Jdi na obsah Jdi na menu

Moderní člověk snad neumírá?

27. 2. 2012

Umírání a fenomén lidské smrti (přirozené i náhlé), vyrovnávání se s tímto fenoménem a pochopení významu umírání je pro moderního člověka složité. Velmi zajímavě se k tomuto tématu vyjadřuje Roman Žižlavský ve svém článku "Smrt na obtíž", který vyšel na internetové serveru http://psychologie.cz. Autor je publicista, lektor a sociální pracovník.

Píše v něm mimo jiné toto: "Vy tady jistě budete do sta, řekneme osmdesátiletému člověku, když vyjadřuje obavy, že příští Nový rok už s námi neoslaví. Co ale říci stoletému? Nepřipravujeme svým mlčením o smrti i sebe sama o něco podstatného, o kontakt s přirozenými cykly života? ...Kult neustálého růstu, mládí, aktivity, dynamiky odsouvá otázku stáří a umírání mimo zorné pole psychické i fyzické...Tento proces započal s růstem továren, hromadné výroby, kdy se člověk stal anonymní pracovní silou, neosobním šroubem v soukolí systému. Pokažený, opotřebovaný šroub je prostě nahrazen dalším."

Pokud je náš život od kolébky až po hrob "obhospodařován" kolektivní péčí od porodnic, jeslí přes školky a školy - jedno jestli základní, střední či vysoké a na pracovišti jsme "motivováni" k vyšším výkonům, efektivitě a flexibilitě, tak se nemůžeme divit tomu, že ve chvílích, kdy jsme takzvaně postaveni před základní obraz lidské existence - kterou je například chudoba, bolest, duševní nemoc nebo umírání a smrt - nejsme schopni reagovat adekvátně, zrale. Máme najednou strach a zachvacuje nás úzkost.

Roman Žižlavský ve svém článku dále píše: "My lidé si rádi myslíme, že se vyvíjíme. Totiž že procházíme rozvojem od něčeho nižšího k vyššímu. Od méně dokonalého k dokonalejšímu." Tato myšlenka přesně vystihuje základní problém moderního myšlení - moderní člověk si myslí, že je dokonalejší, než ten, který tu byl před ním. Což je pravda jen částečná. Moderní člověk toho více ví, má více zkušeností s novými věcmi - což jsou většinou jen novější technologie (jestli to byl dříve parní stroj, pak elektřina, atomová energie nebo dnes výpočetní technika - na tom nesejde). Moderní technologie a myšlení na nich závislé však existenciální otázky člověka nevyřeší, pouze jsou schopny jejich hledání oddálit.

Dovolím si opět citovat ze zmíněného článku: „Kupříkladu u nás takřka vymizely či se vyprázdnily rituály, iniciace do rozdílných životních a společenských fází a rolí. Stále rostou počty osob trpících duševními neduhy. Jakoby čím víc umíme léčit tělo, tím zřetelněji spatříme nemocnou duši. Smysl života pro mnohé není jen otřepaná fráze, ale skutečně palčivý problém.“

Postmoderní člověk - to je ten, kterého moderna se svým myšlením a technologiemi neuspokojila - může na tuto situaci reagovat minimálně dvěma způsoby. V prvním případě může naprosto rezignovat na hledání smyslu své lidské existenci a žít způsobem, který popisuje Pavel z Tarsu ve svém 1. listu Korintským 15,32 (Nový zákon, Bible): „Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ Ve druhém případě se může tento postmoderní člověk obrátit zpět a snažit se hledat kořeny své existence. A není nutné se soustředit jen na nějaké rodinné události či tradice. Nebo terapeutické řešení osobních a rodinných traumat, i když to je také velmi důležité. V širším hledisku je možné se vrátit ke kulturním a sociálním kořenům naší civilizace, které nám byly moderní dobou odcizeny. A jimž jsme se i my odcizili. Můžeme hledat odpovědi na své zásadní otázky týkající se lidské existence i v oblasti víry. Neboť základní víra ve vyšší smysl přináší do lidského života smíření a klid pro člověka samého a také přináší respekt k životům ostatních lidí.

Chtěl bych svou úvahu ukončit posledním citátem z článku Romana Žižlavského: „Nevím, zda je možné obnovit staré rituály, či zda a jak vytvářet nové. Co je ale možné bez velkých řečí a ceremonií učinit, je prostě obrátit k těmto tématům, skutečnostem pozornost a uznat jejich podstatný smysl. Vrátit jim důležitost v naší duši. Ne, rozhodně ne každý ji ztratil, to naštěstí není pravda.

David daggie Geisler

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Ve druhém případě...

4. 3. 2012 20:10

"Ve druhém případě se může tento postmoderní člověk obrátit zpět a snažit se hledat kořeny své existence. A není nutné se soustředit jen na nějaké rodinné události či tradice. Nebo terapeutické řešení osobních a rodinných traumat, i když to je také velmi důležité.
V širším hledisku je možné se vrátit ke kulturním a sociálním kořenům naší civilizace, které nám byly moderní dobou odcizeny. A jimž jsme se i my odcizili."

Z hlediska záměru evangelizace stojí za úvahu charakter zmíněného odcizení od křesťanské víry (možná autor může myslet i něco jiného, ale snad mohu setrvat na tomto výkladu). Rád bych nabídl několik pohledů:

1) Člověk se setkává s názorem, že náboženství je jen berlička pro ty, co si s životem neporadí sami. Církev sama to mnohdy bohužel potvrzuje tím, že se profesionalizovala a ze svých věřících nadělala své klienty. Zvenčí tedy vzniká dojem, že normální osobnost křesťanství nepotřebuje, a církev zase vytváří dojem, že ona zdravé osobnosti nepotřebuje. (To neplatí absolutně, mnoho sborů se chová jinak.)

2) Někteří myslitelé se snaží prosadit myšlenku, že postmoderní člověk je víře vzdálenější než lidé jiných epoch. Že už v dnešní době "nemůže" věřit. Přitom moderní doba napadala víru daleko více, proti Bibli podávala argumenty, podepřené nejnovějšími vědeckými výzkumy. Dnes, když už jsou tyto argumenty vědecky vyvráceny, můžeme naopak věřit mnohem směleji.
Když např. Žižlavský píše o člověku jako součástce ve stroji, platí to snad jen o postmoderním člověku? Jak tomu bylo v době průmyslové revoluce (konec 18. století)? Jak tomu bylo v době vrcholného otrokářství v římské době? Myslím, že postmoderní člověk by měl být se svými problémy pokornější, i když mu je nechci brát. Každý má nárok tvrdit, že jeho brňavka bolí nejvíc na světě.

3) Církve jsou dnes hodnoceny často pragmaticky - co dává víra člověku, zda je potom klidnější, vyrovnanější, stresu odolnější. Ale pro mě jako pro věřícího jsou to všechno jen vedlejší produkty, hlavní je přece, jestli je to všechno pravda. Jestli není, tak nebudu sobě a jiným lhát.

Omlouvám se za rozvláčnost. Ještě bych rád příště něco doplnil, tak prosím za trpělivost.

David daggie Geisler - Re: Ve druhém případě...

5. 3. 2012 18:44

V krátkosti odpovím takto:
Tento článek byl původně koncipován jako příspěvek do diskuze o tématice umírání. Přesněji řečeno - jako příspěvek do interní diskuze mezi sociálními pracovníky, kteří zároveň studují dálkově obor "charitativní a sociální práce" na katolické vyšší odborné škole. Mnozí z nich jsou římští katolíci, mnozí jsou tzv. hledající a mnozí se počítají mezi nevěřící. Já jsem tam jediný , co chodí k českobratrským evangelíkům. Jedna paní tam je luteránka - ze slezské evangelické církve. Čili jak vidíte - velmi různorodé "publikum". Takže jsem musel nutně kvůli srozumitelnosti použít mluvu vhodnou spíše pro setkání existenciálně orientovaných filozofů. Já osobně považuji v dnešní době křesťansky orientovanou existenciální filozofii - myslím konkrétně na dílo Sörena Kierkegaarda - za jakousi bránu k teologickým zamyšlením nad problematikou lidského života a spásy. Od Kierkegaarda je pak "jen krůček" k Barthovi. A od Bartha k Listu Římanům. Proti Kierkegaardovi, Barthovi a teologii sv. Pavla z Tarsu se mi jeví jaksi Hegel s Kantem či ateističtí Camus se Sartrem studení a depresívní. Takže existenciální filozofie v mém post-moderním pojetí není vlastně žádná evangelizace, ale PRE-EVANGELIZACE. Otázkou ovšem je, jak to vezme čtenář, že?!

Co se týká mého pohledu na využití postmoderního paradigmatu jakožto nástroje pro pre-evangelizaci, to bych napsal později. To by bylo trochu širší pojednání...

Ondra G. - Re: Re: Ve druhém případě...

7. 3. 2012 22:34

Dobře, vrátím se tedy k problematice umírání. Závěrečný citát z Žižlavského mluví o tematizaci smrti a umírání (pokud dobře rozumím; také by asi mohl být o tematizaci starých rituálů, teď to budu chápat v prvním významu). Tedy : je možné obrátit ke smrti a umírání pozornost a uznat jejich podstatný smysl. A tady bych položil otázku: Jak toto činí církev? (Velmi mě těší Vaše zkušenost s příslušníky jiných denominací, což by nás mohlo v této diskuzi obohatit.)

Vybírám namátkou motivy, které by dle mého soudu měly v církvi (jakékoli) často zaznívat. Můžeme pak rozsuzovat, zda se to děje či ne, případně jak se to má dít a jak ne.

a) Smrt není součástí původního Božího plánu, je nepřítelem Božím. (1 Kor 15,26) Kristus nad ní zvítězil a náš život je životem věčným.

b) Padlý člověk smrt potřebuje, život bez smrti by pro něj byl strašným prokletím. Byl to Bůh, kdo po Adamově pádu postavil k bráně ráje cheruby, aby zabránili člověku jíst ze stromu života a získat tak život bez smrti.

c) Přestože je pro nás smrt těžká, je přechodem do Boží slávy, na který se těšíme a po němž toužíme. Netoužíme po smrti, nýbrž po věčném životě s Kristem, a ten nás čeká po ní. Smrt je tedy něco jako bolestivý porod s krásným miminkem hned po něm; jen zůstává bolest z dočasného rozchodu s našimi blízkými.

d) Nelpíme na dočasném životě a připravujeme se podstoupit smrt pro bratry po Kristově vzoru. Také víme, že naši bratři patří do nebe, a počítáme s jejich odchodem.

e) Nebojíme se pekla, víme, kdo je náš Pán a ke komu a kam po smrti půjdeme.

Když shrnu tyto body jen tak halabala a porovnám s realitou ČCE, uvítal bych v kázáních i liturgii více radosti a těšení se na život s Kristem po smrti, víc těšení se do nebe. Dále pak více jistoty ve věci posmrtného života.

David daggie Geisler - Re: Smrt, odchod k Pánu a "ty ostatní věci"...

8. 3. 2012 8:48

Vážený bratře Ondro G., moc pěkně jste to napsal! Ještě jeden pod bych tam však přidal, který mi chybí v kázání (nejen) českých bratří a sester evangelických. A to jest teologický i praktický důraz na očekávání druhého příchodu Páně.

„Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Skutky apoštolů 1:11)

"Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci." (1. Tesalonickým 5:2)

"I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko." (List Jakubův 5:8)


Anna Glacová - Re: Re: Smrt, odchod k Pánu a "ty ostatní věci"...

8. 3. 2012 20:15

A taky tam je někde v evangeliu - "A modlete se, aby to nebylo v zimě" - tak se od té doby občas modlím, aby Pán Ježíš přišel v létě. Jsem tedy hodně zvědavá, proč; ale zatím mi tohle místo v Bibli nikdo moc nevysvětlil, třeba to někdo z bratrů theologů ví?

Dean Rusk - Re: Re: Ve druhém případě...

28. 3. 2012 22:43

Kant i Hegel, N.B. Camus jsou naopak velmi inspirativni, o depresívnosti nemůže býti řeč.

David daggie Geisler - Re: Kant i Hegel, Camus...

29. 3. 2012 15:25

Proti gustu žádný dišputát... :)