Prezident Zeman jako religionistický problém
Dějiny náboženství neskončily ani v Česku. I když česká náboženská situace je velmi roztříštěná a matná, svědčí to jen o tom, že dějiny náboženského vlivu přesunuly důraz od náboženství k vlivu, a to k vlivu na sekulární struktury, od nichž se neočekává, že budou vztah k náboženství deklarovat. Běžný nenáboženský člověk nemá často potřebu se ptát na svou náboženskou ovlivněnost, i kdyby ta byla jakkoli silná. Proto může překvapit, že kryptoreligiózních (skrytě náboženských) jevů – což není žádné hanlivé slovo, nýbrž jen syrové pojmenování – je mnoho. Jen scházejí pozorovatelé, kteří by je důsledně vyhledávali, sledovali, systematicky dešifrovali a výsledky pozorování usoustavnili. Děje se to sice, ale jen tu a tam. Sám se o to nyní pokusím na jednom konkrétním případu, a to s vědomím, že religionistika je pozice, která se nenechává strhávat ani fanoušky ani odpůrci. Jen slouží chápání. Na skutečnost se můžeme dívat z různých pozorovatelen - a religionistika je jednou z nich.
Přesto nyní vyjděme nikoli z otázky, co je na prezidentu Zemanovi náboženského, nýbrž z otázky, v čem spočívá jeho obliba. Můj někdejší údiv nad jeho popularitou vyplýval svého času z toho, že je vzdálen populárním hvězdám, jak je známe z filmu nebo z pop-music. Možná ale právě to mluví v jeho prospěch. Většina lidí se hvězdám nepodobá, a tak když „nahoře“ nachází osobnost vzezřením a mnohými projevy nehvězdná, která je zároveň schopna se prosazovat a má naději, že bude mnohým připadat („šel bych s ním na pivo“).
Zkušenost vyvýšené podoby prezidenta
Můj zmiňovaný údiv sám ale ustal v momentě, kdy jsem si uvědomil, že prezident Zeman zosobňuje dva vzorce, které mají Češi obecně zažité a habituované. V případě prvního vzorce se přitom jedná o Čechy zejména střední generace, kteří ve svých školních časech po léta pozorovali v každý vyučovací den portrét Gustáva Husáka. A nejen pozorovali, nýbrž vzhlíželi k němu, jak k nim shůry, z pozice vyvýšené i oproti paní učitelce, shlíží. Nemuseli nad ním zvláště rozjímat ani jej bedlivě pozorovat – a přece se jim vryl hluboko do duše. Kdysi české děti vzhlížely ke krucifixu, který se na čelní stěně školních tříd skvěl už za starého Rakouska, ale i po něm, nicméně to již bylo zapomenuto (na rozdíl od některých evropských zemí, kde visívá dodnes). Obrýlený Husák namísto božího syna na kříži...
Ač v čase totality, byl to prostě prezident. Věděli o něm vlastně málo, nicméně byla to tvář, vlastně především tvář ukazovaná konstantně mnohým. (Jen podotkněme, že Husák byl osobností svého druhu, když totalitou trpěl a také ji prosazoval: byl osobou inteligentní, pevnou, agilní, s komplikovanými životními osudy, které nějak přesatál - nepůsobilo i to ve formě odlesku ve tváři?) A tak si tedy také mnozí zafixovali a habituovali vzor prezidentské tváře. Estetický dojem a habituace nezáležely tak docela ani na politickém přesvědčení, jako na očích a psyché. Prezident má být starší muž s prořídlými šedinami. O něco dříve narození měli před očima ve škamnech Ludvíka Svobodu anebo jiného předchůdce, ale Husákův portrét se jim vrýval do paměti alespoň za jiných příležitostí. Kromě toho to byl portrét, který alespoň asocioval éru husákovského „blahobytu“ a jakési spokojenosti, byť brbralské, jejíž stinné stránky navíc povybledly. A tak toto prezidentské paradigma získalo pozitivnější konotace, než jako bychom si někdy chtěli z „porevoluční“ perspektivy připustit. Kolektivní nevědomí si prostě pracuje podle svého a dokáže překvapovat. Ve srovnání s Husákem a Zemanem měl takový Havel tvář podivína, tvář nepatřičnou, byl to přeci jen muž revoluce. Zato se Zemanem jako by se vše vrátilo ke kdysi navyklému normálu. Jen v novějším, v kapitalistickém kontextu. Nakolik je to dobře či špatně, ať posuzují jiní, sám se snažím jen pochopit postup, díky němuž prezident rozhodně nemusí být sexy. A mimochodem - nemusíme být zas tak pesimističtí, pokud jde o vztah Čechů ke starší generaci.
Co když to ale má ještě jedno vysvětlení, a sice religionistické? Jen si vezměme: mocný stařec nad lidskými hlavami... Takový obraz nám může velmi dobře připomenout Boha Otce, těšícího se nejvyšší úctě v křesťanství a také vyobrazovaného v podobě majestátního starce ve výtvarném umění katolické provenience. Co si mají nekřesťané počít bez Boha Otce? Křesťané na tom taky nejsou nejlépe, když je jejich Bůh neviditelný. A hle - ne sice Bůh, ale trochu nadlidský člověk, který je ztotožněn s pevným bodem v nejistém světě. A ve srovnání s Bohem má právě tu výhodu, že je vidět a často a rád se ukazuje v televizi (konnflikt s ČT nechme stranou).
Otázka posvátna
Ovšem podobně jako Bůh se i prezident Zeman vyznačuje v očích příznivců jakousi posvátnou dignitou, ačkoli v poněkud jiné formě. Prezident třeba nepotřebuje kostel. Zato si žádá úctu - a posvátno je intuitivní výzvou k úctě až k uctívání.
Uctívač si často vystačí s intuitivním podnětem - to znamená argumenty nejsou vždy potřeba. A je-li intuitivní podnět pevně usazen, žádné argumenty ho nepřemohou. Argumenty a intuice jsou přeci síly pokaždé jiného řádu. Všimněme si ale navíc, jak intenzivní dokáže úcta uctívačů prezidenta Zemana být. Ta se projevuje na veřejných setkáních, ale také na vymezování vůči odpůrcům, které dokáže být velmi emotivní.
Ve starověku a středověku bývali králové v jistém, někdy velmi silném, jindy velmi oslabeném smyslu posvátnými osobami. Byl by však omyl myslet si, že se posvátno pod tlakem vědy a techniky vypařilo. Mircea Eliade si uvědomoval, že posvátno prodělává metamorfótzy. My pak právě na příkladu prezidentského úřadu můžeme vidět, že tu dochází k jakési kontinutě ve vztahu k dějinám království - jen je to obtížně pozorovatelné. Formy posvátna jsou slabší - a také dějiny českého království nejsou v této věci dobře uchopitelné, jestliže českými králi po dlouhý čas byli vládcové habsburské monarchie. Tudíž si musíme počínat velmi opatrně, když k prezidentovi pojem posvátna vztahujeme. Ale silná intuitivní úcta k vyvýšenému, provázená vymezováním vůči všemu, co se jí protiví - vztah k posvátnu a obhajoba posvátna. Jinak řečeno - máme tu příklad toho, že posvátno nelze zasazovat jen do tradičních náboženských forem, nýbrž i do sekulárních kontextů, v nichž jako by samo od sebe bylo s to se znovu vyklubávat. Kampak na nás s všednodenní střízlivostí? Sekularizované posvátno je zde!
Švejkovské paradigma
Oproti prezidentu Husákovi má ovšem prezident Zeman jednu – nanejvýš známou – vlastnost, která mu zajistila úspěch v polistopadové éře, kdy se Československo a Česko s Husákem bez slzy v oku rozloučily. Kromě toho totiž, že vizuálně připomíná husákovské paradigma, programově o přízeň bojuje svými bonmoty, jejichž styl zase připomíná Švejka. Husákovský Švejk? Takové označení vypadá divně, ale jako syntéza má velký efekt: bonmoty oslovují i ty, kdo Husáka nezažili. Oslabují pochyby z husákovského paradigmatu, přítomného v české mentalitě. A tak také starší muž, který se jednou rád plaví v plavkách na gumovém člunu, v jiný den kráčí důstojnými prostory Pražského hradu, aniž by se to příčilo vkusu příznivců. I hlubší rozpory jsou zahlazeny. Což jen podporuje vystupování bodrého muže ve vyšším věku, který se cítí, že má ke všemu co říci a přímo se vyžívá v pozornosti, kterou získává. Ale to zase je známý lidský typ o mnoha variantách, který se vyskytuje po nejrůznějších koutech země české a který spoluvytváří běžnou mentalitu. A sice mentalitu, jíž prezident Zeman vyhovuje a která se jím také nechává ovlivňovat.
K prezidentovu vztahu k náboženství
O kryptoreligiózní roli prezidenta Zemana tento druhý, švejkovský vzorec svědčí samozřejmě jen nepřímo. Prezident sám se, jak známo, označuje za zdvořilého ateistu, ale k satirickému ateistovi Jaroslavu Haškovi nemá zas tak daleko. Příznivý vztah ke kardinálu Dukovi, projevený memorandem z roku 2015 o majetcích v areálu Pražského hradu nebo Řádem Bílého lva z roku 2016, pak naznačuje, že pro určité náboženské momenty v sekularizované podobě je otevřený. Nebyl také v listopadu 2015 nevděčný za Dukovu bohoslužbu v lánském kostele Nejsvětějšího jména Ježíš na jeho počest. (Na Dukovu počest zase v Lánech tehdy zavlála prezidentská standarda.) A s ním spjatá Strana práv občanů se příznivě staví k možnosti zavést v České republice protirouhačský zákon. Dodejme ještě, že roku 2015 na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti prezident Zeman prohlásil „Jsem Žid“, ovšem jako gesto vstřícnosti k účastníkům konference a v souvislosti se svým protimuslimským postojem. Dokáže být vstřícný vůči náboženství, jen není-li to islám: „Nový zákon je jako náboženství lásky a islám jako náboženství nenávisti,“ jak prohlásil v jednom rozhovoru. Jako by šel křesťanství vstříc...
Víra a láska
Ale podívejme se na naši otázku ještě s ohledem na širokou přízeň příznivců. Troufám si mluvit o české lásce. O lásce jako poutu, které velkou skupinu lidí poutá ke svému objektu. Je to stálé pouto, jehož stabilita se projevuje rovněž tak, že příznivec má bytostnou potřebu objekt své lásky chránit před jakýmkoli pohaněním, a to nejen před nadávkami, nýbrž i před věcnou kritikou a před nepříznivými pohledy na reálné skvrny. Vnějším pozorovatelům, kteří nesdílejí stejnou perspektivu, se tato česká láska jeví jako nekritické lokajství. Kdo ji kritizuje, ten ovšem jen zraňuje city milujících – a i když třeba upřímně touží po nápravě, ničeho pozitivního nedosahuje.
Dal bych za pravdu Martinu Lutherovi, který pravil, že Bůh je to, nač zavěšuješ své srdce. Ano, prezident Zeman není žádný bůh, ale boží roli přejímá v lidské sekulární formě – je to přeci první muž v českém státě a v některých kruzích nejvyšší milovaná autorita, jejíž odpůrce musí stíhat hluboký odpor. Jako by se tu rozhodovalo mezi dobrem a zlem! Což jinak také patří k náboženským otázkám... A tak není-li prezident Zeman bohem, je alespoň českým papežem (jako systémová autorita) či guruem (jako vyučující autorita) – lidskou autoritou, na níž lpí jistá posvátná dignita, „svatým otcem“.
Lidstvo procezené moderní dobou ztratilo kdysi aspoň bídně rozvíjenou schopnost rozlišovat posvátné a profánní – takže to aby bylo už jen předmětem religionistické teorie. Nicméně posvátno si klestí cestu různými cestami (jak o tom mluví třeba filosof Richard Schaeffler). Posvátná osoba se těší velké úctě, připisuje se jí priorita, neomylnost a již zmíněná nedotknutelnost a její slova se plynule stávají závažnými i závaznými.
Jako takový hraje prezident Zeman jistou roli v otázce české identity, i když češství v jeho celku vyjadřovat nemůže. Ale svými cestami se alespoň snaží obsáhnout celou republiku – a projevovat přitom lidskou analogii božské náklonnosti a přízně. Jakkoli ovšem jeho reálné pravomoci, které by mohly prostým občanům prospět, jsou velmi omezené. Nachází se co do funkce nad ostatními politiky, ale také je předčí v tom, jak navštěvuje občany, kteří tak mohou získat útěšný dojem, že alespoň jeden z nich se o jejich starosti zajímá.
Politické náboženství
Konečně si musíme všimnout ještě toho, že prezident je co do hodnosti vrcholnou součástí politického správního aparátu a v jeho kontextu také někdy explicitně vystupuje. Aparát spravující stát je hierarchická (z řec. hieros, „svatý“, a arché, „vláda, princip, počátek“) organizace, která řídí život všech občanů státu. Personální zastupování jeho vrcholu se zásadně změnilo vznikem republiky namísto monarchie, jíž vládl král z boží milosti. Úloha prezidenta je definována odlišně a z boží milosti se neodvozuje. Legitimitu celý aparát nezískává shůry, nýbrž zdůli - od občanů státu. Tím se mocenská struktura co do svého založení proměnila. Ale podívejme se na celou věc právě v pohledu zdůli: státní aparát řídí život občanů, jako by nad ním nic vyššího nebylo (a proto také působí nesnáze akceptovat Evropskou unii jako vyšší jakobystátní veličinu), a tím pádem se dostává do jakési kvazireligiózní pozice.
Přiznejme si, že občané nemohou do příštích voleb politiky zas tolik ovlivňovat, zato však je mohou sledovat v nejrůznějších médiích, jichž je bohatá nabídka. Každý den se něco děje, a pro občana je až přirozené čekat, co se „tam nahoře“ zase stane, aby měl co sledovat, na co si stěžovat a o čem debatovat - za podpory komentátorů jako jakýchsi rabínů nebo kněží „politického náboženství“. Přeci jen - bližší košile než kabát. Proč spekulovat o jakémsi nadsvětném Bohu, kterého nikdo nikdy neviděl a o němž není jasné, jak vlastně lidský život ovlivňuje? Zato je tu instance, která je sice „nahoře“, ale je relativně dosažitelná a permanentně sledovatelná, ve všední den i ve svátek. Ani tu neděli křesťanskému Pánu Bohu nenechává.
Prezident tohoto politického náboženství, jak vyplývá z předešlého, využívá aktivně a iniciativně, jako by tím chtěl říci: Sedím vysoko na Hradě, ale starám se, abych nebyl zapomenut a byl neustále na očích. Občan pak sice má znovu a znovu podněty ke zlosti, ale prezident se vůči médiím vymezuje, aby si pohlídal svou suverenitu - a přitom sledováním mýdlové opery je velmi zaujat a bere ji nanejvýš vážně. Proč tu nehledat strukturální analogie tradičního náboženství a dokonce jeho surogáty? To totiž dovoluje poznat leccos o současné české mentalitě, do níž koneckonců patří i ti, kteří jsou náboženskou otázkou velmi vášnivě zaujati, když při sebemenší narážce na náboženství nenechají na církvi nit suchou.
Závěrečná poznámka
Jako by se chtělo dodat, že člověk je nenapravitelně náboženský tvor... Samozřejmě by mnohý z příznivců prezidenta Zemana jakoukoli asociaci s náboženstvím odmítl, protože je to pro něj nepříjemné slovo. Religionistika se ale u otázky nepříjemnosti nezastavuje, nýbrž ji dává do závorky. Stejně jako lékařská věda nepřestává studovat tělo, protože bolí. A podle mého je jejím úkolem hledat a detekovat vlivy a stopy náboženství, jakkoli matné či skryté. Není neomylná, ale může pomáhat k vysvětlování...
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Ne všechny texty kolegy Hoblíka mi mluví z duše, ale v tomto případě se myslím vcelku trefil. Jen by ještě bylo zajímavé sledovat tuto religiozitu diachronicky či dynamicky, tedy ve vývoji jak oné lidové religiozity, tak v případě Zemanova populistického vývoje - přibývá temných, mystických, hrubých stránek, které je třeba stále hrubšími a vulgárnějšími vtipy a malmoty. Myslím, že Freud a jeho žáci by si na Zemanově politickém humoru pošmákli - to by mohla být druhá kapitola.
Re: Česká lidová "ateistická" religiozita
(Aleš Wrana, 3. 1. 2018 12:58)... třetí kapitola by mohla být Zeman jako marxistický revolucionář, čtvrtá Zeman jako Konfuciův učedník. Jo, mně ten přístup také není cizí, najít cokoliv v čemkoliv.
Re: Re: Česká lidová "ateistická" religiozita
(Aleš Wrana, 26. 4. 2018 7:40)Tady jsem nechtěl být prorokem, ale třetí kapitola se již píše, až mě z toho mrazí. MZ se jako první český prezident účastnil sjezdu KSČM, kde delegáty oslovoval "soudružky a soudruzi" a prohlásil, že je "stoupencem socialismu".
???
(Aleš Wrana, 24. 1. 2018 19:37)Jsou hloupé tak nějak obecně? Nebo byste dovedla říct konkrétněji v čem a čím jsou hloupé?
???
(Aleš Wrana, 2. 1. 2018 11:50)náboženské rysy, a třeba potažmo religionistický problém najdu v čemkoliv, i v používání zubní pasty. - nebo má být příspěvek (nedočetl jsem jej) silvestrovským vtípkem a já jeho humor nepochopil...
Re: ???
(Kamila J. , 23. 1. 2018 10:48)Aleši Wrano, proč jsou skoro všechny vaše přispěvky zde tak nehorázným, zarmucujícím způsobem hloupé? Tak moc hloupé, že má při jejich čtení člověk chuť mlátit hlavou do zdi? Proč, proč ,proč?
Česká lidová "ateistická" religiozita
(Martin Šimsa, 2. 1. 2018 13:25)