Jdi na obsah Jdi na menu

Neštěstí peněžního prizmatu pro vztah státu a církve

8. 8. 2011

Je vyloženě holým neštěstím, že téměř jediným tématem o vztazích státu a církve je otázka finančního narovnání. Otázka sama je nešťastná, protože se nesmírně vleče v důsledku opatrné politické nevůle, politických blokací i obecného mínění, které je v těchto otázkách až nepřátelsky přecitlivělé. Přesto je zajímavé sledovat, jak musí tato přecitlivělost ustoupit, když je zapotřebí mluvit politicky a ekonomicky věcně, vést jednání a podávat oficiální prohlášení.

Přesto však zůstává celá záležitost nešťastná. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a manipulátoři a ne jako správci prostředků k obecnému blahu. (Jinak by nebylo tolik afér.) A na druhé straně církve si stále povídají něco pro sebe a když se státem vedou debatu, tak zase jen o penězích. Jako by se nedalo se státem bavit o ničem jiném. Možná to téměř nelze. Co vůbec s tím? A také jako by církve byly sice plaché a zdrženlivé, když se svými náboženskými zájmy stojí před sekulárními instancemi a nechtějí nikoho "tam venku" se svou náboženskostí mást ani plašit. Nicméně jakoby církve neměly toho vůbec mnoho co říci.

Takto velmi zlehka načrtnutou situaci se ale právě nabízí příležitost ilustrovat  a konkretizovat.  Zpravodajský server Aktuálně.cz uveřejnil 7. srpna 2011 rozhovor se synodním seniorem Joelem Rumlem o chystaném finančním narovnání ve vztahu státu a církve pod titulem "Stát vydělal na církvích 150 miliard, tvrdí Joel Ruml". Všimněme si alespoň některých opovědí.

1) Na první otázku Joel Ruml odpovídá takto "Stát na církvích neprodělal. Propočítal to Národohospodářský ústav AV (zabýval se tím v roce 2008 - pozn. A.cz), tedy ani ne zástupci vlády, ani církví: zabavený majetek vynesl od roku 1948 něco přes 220 miliard korun. A za těch víc než 60 let stát dal církvím kolem 70 miliard. Takže nějakými 150 miliardami přispěl církevní majetek do státního rozpočtu. Tohle si nikdo nechce připustit." Ruml hned na začátku podává svůj hlavní argument, proč by se měl stát s církvemi vyrovnat. Ale tady se může ohlásit nějaký jízlivec: co bylo bylo, navíc církev všechno nakradla, a hlavně jde o naše nynější peněženky! Možná kvůli takovým jízlivcům redakce neotevřela diskusi k rozhovoru, která by byla jen zbytečně zaneřáděná. I když je téma dávno obehrané, není snadné.

2) Nicméně mám poněkud rozpaky nad tím, že představitel Evangelické církve argumentuje především zabaveným římsko-katolickým majetkem jako majetkem církví vůbec. V pozadí toho je dohoda mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví, Ruml se tedy nevyjadřuje svévolně, ale to nic nemění na povaze zabaveného majetku.

3) Po otázce na to, zda církve dokážou s případnou státem poskytnutou částkou vyjít, následuje odpověď, kterou redaktor pořádně nepřečetl (a není to jediné jeho přehlédnutí), protože slova "malé" a "minorotní" působí konfúzně (vždyť i ČCE a svým způsobem i ŘKC je minoritní) a druhá věta nemůže mít stejný větný subjekt jako první: "Malé církve jako minoritní tuto situaci znají. Budou se muset naučit ze svého a začít být daleko obětavější, než jsou. V některých církvích jsou zvyklí odevzdávat desátky podle biblického učení a nemají problém. Ty větší církve - jako i ta naše - se trochu schovaly za tu velikost." Schování za velikost by si zasloužilo trochu konkretizovat. Otázka si ale zasluhuje ještě další úvahy - o tom, zda není ČCE bezradná z toho, že by se měla sama financovat, a navíc vzhledem k rostoucím finančním nárokům na všechno možné. A kromě toho: stojí ČCE opravdu podle svých členů za to, aby do ní lili peníze horem dolem v mocných proudech? Nakolik si tím neváží jí a sebe samých (což jsou spojité nádoby)? A jaké jsou příčiny toho?

4) V odpovědi na jinou otázku, která se táže na aplikovatelnost vzoru v německém financování církví, se dočteme: "U nás máte přes polovinu lidí pokřtěných a teď je donuťte platit daň." Neměl by naopak každý křesťan nadšeně daň platit? Není tedy za odmítnutím takové alternativy nízké sebevědomí a malá důvěra v ochotu křesťanů na provoz církví přispívat? Jakou má malost této důvěry příčinu? Možná tu hraje svou roli i závažnější obava: obava před podezíráním z poměřování něčí víry finanční štědrostí (nechceš platit?, tak to jsi špatný křesťan!). Nicméně tato obava může vyústit v jednu otázku a v možnost diskuse o ní: je pro křesťana jako takového nutné, aby patřil do určité církevní organizace? Není církev v biblickém smyslu něco jiného než církevní organizace? Bylo by opakem srdnatosti před takovými otázkami uhýbat. Stejně jako klásti si otázky nově, třeba takto lakonicky: neměl by člen církevní organizace na ni přispívat v její starosti o zaměstnanost teologů a kvůli nabídce jejích služeb?

5) Vážnější situace nastává u otázky, v níž redaktor jen parafrázoval "hlasy lidu": nemá být církev chudá? Ruml přisvědčuje, že by měla. Ale pak dodává, že peníze jsou potřeba kvůli službě druhým a zčásti kvůli vlastnímu provozu a že vlastně neví, jak si chudobu církve představit. Proč tedy prve na otázku chudoby církve přisvědčoval? A proč neformuluje evangelické sebepochopení? Třeba takto: církev není pouhá instituce, ale v první řadě je to obec křesťanů - a křesťané jsou ti, jimž má jít především o duši a ne o tělo. A když se v bibli píše o církvi, tak právě takto - a otázky financování organizace nebyly v první generaci křesťanů ani zdaleka tak žhavé jako později a už vůbec ne tak, jako v době, kdy se církev stala státním zájmem. Ptám se, proč představitel Evangelické církve nereaguje evangelicky na otázku, která se k tomu přímo nabízí? A kromě toho všeho: v době Somálska mluvit v Česku o chudobě bez zájmu o skutečné chudé je skandál, to by si měl uvědomit už redaktor.

6) Další vážnější situace přichází, když se redaktor ptá na kladnou zkušenost s církvemi, a synodní senior vysvětluje, že ji společnost ani mít nemůže, protože ji může mít jen zevnitř, myslí se zevnitř církevního společenství. Je třeba logice odpovědi dát za pravdu: proč mluvit o církvi bez osobní zkušenosti? Nicméně odpověď svádí k určitým nesrovnalostem. Jako by totiž měla programově odpuzovat, uvnitř být sice společenství horoucí lásky (i když bych Evangelické církvi zase tolik stupňů celsia nepřiřkl, uvážíme-li studenosti a kamennosti v ní bohatě přítomné, stejně jako hojné strojené úsměvy), takže člověk  musí odpuzování překonat, aby ze svého světa nelásky pronikl do toho pravého milování? Před chvílí byla příliš exponována služba druhým - a nyní zase pohled do církevního prostředí.

7) Předposlední otázka se týká ubývání členstva. Zodpovídat ji odkazem na příčiny je ošidné, Synodní senior poprávu poukazuje na dosti venkovský charakter ČCE, ale vysvětlení úbytku tím, že lidé, kteří se přestěhovali, se v novém bydlišti už nepřihlásí do sboru, je slaboučké. I v novém bydlišti člověk potřebuje jíst a spát  - a také potřebuje Boha. Že by k tomu nepotřeboval už církev? Anebo co když si zauvažujeme o destrukci sociálních vztahů v moderní společnosti a o tom, že se to dalece dotýká i církve? Alespoň že Ruml nachází trochu nadějnější slůvko - a odkazuje na trochu vnímavější faráře a farářky jako naději pro stav členstva. I když - copak ale s faráři vše stojí a padá? A co když člověk více vnímavosti najde vně církve? Nemá církev poskytovat bohaté příležitosti k duchovnímu životu? A ne tu a tam vnímavého faráře či farářku?

8) A konečně poslední otázka na budoucnost církví. Synodní senior se hlásí k optimismu. Bylo by samozřejmě divné, kdyby si poplakával anebo dokonce kdyby štkal. Ale opírat optimismus o srovnání s Německem, kde je "sekularizace jako hrom", je nevěcné. A také spojovat sekularizaci s pouhou návštěvností kostela je na můj vkus poněkud málo. Rád bych od duchovní autority slyšel více.

Poslední slova zpovídaného synodního seniora jsou: "Ale věřím, že čas církve, která nese to, co nést má, je před námi." Tato slova mají dvě stránky, nejprve upozorněme na stránku pozitivní, z níž vysvítá: budoucnost přeji církvi, která odpovídá svému poslání. Je tu ale i stránka druhá: Z rozhovoru jsem příliš nepochopil, co církev "nese" a proč by měla veřejnost... anebo proč by měl stát k ní mít pozitivní postoj? Jako by byla bez obsahu, bez chuti, bez šťávy.

Příležitost k rozhovoru s církevním představitelem se nevynořuje každý den, ale je obtížné ji využít, když přijde. Navíc když redaktor není příliš vynalézavý na otázky. Jeho partner v rozhovoru zůstal na rovině, kterou redaktor nachystal - snad ze snahy o slušné a zdvořilé jednání, není ani snadné za takové situace redaktora uvést do úžasu. Nicméně právě touto cestou vznikl jen další pohled na církve skrze finanční otázky.

A dívat se na církev prizmatem finančních otázek je nešťastné nejen proto, že se o "finančním vyrovnání" mluví vlekle a donekonečna. Nýbrž i proto, že církve nedávají najevo, co jsou a k čemu jsou. Ne tak, aby se holedbaly, ale tak, aby byly čitelné v mezích možností, aby ukazovaly k nějakému duchovnímu bohatství, nejsou-li tedy duchovně chudé. Pokud ale někoho popuzují, že jsou nijaké, mohou si za to samy. Pokud nemají argument proti podezírání ze zbytečnosti nebo špatnosti, tak také si za to mohou samy. Ještě že zatím nedoháníme Západ v sexuálních skandálech. Stačí, že materialismus slaví vítězství v bitvě s duchem.

Jiří Hoblík

Doplněk:

Odkaz k diskusi s ministrem kultury a s Joelem Rumlem v televizním publicistickém pořadu Události komentáře 11.8.2011 najdeme zde.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář