence nemluvě. A také by nastala éra helvítské kázně, nebo ne?
Dovětek:
Zdá se, že současná vláda je občanům nebezpečná. A tak jsem zvědav na církevní představitele. Zůstanou jen u zdvořilosti? Tu bych jim nevyčítal, ale nebylo by to málo? Zůstanou církve konformní a netečné?
Netvrdím, že politice rozumím. Ale proč by mne nemělo udivovat, že zas a znovu se do vrcholné politiky derou kozlové-zahradníci? Mám na to jen koukat, držet ústa a krok?
Otázka nábožensko-politická mne zajímá nicméně proto, že politika je jednou z forem pověstné posvátné krávy. Proto jsou lidé schopni se kvůli ní i řezat do krve. Svobodní zednáři si sami sobě na své půdě pro jistotu zapovídají diskuse o politice. Ne náhodou. Je-li tedy zabývání politikou zdrojem mezilidské nevraživosti až nenávisti. Ale nemohli by mít křesťané ještě jiný postoj? Postoj nezávislosti na politických trendech? A na prožívaném ztotožňování s nimi? Nenastalo by pak víc pokoje mezi lidmi? Chybí k tomu odvaha či rozvaha?
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Příklon mnohých křesťanů k neokonzervativní pravici a její ideologii taky vnímám jako problematický. Ovocem této vlády rozhodně nebude pokoj, jak už ukazuje demonstrace odborů. Lidé chápou potřebu rozpočtové odpovědnosti, ale potřebují při tom cítit také onu stěží definovatelnou sociální spravedlnost, především v daňové oblasti. Pro tuto vládu je však opuštění "rovné daně" tabu a pro mnohé je rovná daň posvátná kráva uctívaná z pochybných principiálně ideologických důvodů.
Bratr Nečas je možná v osobní rovině vcelku slušný člověk, jeho politika jde však na ruku jinačím sekáčům, což možná nevidí (bojím se však, že o tom ví a že je to jen maska). Zato bratru Kalouskovi lze křesťanskou lásku věřit obtížně a bratr Joch pro mě představuje typ "křesťanství", u kterého si říkám, že jestli tohle je autentické křesťanství, zda chci být vůbec křesťanem.
To je pořád samé "volte lidi bohabojné", ale kdo je jimi doopravdy? A proč nejvíce osobností profilujících se jako křesťané bylo na kandidátce Konzervativní strany, která tuto vládu ve škrtech při zachování rovné daně podporuje, stejně jako podporuje jmenování Romana Jocha poradcem premiéra?
Re: Křesťané a pravice
(Jiří Hoblík, 25. 9. 2010 2:17)
Děkuji za reakci, která přidala to, co je docela důležité v pohledu na politické osobnosti, z nichž některé mají cosi společného s křesťanstvím. Medvědí služba křesťanství, s níž zajisté bude korelovat "porcování medvěda" (že už to je dávno otravná politická floskule?). Docela by se to hodilo aspoň na téma nějaké diplomky.
Ještě bych doplnil převzatou informaci: Kateřina Klasnová, od léta manželka kontroverzního véčkařského ministra Víta Bárty a zároveň místopředsedkyně poslanecké sněmovny parlamentu ČR, má vystudovanou husitskou teologickou fakultu a titul ThDr.
Křesťané a pravice
(Jan Dospiva, 21. 9. 2010 17:12)