Předmanželský sex je mylné označení krásného
Věnováno Janu Čapkovi.
Sexuální vztah není jen sexuálním vztahem. Buď je součástí více rovin vztahu, anebo tyto roviny z určitých příčin scházejí. Označení "předmanželský" je přitom zmatečné, protože chce anticipovat něco, co vně tradiční společnosti nutné není, a co se tak zároveň ukazuje jako tradiční kulturní nutnost (manželský vztah jako prvek integrovaného sociálního komplexu). Potradiční společnost nevystřídala jednoduše společnost tradiční, nýbrž žije v návaznosti na ni a zároveň v konfliktu s ní, ze svého pohledu jako s něčím "přežívajícím".
A tak se nyní stává, že někdo například v manželství nikdy nevstoupí. Pak ovšem jeho sexuální aktivita nemůže být zvána předmanželskou. Navíc v tradiční společnosti jsou alespoň výjimky, které ono označení zpochybňují. Má-li totiž římsko-katolický kněz, který nikdy kněžství neopustí, sexuální vztah, je tento vztah předmanželský? A že to není zcela ojedinělý jev... A neznamená to, že takovému knězi jde jen o sex a že střídá partnerky jak ponožky...
Výraz "předmanželský sex" je poněkud zmatečný i proto, že si vyžaduje další srovnání - se sexem manželským (s jeho známými krizemi), mimomanželským, ale i pomanželským. Problematičnost pojmenování zachytil i anonymní autor anekdoty, v níž spolu hovoří dva navzájem do sebe zamilovaní a ona prohlašuje: "Nezlob se Pepo, já předmanželský sex neuznávám!" A Pepa na to odvětí: "Co se dá dělat, musím počkat, až se vdáš!"
V pohledu na naši otázku samu je třeba říci, že manželství člověka k sexu nekvalifikuje, nýbrž jen reguluje sexuální chování a dává mu zvláštní význam. Je to řečeno poněkud nadneseně, ale souvisí to s následujícími úvahami, které se pokusí otázku sexuality a norem diferencovat s ohledem na křesťanskou tradici.
1. Je značný, ale přitom jen dílčí rozdíl mezi uspokojováním pudu a mezi sexem z lásky. Obojí v ideálním případě spadá v jedno. Ale také jedno i druhé působí svébytně. Reprodukční funkce má přitom sice zásadní význam, ale tento význam není výlučný. K čemu by byla sexuální schopnost pro většinu života, kdy člověk není reprodukčně činný?
2. Jestliže křesťanům sex asociuje a priori něco špatného nebo alespoň podezřelého, měli by se také začít důkladně ptát, co je vlastně na něm zlého a proč tedy dobrotivý Bůh něco takového vůbec stvořil.
3. Není to tak, že se sexem člověk umí či neumí naložit, že potřebuje vyrůst, dozrát a naučit se s ním žít? O tom napsal hodně už Sigmund Freud. Přitom se má člověk učit také vládě nad sebou. Ale neplatí otázka vlády nad sebou i lidem dávno dospělým či lidem, kteří přísahají na "sex až po svatbě"? (A v některých nebo mnoha jiných otázkách?) Zdá se, že vlastní příčinou takového "přísahání" bývají někdy "sexuální nedospělost" a strach.
4. Jedna věc je přirozenost, jiná věc jsou náboženské dějiny. A když se nad nimi zamýšlíme, ptáme se, zda není významná část církevní tradice zodpovědná za potlačování lidské instinktivity. A to ne na základě evangelia, nýbrž v důsledku vlastní interpretace postojů Aurelia Augustina, podle nichž se původní hřích přenáší pohlavní cestou. Nejde přitom o pouhý "středověký přístup". I později, až dodnes se setkáváme s přístupy křesťanů, kteří vznášejí normy pro sexuální chování, aniž by je vyložili a zdůvodnili a aniž by měli pochopení pro lidství. Jako by příkazy, tak jak jsou vzneseny, měly člověka pronásledovat až do ložnice (srv. např. zde).
5. Vše se ovšem neodehrávalo cestou církevního příkazu a jeho osobního plnění, protože tu byly i společenské normy, které statkářskou dceru nutily dbát na své panenství, aby nepoškodila rodinné hospodářství. Dcera si ovšem mohla sexualitu přesto prožívat po svém a prozpěvovat si o svém pohlaví: "Já mám žežuličku, můj zlatej Honzíčku." Mimoto už v dobách vlády tradice se prosazovalo zbožné uvolňování pout, jak dokládá jedna lidová píseň: "zaplať ti Bůh za ten tvůj dluh, / že jsi mě dnes v noci / přes mou famfulici / pytlíkem buch pytlíkem buch" (citováno odtud). Dnes ovšem z uvolnění pout těží pornoprůmysl: "hřešit" je lákavé, snadné a slastné!
6. Současná západní kultura je kulturou zábavy, zábavy, která se nevyhne ani lidské sexualitě. Člověk je prostě bytost sexuální. Ale jak by velmoc zábavy mohla udělat vůči tomu velkou okliku? Také evangelíci se rádi baví a kult zábavy je pro ně často zcela v pořádku, takže by si měli také klást otázku: proč dělat nebo proč nedělat sex pro zábavu?
7. Co na to bible? Desatero mluví v 7. přikázání (Ex 20,14) o cizoložství, nikoli o "smilstvu". To si mnozí křesťané rádi pletou, aby mohli být přísnější. Dodejme, že cizoložství je jasný pojem - na rozdíl od vágního pojmu smilstva.
8. Starý zákon obsahuje zajímavé postoje k sexualitě. Například benevolenci vůči prostitutkám. Jen se podívejme do knihy Přísloví: "Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši." (Př 6,26 ČEP). Čili: nevěstka poskytuje placenou službu, kdežto cizoložnice / cizoložník zaplétá mužův / ženin život. Praotec Juda dokonce šel za nevěstkou (Gn 38,5). Už to málo stačí, i když Starý zákon není jednoznačný. Jsou takové postoje dávno překonány? Ale proč by pak nemohly být "překonány" postoje svazující sexualitu?
9. Důležitá je otázka, komu anebo čemu určitým jednáním člověk škodí a ubližuje. Ubližovat se ovšem může i v situaci nouze. Anebo uvažujme o ubližování ze strachu. A kde je rozdíl mezi strachem a opatrností? Vždy člověk nedohlédne ke všem důsledkům, a proto stejně nelze říci s definitivní jistotou, že mimomanželským či manželským sexem anebo naopak asexualitou neškodí. Možná, že takovou jistotu člověk mít nemůže, že mu nezbývá než stále znovu hledat. Škoda nastává ovšem jednoznačně tam, kde někdo vyžaduje sexuální spojení proti vůli protějšku nebo kde někdo pohlavním stykem šíří choroby.
10. Když ale s naznačenou opatrností připustíme, že v porovnání s biblickými časy ubyly negativní důsledky sexu vůbec i sexu nesezdaných, zmíněná zásada neubližování se objeví v novém světle:
a) Stále kvalitnější antikoncepce odpomáhá se značnou úspěšností od případné nechtěnosti těhotenství.
b) Člověk si může zajistit více soukromí. Tam, kde žila celá rodina v jedné místnosti, jako tomu bylo v minulosti, tomu bylo jinak. Snadno tedy mohl i sex manželů představoval "mravní ohrožování mládeže".
c) Chorobám přenášeným pohlavní cestou se také lze poměrně snadno vyhnout, popřípadě většinu lze vyléčit.
11. Sociokulturní vývoj prodělal a prodělává v moderní době ohromné změny. Jedním jejich prvkem je rozdíl mezi sexuální zralostí (kolem 15 let) a schopností uživit rodinu (kolem 30 let). V německém katolicismu se již objevila kritika, která na to poukazuje. Co si má člověk tolik let počít se svou sexualitou? V katolické církvi se tak formy lidského života dostávají do rozporu s církevním právem, které neuznává žádný sex mimo manželství (píše o tom Georg Denzler v knize "Zakázaná slast", česky Brno 1999).
12. Možnost ubližování na půdě sexuality trvá nadále
a) při nepoužívání či selhání antikoncepce;
b) když hromadné používání "pilulek" hrozí pozvolnými ekologickými problémy;
c) při selhání důvěry mezi partnery;
d) při rozporu s vývojem osobnosti.
Nemusí se jednat ale jen o ubližování v přímém vztahu k sexualitě, nýbrž i v důsledcích, které na sexualitu mají i jiné momenty životní praxe. Obavy ze selhání vztahů jsou jedním z motivů, proč se tak šíří osamocený způsob života (singles), který umožňuje rozvíjet jiné aspekty osobnosti.
13. Možnost ubližování, která ovšem je v lidském životě takřka všudypřítomná, je výzva k regulaci sexuality, ale ne k její přísnosti a k bezduchému dodržování staletých norem kvůli nim samým. Je také otázkou, co takovou regulací rozumět a jak ji aplikovat. (Například zavedení mravních drábů si asi nedokážeme představit ani v nejčernějším snu). Stále však trvá biologická dispozice k sexualitě, pudovost, radost ze sexuality. A co když Bůh není takový dogmatik, jako někteří lidé? Pokud si lidé mohou prostřednictvím sexuálních vztahů méně ubližovat a naopak v nich více růst, proč by měl trvat na řádech, určených pro jinou situaci? A oč horší je tříhodinové milování ve srovnání s hodinovou distribucí prázdných zbožných řečí?
14. Mám také velké rozpaky nad představou Boha - dozorce lidského intimního života. K čemu je taková představa dobrá? Že by tělo bylo vězením, které dozorce potřebuje?
15. Svět se natolik změnil, že například v českém prostředí nelze požadovat všeobecnou křesťanskou morálku, natožpak její určitý typ. Za kulturní rozrůzněnosti vedle sebe tak může žít koncept askeze, partnerské věrnosti i partnerské volnosti. Protože sexualita je nejen biologickou, ale i kulturní záležitostí, nelze se této koexistenci vyhnout. Lze se však vyhnout tomu, že jedna strana bude dělat (svou křečovitostí, fundamantalismem, svými nároky atd.) předmět zábavy pro druhou.
16. Alespoň na chvíli zkusme být konkrétnější. Znám řadu lidí kolem dvaceti let, kteří jsou sexuálně zodpovědnější než někteří evangelíci, jde-li konkrétně o nevěru nebo o sexuální zkušenosti na akcích mládeže (ne že bych tím ale chtěl popírat opačné jevy). Porovnávání různých sociálních světů je v každém případě zajímavé a nevede k výsledku v podobě rozdělení na svaté a hříšníky. Církev by neměla působit jako sbor mravních policajtů. A křesťané by si měli uvědomit, že revoluční 60. léta ve svých záblescích sexuální svobody se obracela právě proti církevní morálce. A také, že ta léta jsou pryč, a že situace není konzervativnější, nýbrž mnohoznačnější.
17. Kdysi mne fascinoval jeden protestantský farář, který v hovorech u ohýnku po svém rozvodu mužně prohlásil: "Tak jsem měl ženskou, no a co?" Na první pohled je to machrování, na druhý pohled snaha veřejně řešit soukromé záležitosti. (Mimochodem jsem ovšem se s ním posléze snažil neutrálně konfrontovat, které známé máme společné - a o jedné dívce prohlásil: "Ále, to není ženská" - takže si prostě myslím své.) A kdesi v hlubinách trápení ze selhání. Farářovy osobní problémy nejsou nikdy čistě osobní, má-li se farář osobně zasazovat za evangelium - ale co mi přijde nevkusné, je pronášet v této souvislosti výroky se sexuálními asociacemi a souvěrce se svými osobními problémy opakovaně obeznamovat.
18. Moralismus některých křesťanů si nepřipouští, že od zamilování do postýlky vede nezřídka krátká cesta, která přitom nemusí být banální, i když jde o záležitost "na první pohled". Jen si zkusme představit, že se člověk zamiluje, pak začne hloubat, číst příručky, diskutovat s partnerem a odborníky, a pak popřípadě zahájí svůj sexuální život... Není to absurdní umělá představa? Není na místě začít uvažovat o tom, jaké zločiny pácháme na vlastní, lidské instinktivitě?
19. V prostředí, kde partnerská věrnost selhává, ač na ní se zvýšenou mírou záleží, se ztrácejí konkrétní opory pro mravní zdůvodňování sexuální askeze. Evangelictví je podezřívavé vůči asketismu, ale zároveň vůči bezmanželskému sexu, což je zvláštní rozpor. Vztah k bezmanželskému sexu je ale u evangelíků stále liberálnější (to se týká trvalého věrného partnerství - manželství prostě není svátost) - v porovnání s katolickým, v němž přitom dochází k jistým polarizacím (viz úvahy Jeronýma Klimeše). Lidé se mají milovat, protože k tomu mají vlohy a protože je to cesta ke smyslu (ve smyslu celku lásky včetně sexuality), ne proto, že jim to křesťanský moralista tak a tak nakáže. Pokud ale třeba partnerům sexuální askeze vyhovuje, proč ji jim upírat, je-li věcí jejich vzájemného uznání?
20. Nicméně některá dilemata doléhají na některé lidi více. Někteří sice deklarují, v jak šťastném manželství žijí (a nechme stranou, jak velké procento to myslí upřímně) - ale když třeba v manželském soužití nevratně selže sexualita - třeba ze zdravotních příčin -, přepadnou náruživce muka. Představme si prostě člověka toužícího po milování tak, že kvůli tomu ani usnout nemůže, a zároveň za nic na světě by neopustil partnera či partnerku, s nímž již "nic" mít nemůže. Nezrazuje sebe a svou obdarovanost sexualitou, aby nezradil druhého člověka? Říci s chladnou hlavou, co má přednost, není těžké - ale těžké je se v takové realitě přímo nacházet. A co když člověk zrazuje druhého právě tím, že zrazuje sebe? Lze si tedy představit čisté řešení?
21. Neštěstí ze sexuality je častým jevem a má nejrůznější příčiny. Ať už se jedná o scházející nebo traumatickou sexuální zkušenost, má takové neštěstí do jisté míry obecné rysy, a přitom jde o věc velmi intimní a citlivou, že se člověk k řešení velmi těžko dostává. Dogmatismus i v tomto ohledu představuje necitlivý přístup, protože zasahuje do bezradnosti a bolesti, které dokáže alespoň nepřímo prohlubovat. (Například tu může bbýt vliv na frustrace v partnerských vztazích, potažmo i na erektilní dysfunkci.) To, co má být hlubší a rozvíjející se dimenzí lidství, zůstává otevřenou ranou. Také s ohledem na to, rozvíjíme tyto úvahy, ovšem s vědomím jejich nedostatečnosti.
22. Nebylo by ovšem dobré, kdyby se člověk ve svých starostech se sexualitou topil. Proto ještě tedy poukažme na to "pozitivní", jemuž jsme se vědovali zatím jen mimochodem. Nejprve alespoň zdůrazněme, že sexualita má hodně co dělat s tajemstvím života. Otvírá vstup do tajemství, když se lidé sobě přibližují tak, jak to sami nedovolují jiným anebo hned tak každému. Je to tajemství, které se prožívá, o němž se ví, a přece to nepřestává být tajemstvím. Tajemství okouzluje, tajemství si podmaňuje. Svědčí mu spontaneita a intuitivita, nikoli dogmatismus nebo mechanismy. Není o tom ani třeba mnoho mluvit. A není radno nad tím fňukat. Prožívání má v některých ohledech smysl samo v sobě. Prostě stačí vnímat hlas intuice. Což se ovšem snadno říká, ale těžko se k tomu dospívá. Copak nemáme intuici všelijak civilizačně (a tudíž po tisíciletích dějin civilizace) pokaženou? Nehrozí, že při jejím naslouchání budeme naslouchat i tomu, co ji ruší? Přesto daleko větši smysl má hledat než nehledat.
23. Nemůžeme zcela opominout ani otázku vlivu vědeckého zkoumání na lidskou sexualitu. Jistý vliv tohoto druhu je zřejmý ve vývoji a inovaci erotických pomůcek, zde však myslíme především na jiné otázky. Z biologického hlediska se totiž ukazuje jako lidská zvláštnost sexualita pro radost, která má u jiných živočišných druhů skromné zastoupení (zejména tu můžeme odkázat k šimpanzům bonobo). Člověk na rozdíl od zvířat nezná totiž čas říje a zajímá se o sex prakticky kdykoli. Přitom věda dokáže přiznat, že jsou některé odpovědi pro ni nápadně nedostupné, jako by byly skryty v tajemství. Český evoluční bioliog Josef Flegr alespoň říká, že "vznik sexuálního rozmnožování je největší záhadou evoluční biologie. Není totiž obtížné nalézt velmi mnoho nebobyčejně dobrých důvodů pro to, aby sexuální chování nevzniklo, nebo aby se u nějakého druhu podivuhodnou hrou evolučního osudu vzniklo, aby zase rychle zaniklo v důsledku soupeření s nepohlavě se rozmnožujícími mutanty" (Zamrzlá evoluce, str. 265).
24. A dále - nebudeme-li omezovat otázku sexuality jen na otázku mravní, můžeme se jí zabývat také jako otázkou estetickou. Tím za prvé míním otázku vnímání (řecky aisthésis). Vnímání tu přitom neznamená jen zažívání vlastních pocitů, nýbrž také vnímání protějšku, který se nachází ve výjimečné blízkosti (u slova vyjímečnost se nenechme mást případy těch, kdo sexuální partnery počítají na tisíce), prožívání druhého, jež umocňuje to, co je mé vlastní, i to, co je vlastní protějšku, propojené a eskalované prožívání. V tomto kontextu není orgasmus jediným cílem, nýbrž význam prvkem, který zapadá do dějícího se vnímání, okouzlení, krásy. K estetičnosti patří také péče a citlivost jednání, které spolu s vnímavostí zkušenosti krásy vytvářejí.
Co říci závěrem? Nadpis této úvahy jen naznačuje, že se potýkáme se dvěma hledisky, jimž se chceme vyhnout: s hlediskem dogmatickým (ve smyslu dogmatismu) a hlediskem pornografickým. Je totiž obtížné přiznat krásu něčemu, co neodpovídá mým mravním hlediskům, protože estetické hledisko je jiné, a zároveň jsem jedna osoba, která obě tato hlediska aplikuje. A tak představa sexuality jako něčeho krásného narušuje etický dogmatismus, kterému uniká to, co chce lapit. Koordinace nábožensko-sociálních norem a sexuality se ale nejen nemalou měrou vymyká vnějšímu poměřování, nýbrž i osobnímu rozhodování nad svou vzájemností. Vyrovnáváme se se svou pudovostí, ale nemůžeme ji zničit - a ani to nesmíme chtít.
Jiří Hoblík
Poznámka: K souvislosti mezi sexualitou a stavem Římsko-katolické církve v Česku se vyjadřuje v jednom rozhovoru z 23.1.2014 psycholog Jeroným Klimeš.
Komentáře
Přehled komentářů
(pár frází na úvod:)
Jsme jedineční, snad proto nám mohou přináležet i jedinečné přístupy na cestách našeho soužití i co se naší sexuality týká.
(po té:)
V době, kdy jsme okouzleni - opravdově zamilováni (to bychom zase měli poznat právě jen my a ne jen se řídit podle psaného, tradicí daného scénáře) do osoby, s kterou chceme sdílet své soužití, je jen na nás, jak v momentě prožívání této jedinečnosti vztahu vnímáme naši sexuální identitu. Pro každý pár to bude jiné, v daný moment opravdové, a ponesou za to svou odpovědnost.
(závěrem:)
Naši potomci (a nejen oni) by v průběhu svého sexuálního dospívání měli mít možnost (teoreticky) poznávat různé varianty soužití a dle své jedinečnosti si vybrat tu svou, která jim náleží. (Při „selhání“ je vždy možná nová cesta. Sám jsem to „opravdové“ vztahové „světa zhroucení“ prožil a v novém vztahu jsem přesto naplňován naší vzájemnou láskou.)
(ps:)
Důležité bude obdarovaným (nezaslouženým) obohatit nejen sebe…
Re: Možné pojetí (nejen) sexuálního soužití
(Jiří Hoblík, 22. 7. 2014 20:42)
Tu jedinečnost mohu podepsat.
Stejně jako jedinečnost zamiloavanosti, kterou zažijí vždy jen dva.
Podle předpisu se to "dělat" nedá - a to by se jeden divil, co se v těchto oblastech může všechno odehrát - momentálně mě napadl "Profesor Neřád" od Heinricha Manna.
Na druhé straně každé individuum individuálně adaptuje obecné vzorce - a díky tomu můžeme vůbec o něčem individuálním mluvit. A díky tomu také je možné vzdorovat předepisování ze strany nechápajících.
Prožitek naplnění - po předešlém zhroucení, to se stává nezřídka - a člověk si pak toho i víc váží nebo to i jinak prožívá než když má úplně čistý stůl.
Takže díky za reakci.
Pěkně vymšlený blábol, jak si omluvit hřích...
(Pavel, 29. 6. 2014 17:48)...ale co tak se místo lidských výmyslů podívat do Bible? Nebo ta už pro "moderní křesťany" neplatí?
Re: Pěkně vymšlený blábol, jak si omluvit hřích...
(Jiří Hoblík, 29. 6. 2014 18:02)Poněkud tragikomické je, když někdo blábolí o "blábolu", nic neřekne, a to ani svým moralizováním.
Re: Pěkně vymšlený blábol, jak si omluvit hřích...
(Martin Danihelka, 12. 7. 2014 14:37)
"Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, musí trpěti soud. Kdož by pak řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi; a kdož by řekl: Blázne, musí pekelný oheň trpěti." (Mt 5,23)
"Nebo kterýmž soudem soudíte, budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno. Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš?" (Mt 7,2-3)
Že se za sebe trochu nestydíte, Pavle...
Poděkování
(JB001, 12. 1. 2014 8:59)Díky Bohu jsem se přes odkaz na FB dostal k tomuto článku resp k těmto stránkám. Co se týče obsahu příspěvku určitě si ho přečtu nejméně ještě jednou, protože jde proti proudu a i v mém domovském sboru bylo a je vyučováno, že "předmanželský sex" je tabu. Já ten problém neřešil, protože jsem uvěřil, až když jsem byl 3 roky ženat, ale dovedu si představit, jaké škody může napáchat dogmatický přístup
Možné pojetí (nejen) sexuálního soužití
(Milan Feranec, 22. 7. 2014 14:13)