Jdi na obsah Jdi na menu

Odluka sekulárního státu a církve

2. 4. 2015

 

Jeden z nejvýraznějších pojmů, které se uplatňují v úvahách o postavení náboženství v moderním státě, se jmenovitě v České republice zdá být natolik samozřejmým, že se samozřejmým stalo i jeho nepřesné pochopení. Chtěli bychom se tedy zamyslet nad tím, že odlukou státu a církví (za konfesijní plurality nelze mluvit o jedné církvi) je třeba rozumět nikoli společenskopolitický akt, nýbrž určitý model uspořádání vztahů mezi státem a církvemi. Tam, kde se tento model uplatňuje, jsou státní a církevní struktury zřetelně distancovány, takže se vylučuje jakýkoli „sňatek trůnu a oltáře“, činící z určité křesťanské církve „státní církev“ (o teokracii, hierokracii nebo césaropapismu nemluvě).

 

Kořeny a základní formy odluky

 

Dějinné kořeny tohoto modelu se hledají ve středověké debatě o vztahu státní a církevní autority, jejichž soupatřičnost ve prospěch papežství razil papež Bonifác VIII. (1293–1303) a jejichž separaci v polemice s Bonifácem VIII. zastával Dante Alighieri (1265–1321) ve svém spisu „O monarchii“ (De Monarchia, 1316). V pozdější době svou úlohu sehrávalo učení o dvou regimentech Martina Luthera (v Českém království o něco dříve Čtyři artikuly pražské z roku 1419) a požadavek na oddělení státu a církve, které by znemožňovalo status státní církve, a na nastolení konfesijní tolerance v Dopisech o toleranci (1686) Johna Locka. Za historické opory, od nichž se odvíjí moderní pojetí, se pak považuje Augšpurský náboženský mír (1555) a Vestfálský mír (1648), po němž docházelo v Německu i jinde k emancipaci státu a církve, ačkoli v zájmu značné kontroly církve ze strany státu.

Sám model odluky je přitom různého typu, pro základní přehled se zde spokojme s hrubým rozlišením. Méně vyhraněný je typ kooperační, zato laicistická a absolutní odluka mají poměrně ostré kontury. První zmíněný typ známe třeba ze Spolkové republiky Německo, v níž čl. 137 Základního zákona (Grundgesetz) zajišťuje odluku státu a církve („Neexistuje státní církev...“), aniž by tomu byla na překážku dalekosáhlá a rozmanitá kooperace - například ve výuce náboženství nebo charitativní práci. (Historicky podmíněné finanční příspěvky církvím od státu jsou ovšem stále znovu předmětem vážných debat.) O rozvinutí tohoto typu také rádi mluví představitelé českých církví, i když srovnávat naši zemi s Německem tak docela nelze. Jiný typ odluky se opírá o laicismus (laïcité), charakteristický především pro Francii, v níž se prosadil Zákonem o odluce církve a státu (Loi relative à la séparation des Eglises et de l’Etat) z roku 1905. Teprve však v roce 1946 se pojem laicismu uplatnil přímo v ústavě, která francouzský stát definovala jako „laickou republiku“ (république laïque). Laicismus znamená explicitní státní bezkonfesijnost a neutralitu, která nepřipouští náboženství v občanské sféře. V dnešní době se již nejedná o nepřátelský vztah k náboženství, zato však posílení svobody a odpovědnosti občanů. Přesto jsou církve ve Francii dílčím způsobem podřízeny státu, protože nemohou zcela svobodně disponovat svými budovami. Podobná situace je v Turecku, které se inspirovalo ve Francii a kde jsou přitom duchovní placeni státem a zčásti úkolováni Presidiem pro náboženské záležitosti, kde však je dnes laicismus také otázkou diskuse. Absolutní odluku znala Albánie mezi léty 1968 a 1990, kdy se komunistický režim řídil státním ateismem, zcela vylučujícím jakékoli náboženství. Jinak ale běžně platí, že se odluka neuplatňuje ve zcela čisté formě. Ani laicismus nečiní stát zcela indiferentním vůči náboženským institucím.

Obecně lze říci, že z podnětu Francouzské revoluce docházelo v průběhu 19. a 20. století v Evropě k velkým změnám vztahu státu a církve (církví). V důsledku toho dnes v Evropě existují státní církve jen ve Velké Británii (kde ale stát církev nefinancuje), Norsku, Dánsku, Finsku, Řecku, na Maltě a do značné míry ve Švýcarsku (zde se situace liší podle jednotlivých kantonů, z nichž jen kantony Ženeva a Neuenburg znají důslednou odluku), a jinak pojem odluky vystihuje obecnou, a přitom velmi diferencovanou situaci. Ve Spojených státech je odluka zajištěna již prvním dodatkem k Ústavě z roku 1789, ale její kořeny tu sahají do dějin baptismu 17. století. Její specifikem je pak to, že slouží ochraně náboženství před zásahy státu, ponechávajíc prostor politizaci náboženství mimo státní aparát a společenské úloze náboženství, zatímco francouzská odluka byla nastolena, aby chránila občany před nucením k náboženství. (Proto je pojem laicismu vhodné vyhradit odluce francouzského typu.)

 

Podmínky odluky v České republice

 

Začneme-li s odlukou a s laicismem v naznačeném smyslu srovnávat českou situaci, můžeme dojít k závěru, že v českém prostředí bývá nesprávně užíváno pojmu odluky pro majetkové a finanční osamostatnění církví a židovské obce ve vztahu ke státu (židovská obec neměla v Evropě nikdy postavení analogické státní církvi, a tak ji z našich úvah vynecháváme). To, že se tento termín v naznačeném smyslu užívá, ještě ale neznamená, že tomu tak je správně. Jen je to pochopitelné, protože finanční závislost církví na státu je jakýmsi pozůstatkem staršího modelu, jímž ale nebyl model státní církve typu předrevoluční Francie, nýbrž model celkové (ač ne absolutní) finanční závislosti církví na státu, který byl zároveň dohlížitelem nad nimi. Státní dohled byl nastolen roku 1949 Zákonem, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní (č. 217/1949 Sb.) a finanční závislost Zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (č. 218/1949 Sb.) (Před komunistickým převratem se řešily majetkové problémy, vzniklé v době války, a z doby první republiky zděděná otázka pozemkové reformy, která vyústila v konfiskaci téměř veškeré zemědělské a lesní půdy na základě zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě.) Status státní církve se naproti tomu v dějinách Československa a České republiky nikdy neuplatňoval. (I když po vzniku republiky zkrachovala snaha odluku uzákonit.)

A pak je tu ještě jeden důvod, proč je nešťastné identifikovat pojem odluky s finančním a majetkovým osamostatněním církví. Tento důvod vyplývá prostě z porovnání české situace s uspořádáním vztahu státu a církví v jiných zemích, v nichž má tento vztah zřetelněji komplexní charakter, ne jen charakter majetkový a finanční. Nakonec měřítko státního uspořádání a právních poměrů (jimiž myslíme uplatňování konfesního práva) je nadřazeno finančním a majetkovým otázkám, které se (nehledě na politickou realitu) nemají nacházet kdesi vně práva nebo nad ním.

Pro své stanovisko sami tedy potřebujeme právní oporu a přitom vycházet z Listiny základních práv a svobod, která v čl. 2 odst. 1 vylučuje vázanost státu na „výlučnou ideologii“ a „náboženské vyznání“. Ústavní soud přitom tuto zásadu interpretoval výslovně s odkazem na princip laického státu, například ve svém nálezu z 27.11.2002: „Česká republika je založena na principu laického státu“. (Dodejme alespoň poznámku, že tím se tu alespoň otvírá možnost ideologické vázanosti.)

De facto však odluka státu a církve v České republice platí jako systémový princip již od zrušení státního dohledu nad církvemi a náboženskými společnostmi roku 1991. A to i když problematika církevního majetku představuje rušivé reziduum někdejších abnormálních poměrů.

Odluka je na českém státu sama patrná na tom, že se jedná o stát sekulární, který je podobně jako ve většině zemí Evropy, ale i Ameriky a Afriky, ve věcech náboženských a světonázorových neutrální. K tomu jen poznamenejme, že neutralita není zcela jednoznačná zásada, protože když se například ve Francii prosadí „šátkový zákon“ bránící na základních a středních školách užívat náboženské symboly a nosit oděvy náboženské povahy (č. 2004-228 z 15. 3. 2004), stává se z této neutrality zvláštní pozitivní hodnota.

Sekulární stát, distancovaný vůči církvím, nezná státní církev, nerozlišuje duchovní jako zvláštní kategorii odpovědných osob a náboženství (ve smyslu náboženské praxe nebo ve vztahu k legitimitě politické moci) pro něj nemá zvláštní relevanci, takže to nejen nemůže být státním náboženstvím, ale také je věcí diskuse jeho veřejná funkce. Považuje se za soukromou záležitost. Tou ovšem přísně vzato není, protože nemůžeme zamlčovat či popírat náboženské sdružování, jakkoli sekulární stát sám není kompetentní rozlišovat náboženské a nenáboženské (což by navíc hrozilo napětím se Základní listinou práv a svobod). Jen de facto respektuje sebepochopení náboženských společností.

A tak Zákon o církvích a náboženských společnostech (č. 3/2002) definuje v § 7 základní práva registrovaných náboženských organizací, z nichž některá jim přisuzují určité veřejné funkce, jako je vyučování náboženství na státních školách, duchovenská služba v armádě, věznicích a jim podobných zařízeních, uzavírání církevních sňatků, zřizování církevních škol. Ke zvláštním právům patří povinnost zachovávat mlčenlivost duchovními ve formě zpovědního tajemství apod. s výjimkou povinnosti překazit trestný čin. Vedle toho nárok na financování je podle § 17 Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (č. 428/2012 Sb.) určen k zániku po sedmnácti letech od nabytí účinnosti zákona. V České republice, ačkoli po dosti zdráhavém vývoji, nabude tedy odluka po finančním osamostatnění důslednější podobu, než o jaké můžeme hovořit nyní.

 

Důsledky

 

Je zřejmé, že odlukou nelze myslet ani akt oddělení církví od státních struktur, ani nastolení jejich finanční samostatnosti. Odluka není ale ani jakýmsi čirým vztahem (nebo snad ne-vztahem), protože například v České republice zákon dovoluje uznaným „církvím a náboženským společnostem“ participaci na některých státních a společenských úlohách ve slabší formě kooperačního modelu. I zde má však odluka jisté obecné rysy, protože je součástí novověkých procesů, na nichž lze například pozorovat funkční diferenciaci, vymiňující si samostatný vývoj státu i církví a jiných náboženských společností. Její sledování je ovšem komplikováno tím, jak jsou náboženské společnosti zasazeny do společenského vývoje, který se sám vymezuje vůči státu. Kromě toho se odluka nadále nachází v jistém napětí s římskokatolickým pochopením vztahu státu a církve, jakož i s úlohou Svatého stolce v mezinárodních vztazích. Včetně těchto komplikací je komplementární součástí postklasických (v Evropě od Francozské revoluce se nově formujících) vztahů státu a církví spolu s náboženskou a světonázorovou neutralitou státu, jež chrání autonomii státu, na jedné straně a s náboženskou a světonázorovou svobodou, jež chrání autonomii náboženských a světonázorových subjektů (za křesťanské konfesijní a vůbec náboženské plurality), na straně druhé.

Jiří Hoblík

Původně článek vyšel ve 4. loňském čísle časopisu Dingir, kde je dostupný i s poznámkovým aparátem.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář