Proč i dnes říkat náckům „Ne !“?
……… Někdo hodil kámen a někdo to dostal,
ten ten šutr zvednul a hodil ho zas dál,
jenomže ne po tom, od koho ho dostal,
ten byl dávno v trapu, protože se ho bál ……..
…….. koho trefil kámen, děsnej vztek dostal,
koukal, jak se pomstít, a hned ho hodil dál
a pak mu blesklo hlavou- pořádek musí bejt,
mě nikdo mlátit nesmí – hodil dalších pět ……..
( „Někdo hodil kámen“, traditional / Jaromír Plíšek )
S touhle písničkou jsem se poprvé potkal před více než dvaceti lety, jako čerstvý příchozí do sdružení mládeže našeho sboru ČCE. Byli jsme tehdy zapálení, naivní a (nejen) na její bázi promýšleli i hlásali všelijaká domýšlení, vize a teorie o místě jejího poselství, v životě společenském i osobním. Chápali jsme ji symbolicky, duchovně. Byli jsme tehdy (a ještě dlouho potom také) natolik naivní, že nás ani nenapadla možnost jejího naplnění v podobě naturální. Budiž nám omluvou, že tehdy možná nenapadla ani autora českého textu. Leda jako „něco, co bylo dřív a dneska už přece není“.
Jenže ono je. Bydžov, Krupka, Brno, Přerov, Vsetín, Býchory, Krty, Nový Bor, Varnsdorf, Rumburk. Jen namátkou vybraná některá místa z mnoha – a jen za tento rok 2011. Krupka podruhé?. Tolik „kamenů“ – klacků, mačet, molotovů, které byly házeny jednou, tolik „kamenů“, které byly přehozeny dál. A ještě dál a ještě dál. Někdo to přesto dokázal a dál nic nehodil. Někdo hodil a užíval si to. Staral se po kom vlastně hází, koho tluče?
Jak by to bylo uklidňující, kdybych to teď vše svedl na zákon akce a reakce, moudře poznamenal něco ve smyslu, že „každý svého štěstí strůjcem……ale rasista já nejsem, to né“, večer se spravedlivě pohoršoval u zpráv v televizi (no on má přece každý své máslo na hlavě) a hlavně nehasil, co mne nepálí – aspoň do doby, než pálit bude. A pak – no, akce a reakce to jistí.
Má v takovéhle atmosféře ještě smysl odporovat náckům? Přece kolik lidí, tolik názorů. Oni to tedy nejsou žádní beránci – ale co když je ta tvrdá ruka potřeba, něco na tom je. Třeba by nakonec ten pořádek udělali. Aspoň by byl klid.
Tak tedy, jestli opravdu chceme, aby čím dál víc vlivu a moci drželi lidé, kteří si z tohoto stavu dělají nečistou, ale o to výnosnější živnost, pokud opravdu chceme podpořit ty, kdo profitují z nenávisti a předsudku mezi ostatními lidmi, ty kdo dobře vědí, že různé skupinky vzájemně se nenávidících lidí se dají ovládnout mnohem snadněji než sobě rovní a rovnoprávní lidé – pak to jistě smysl nemá.
Jestli opravdu souhlasíme, že předhození vytvořeného viníka davu, aby „politikovi“ lépe prošla o to větší špína a nikdo se nestaral o to, co dělá skutečně je legitimní politika – pak to opravdu smysl nemá.
Jestli opravdu přijímáme výhled, že až se takovíto „politici“ vypořádají s jedním vytvořeným nepřítelem, vytvoří si ihned nového, aby měli další zástěrku pro příští pokračování svého nemravného seriálu – pak to opravdu smysl nemá.
Jsme - li srozuměni s očekáváním, že tím dalším vytvořeným nepřítelem může být kdokoliv z nás nebo našich blízkých, pro svůj původ, vyznání, sociální či ekonomickou situaci nebo třeba zdravotní stav – pak to opravdu smysl nemá.
Pokud vážně počítáme s tím, že šutr, co padne v naší blízkosti budeme ignorovat a ránu po tom, co se trefí, si vyhojíme tím, že jej (spolu s několika dalšími) hodíme po někom jiném – pak to opravdu smysl nemá.
Jestli tu ale ještě někdy chceme žít jako rovní s rovnými, V Krupce, v Novém Boru nebo kdekoliv jinde v České republice – pak to ovšem smysl má. Je to naše věc a nikdo jiný ji za nás neudělá. V tom případě musíme hlasitě a srozumitelně říct, že žádné kameny se házet nemají a nesmí. Ať už je hází kdokoliv a trefuje se jimi do kohokoliv. A potřebné je to nejen říkat, ale i dát najevo každým způsobem, který respektuje hodnotu života (a taky životní bolest) vlastní i ostatních lidí. Dát najevo sebou samým.
A právě ve stále pochmurněji se jevící situaci, ve které stojíme, je potřebné jasně, srozumitelně říkat a dávat najevo každému, kdo si z bolesti, strachu, mindráku, pomstychtivosti dělá svůj byznys peněžní i politický. Náckům a fašistům v první řadě. A skrze ně i všem dalším, kterým jejich aktivity pomáhají množit peníze i společenské body. Pokud nechceme, aby tito lidé svými způsoby využívání, používání zla čím dál víc určovali, co si budeme myslet a jak budeme žít, koho budeme obdivovat a koho nenávidět, pak postavit se náckům, fašounům a jejich –ismům opravdu smysl má.
Ne, ne, nebudeme přihazovat žádné další kameny mezi ty, které už od jednoho k druhému dávno nebo nově létají. Ani po náccích je nebudeme házet. Ono se totiž nikde náckům, fašistům a dalším manipulátorům nedaří hůř než tam, kde žádné kameny, mačety a molotovy nelétají. Kde je nikdo házet vůbec nechce. Kde pro pomsty, násilí a nenávist není místo. A to ne kvůli strachu z postihu – ale z přesvědčení.
Nasazení sebe sama, účast s druhými, vědomí spoluzodpovědnosti za život, bezpečí a svobodu vlastní i těch ostatních, blízkých i vzdálených lidí mají svůj způsob i směr někde úplně jinde. Kdekoliv, kde zlo a kšeft s ním odmítneme a nedáme mu místo. Kdekoliv, kde se přihlásíme k dobru, k vzájemnosti s druhým člověkem. Stejně tak doma jako na ulici v Krupce, v novinách a kdekoliv v naší společné zemi - i u volební urny. Stejně tak veřejně před ostatními jako ve vlastním nitru.
Může to být hodně náročné, hodně těžké. Ale písnička nám nejen popisuje, kudy se padá do pekel. Ona taky ukazuje cestu, po které se z nich dá vylézt ven :
……. Až se našel jeden, kdo ten kámen vzal,
do řeky ho zahodil, na prsty zahvízdal.
Hej, pojďte ke mně všichni, kdo zarmoucení jste,
zatlačte si boule, šutry svý zahoďte.
Ale musí to být slyšet!
Ondřej Wolf