Svatováclavský projev pana Václava Klause
Každý nemůže být svatý. A v malém Česku jeden svatý Václav stačí. Jinak - shoda jmen není tím vlastním podnětem, proč byl pan Klaus pozván na římsko-katolickou církevní slavnost. Důležitějším podnětem byla vzájemná náklonnost pana Klause a arcibiskupa Duky, která má svou oficiální a osobní stránku, ale kterou tu dále rozvádět nebudeme. Jen nemůžeme opominout to, čeho již dříve jiní povšimli, totiž jejich společného notování v otázce církevních restitucí (viz).
28. září měl pan Klaus při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi řeč, která se dotýká náboženské problematiky. To je věcný důvod, proč se jí záhy budeme zabývat. Poměrně hbitě na řeč reagovali, jak s dalo očekávat, Tomáš Halík a Jiří Pehe, aniž by mne svým šitím rychlou jehlou zcela uspokojili (ovšem také aniž by mne popudili, k čemuž došlo na straně Klausových přívrženců). Od té doby uběhla pak řada dní, a kromě toho nepovažuji jmenovaného autora a mluvčího svatováclavského projevu za významného myslitele (alespoň jím není v jiných disciplinách, než je ekonomie). Takže by mne ani nenapadlo úvahu o projevu zveřejňovat na těchto stránkách, ač se týká náboženství a mravů (v jiném smyslu se totiž na těchto stránkách politickými otázkami nezabývám). Nicméně ve středu 19. října jsme se s dalšími třema kolegy z katedry politologie a filosofie FF UJEP (Bláhou, Šimsou a Tippeltem), vlastně coby katedrová mírně stará garda, nad Klausovým textem setkali a dvě hodiny debatovali. Dvě hodiny k tomu bohatě stačily a došli jsme v jejich průběhu téměř ke konci, k otevřenému konci. Teprve tedy z tohoto podnětu si dovoluji sepsat své postřehy, které mne napadly před debatou, během ní a po ní.
Budeme prostě sledovat text projevu odstavec po odstavci. Tak tedy – první odstavec. Tato úvodní pasáž po oslovení posluchačů zahajuje celou řeč odkazy k situaci. Den klasifikuje jako státní svátek spjatý s legendou. Výslovně mluví o „naší zemi“ (kupodivu tedy ne o „této zemi“). Už v této souvislosti ale nacházíme opomenutí a nepřesnost. Už se sem totiž nevešla zmínka o tom, že se jedná primárně a předně o svátek katolický (a pak teprve státní). A že při církevní slavnosti ve Staré Boleslavi to platí tím spíše. (I když z hlediska zájmů sekulárního státu se to zdá být naopak, je třeba jiné hledisko prostě respektovat a brát v patrnost.) Odkaz k tomu, že 28. září byl významným dnem už před rokem 2000 tu nestačí.
Ani mluvit dnes pouze o „svatováclavské legendě“ nepostačuje, jde-li o spletitou a Petrem Charvátem nedávno luštěnou syntézu historicity a legendaristiky. Již zde se také setkáváme s obecným nešvarem veřejných projevů, jímž je povšechně všeobecná vágnost. Přál bych si totiž mít vysvětleno, co se míní výrokem o václavské legendě: „...na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací“. Kdo, v čem a jak na ni navazoval? Navazovalo se na to, že byl kníže zavražděn? Navazovalo se na to, jak se s knížetem nakládalo za Druhé republiky a za Protentokrátu? S knížetem Václavem se tradičně spojuje řada charakteristik. Jak se navazuje na ně? Na jeho vzdělanost, zbožnost, šíření křesťanství, úctu k matce, péči o chudinu, nemocné a sirotky, na poskytování přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům, na obranu ukřivděných, na osobní statečnost a výborné jezdecké schopnosti? Shodou okolností většina z těchto vlastností předjímá prvky zdůrazňované Klausem opovrhovaným sociálním státem. (Jakkoli se lze domnívat, že se jedná o legendaristické nadnesenosti...)
Ve druhém odstavci zejména zarážejí slova: „...k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli“. Kromě toho že vytvářejí trochu kostrbaté souvětí, obsahují jeden závažný myšlenkový defekt. Odkdy je totiž budoucnost taková, jakou si přejeme? Nebylo už dost všeho projektování budoucnosti jako projekcí přání? (Nemluvě o tom, kdo je to ono „my“... Není to jen finančně zájmová skupina některých mezi námi?)
Pak ale přichází třetí odstavec, který předesílá, co bude hlavní náplní hlavní části projevu. A tou bude varování. Zde však je nejprve vysloveno znepokojení z jakýchsi „tendencí“ a upozornění, že v další úvaze půjde právě o varování. Je však třeba podotknout, že projev tím náhle odbíhá od vazby ke konkrétnímu svátku (i když pak se jej alespoň volně dotýká, to je třeba uznat).
A tak se ve čtvrtém odstavci dostáváme k bodu, na němž mluvčímu obzvláště záleží a který je proto vyznačen tučným písmem. Jedná se o „stále rychleji se rozpadající hodnotový systém.“ Není to motiv překvapivý, spíš dlouhodobě všudypřítomný, jako by se mluvčí chtěl dostat do souznění alespoň s některým průměrným posluchačem, ale zejména s posluchačem přítomným ve Staré Boleslavi. Otázkou ovšem je, jak si „hodnotový systém představit“, s čím jej identifikovat. S morální naukou Římsko-katolické církve a s hodnotami, jichž se tato církev cítí být strážkyní? To pak ale znamená příspěvek k dlouhodobému poplakávání nad vleklým úpadkem českého katolictví. Identifikovat hodnotový systém se státním systémem by nicméně bylo ještě obtížnější. Údajně demokratický český stát jako by sotva vzešel a už jako by zase upadal i s hodnotovým systémem, který nějak zahrnuje? Anebo upadá mravní systém hodnot, jak je patrné z nynějších mravů? Na upadající mravy se ale spílalo třeba už ve starověkém Egyptě. A spílá se na ně znovu a znovu. A kde by dobré mravy měli vlastně lidé vzít, upadají-li? Stěžovat si nestačí – ale co je východiskem? Na tuto otázku se ovšem dále zdá zaznívat jakási odpověď, ne ovšem v podobě konkrétního řešení, jež bychom ani neměli čekat.
Ale tím jsme u pátého odstavce, který poukazuje na jakési nepřátele – na „pokrokáře všeho druhu“. Chtělo by to, aby byl cíl polemiky více upřesněn, není dostatečně zřetelný. Je ovšem třeba také připodotknout, že na druhé straně by případné upřesnění nejspíš už docela odvedlo pozornost od svatováclavské slavnosti. Buď jak buď, autor projevu si tu nachystal menší nesnáz bez východiska. Jakousi nápovědu skýtá nedávný poprask kolem svého času státního úředníka Ladislava Bátory, jehož Klaus výslovně hájil proti „pokrokářům“. Jsou tedy tito pokrokáři odpůrci Bátory? Ale k nim patří třeba i pravicový ministr financí Miroslav Kalousek anebo kníže Schwarzenberg, jehož Bátora svého času častoval nadávkami. Tyto dva pány ale stěží lze nazvat přímo „pokrokáři“. Náš svatováclavský projev totiž proti zmiňovaným „pokrokářům“ staví „naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti“. Takže oněmi „pokrokáři“ jsou nejspíš míněni protivníci konzervativců, a jak podle dalšího textu můžeme usoudit, patří mezi ně zastánci sociálního státu, multikulturalisté a „homosexualisté“ (smíme-li doplnit Klausův termín).
Ale na pana Bátoru tu přeci jen nemůžeme zapomenout, a sice jako na katolíka a národovce, protože čteme o „záměně vlastenectví za šovinismus“ – a Bátora si vysloužil nepopularitu právě svou koketerií s extrémními nacionalisty, než se jej Klaus zastal (není divu, že na svatováclavský projev pak sám Bátora nadšeně reagoval jménem iniciativy D.O.S.T., k dalším reakcím viz zde). Chápu, že je třeba dobře rozlišovat mezi vlastenectvím a šovinismem, jen mi není jasné, co v dnešní době vlastenectví vůbec může být, zato je zřejmé, že jsou to právě náckové, kdo nejintenzivněji toto zmatení způsobuje.
Vraťme se však ještě k pátému odstavci svatováclavského projevu. Dále tu totiž najdeme obhajobu demokratického státu, údajně ohrožovaného „nadstátním uskupením“. Jím se nejspíš myslí Evropská unie, protože Klaus soustavně jako její odpůrce vystupuje. Jestliže sám ale patrně jinak pokládá za dostatečnou známku demokracie svobodné volby, jak by mohl popřít svobodné volby do Evropského parlamentu? A jak tedy Evropská unie postrádá demokratickou legitimitu? Je-li o ní řeč jako o „nadstátním uskupení“, znamená to autorovu opatrnost nebo despekt. Nebo obojí. Bohužel slovo „uskupení“ je poměrně vágní, protože evokuje spíše volnou shrumáž než těleso, institucionalizovanou hyperstrukturu, nadstátní organizaci apod.
Tomuto kladení rozporu mezi demokratickým a nadstátním ale ještě něco schází. Nad většinou jednotlivých evropských států se také nenachází jen autorita Evropské unie. Je tu přeci – obecně řečeno – proces globalizace, zejména ekonomické, jsou tu nadnárodní a nadstátní korporace, finanční instituce, finanční trhy a podobně. Co ty mají společného s demokracií? Kdo je volí? Jako by tyto veličiny, byť tak nesmírně mocné, byly hodnotově, a tedy i vůči hodnotám demokracie neutrální. A nejen to, ve své podobě, činnosti i podstatě nezpochybnitelné. Tak jako peníze nejsou čisté nebo špinavé, tedy vlastně hodnotově neutrální (nemyslíme-li hodnotou uplatnění ceny platidla).
Nakonec „pokrokářství všeho druhu“ nejspíš nebude „všeho druhu“, neberme hyperbolu za slovo. Myslí-li ale mluvčí svatováclavského projevu „pokrokářstvím“ spíše společensko-kulturní odpor vůči tradičnímu a vůči konzervativismu, kde asi zůstává otázka ekonomického, technického a vůbec civilizačního pokrokářství, inovací a dobývání výdobytků? To by musel přestat být ekonomem, kdyby takové pokrokářství popřel...
Tím máme za sebou ideály vlastenectví a demokracie, jak je svatováclavský projev líčí, a po nich nastupují „přirozeně strukturovaná národní společenství“. Jedná se o jednu z dobře známých forem organizace lidských záležitostí, nicméně národní stát není forma staletá, nýbrž až moderní, post-herderovské dítě romantismu. V evropských poměrech už dávno vyprchává s výjimkou Balkánu. Tak tomu prostě je a přesto se nadále lze a také je třeba se ptát, co se bude dít s národními společenstvími. Zda se z toho radovat, nevím. Ale nehledě na to je třeba říci že tu po staletí byla Svatá říše římská německého národa, k níž jsme svého času a svým způsobem patřili a že to bylo (podobně jako v novověku Rakousko-Uhersko) po staletí právě nanejvýš nadnárodní těleso? A právě to se jeví jako cosi velmi tradičního, sahajícího do minulosti a dalece přecházejícího novodobou myšlenku národního státu.
S nechutí vůči multikulturalimu bych obecně vzato souzněl, jen bych potřeboval vyšší míru specifikace, protože mezikulturní komunikace je například životně potřebná a kulturní izolace nebezpečná. A spíše by byla namístě starost o Lužické Srby (které kdosi připomněl v souvislosti právě se svatováclavským projevem) než pošilhávání po Rusku a Srbsku, jakkoli je tam národní myšlenka silná. Nakonec daleko větší silou ve srovnání s multikulturalistickými tlaky jsou zmíněné ekonomické a finanční instance – a ty by si spíš zasloužily obviňování ze způsobování hodnotového rozkladu. To ovšem zůstává nepovšimnuto.
Již zmíněný a zdůrazněný rozpad hodnot (v protipólu k hodnotové konzervativnosti) přichází na světlo ještě jednou, a sice poněkud nedůsledně, když je charakterizován slovy: „Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé.“ Zde se však nachází myšlenkový lapsus. Jak může většinově spontánní přijímání vyplývat z toho, že ono přijímané je přirozené? Naopak mnoho nepřirozeného, ať už v jakkoli dobrém či špatném smyslu se stává předmětem většinového zájmu. (Kupříkladu pop-music je většinově přijímána, ač o přirozenosti lze těžko mluvit, protože vzešla z vytváření.) Přirozenost a většinové přijímání tu jsou tedy příliš úzce spojeny.
Pokud jsme věnovali pátému odstavci tolik pozornosti, tak proto, že jeho autor především právě do něho vložil své aktuálně akutní (přitom dlouhodobě zastávané) teze. Ovšem k těmto tezím patří i to, co vyjadřuje šestý odstavec, výrazně dýchající pravicovostí: napadá se tu totiž myšlenka sociálního státu. Výslovně až v závěru odstavce, který jinak probírá další konzervativní hodnoty: rodinu, mezigenerační solidaritu a masarykovskou (jak mi jeden z kolegů připomenul) hodnotu drobné práce. Ne že bych chtěl mluvčímu zastávání těchto hodnot přímo upřít, ale jako by tu byly hlavně proto zmíněny, aby se autor nejevil jako asociálně smýšlející pravičák, který hned v návaznosti na ně prohlašuje: „Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.“ (Formulace je dosti kostrbatá, takže není dost dobře jasné, zda se míní sociální stát vůbec nebo určité jeho podoby, sám se opatrně přikláním k první možnosti.) Za tímto, jakkoli nepřekvapivým, ostentativním ohrazením se bohužel skrývá nepochopení sociálního státu, který má korigovat divoký kapitalismus (nikoli zrušit trh jako takový) a jeho antisociální důsledky, v době po druhé světové válce měl pomoci vyrovnat se s důsledky katastrofy a napomoci podmínkám, za nichž by se válka neopakovala, dnes zase může bránit přílišnému propojování státní správy a kapitálu (popřípadě i mafie), neboli instrumentalizaci státu zájmy partikulárních zájmových skupin, o jejichž odpovědnosti si iluze činit nelze. A tak alespoň můžeme naznačit, že podniknutí kritiky takové kritiky nevyžaduje přímo levicové smýšlení.
Upozorněme ale také na předposlední větu šestého odstavce, začínající výrazem „faleš“ (bez něhož není snad žádný Klausův projev myslitelný), která ono odmítnutí sociálního státu jen vyostřuje – sociální stát je stát nezaslouženého blahobytu. Lze snad za nezasloužený blahobyt považovat léčbu rakoviny u uklízečky, která si nezbytnou částku alespoň v okamžiku, kdy ji akutně potřebuje, prostě nesežene? Nebo to, že pracovní úraz dělníka dožene do invalidního důchodu? Anebo z jiného soudku: Copak ve Španělsku roku 2011 je sociální stát tím, co „ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost“? Není to spíš svévolný (ne tedy nutně jakýkoli) ekonomický liberalismus? A co to znamená, že se pracovitost „přestává vyplácet“? Nezáleží snad na tom, v čem ta či ona pracovitost spočívá? Když si to dovolíme trochu vyhrotit: měla by se vyplácet zločincova pracovitost? A je vyplácení jen otázkou finančního zisku?
Nakonec k šestému odstavci ještě připojme odkaz na to, že se v něm zřejmě naráží na nároky homosexuálů, když se zpochybňují „v minulosti nikdy neexistující privilegia.“ To je ovšem bez dalšího zdůvodnění: vždyť kdysi v minulosti neexistovalo třeba privilegium být prezidentem. A co když za oněmi nároky je snaha dosáhnout sociálního a právního zabezpečení, analogického tomu, které mají jiné skupiny obyvatelstva, zatímco homosexuálové nikoli, vzhledem k tomu, že se jako sociální skupina veřejně vyhraňují až v nedávné době (například v dědickém právu)? Neměla by se tedy odlišovat „privilegia“ a reakce na dlouhodobě platné posuny ve vývoji společnosti?
Odpověď na otázku, proč ve svatováclavském projevu přišla řeč právě na kritiku sociálního státu, se dozvídáme teprve ze sedmého odstavce. Mluvčí se totiž rozhodl apelovat na katolickou církev, aby ideologický postoj mluvčího šířila na nejrůznějších úrovních a aby si za tím účelem zvyšovala autoritu. Jinak řečeno: mluvčí tu nabádá představitele a vůbec členy Římsko-katolické církve, aby se stali médii politicko-společenské ideologie, kterou on sám zastává (ne všichni s ní ale souhlasili, viz). Zřejmě povzbuzen společným obědem s biskupy 10. října se tedy snaží se tedy katolickou církev instrumentalizovat, jako to dělalo už mnoho držitelů politické moci odedávna, a je v tom docela optimistou. Tím se ale svatováclavský projev nestává jen myšlenkovým, nýbrž i mravním problémem.
Tento problém nelze ovšem chápat „nahrubo“. Mluvčí přednesl ve volné souvislosti se slavností církevním představitelům a katolíkům svá témata, která má na dlouhodobě na srdci. Ta témata sama mají dalekosáhlé souvislosti, na než jsme se pokusili alespoň upozornit a která nemohla být ve veřejném projevu rozhodně vyčerpána. Mohla však být vyjádřena výstižněji, než jak se stalo. Do jisté míry je omluvou, že alespoň část posluchačů mohla v projevu najít blízkost svým postojům. (Například Bátora je katolík a homosexuálové jsou mnoha katolíkům trnem v oku, takže jako by se samo sebou nabízelo obě témata zmínit i bez jejich přímého pojmenování.) To, že politické zájmy mluvčího jsou diskutabilní, je jiná věc, kterou jsme se pokusili vylíčit výše.
Zmíněná mravní disproporce má ale sama ještě jednu stránku. Když totiž v desátém odstavci mluvčí přiznává: „Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat,“ výslovně protiřečí svému výše zmíněnému postupu. Sám tedy ví, že nemá podsouvat církvi své politické přesvědčení, a přesto tak činí! Kromě toho se jedná o požadavek chybný, protože se rozchází se sociálním učením Římsko-katolické církve (jak si povšiml již také Halík) které rozhodně není ostře pravicové, naopak se brání proti pravicovým excesům, hájí sociální hodnoty, hodnotu práce, ale také se distancuje vůči komunismu. Podle všeho má Klaus podobné politické a společenské názory jako arcibiskup Duka nebo biskup Graubner, takže lze přinejmenším říci, že je podporuje, aby protiřečili sociálnímu učení své církve (rozporu s tímto učením si všimli již jiní, viz), to znamená své autority, na jejíž zvyšování Klaus naléhá. (Česká biskupská konference také se svatováclavským projevem bez výhrad souhlasila, viz). Tento požadavek ovšem vzbuzuje jen další rozpaky – zaznívá přeci v době, kdy tato autorita je předmětem častých podezření, obav a posměchu.
Závěrem: Je otázka, zda veřejné projevy nejsou přežitkem. Nehledě na to tento projev trpí obecným neduhem paušalizace, která jen někdy prozrazuje, ale jen prozrazuje konkrétní souvislost, takže se při jeho reflexi nepohybujeme právě na pevné půdě. Nedodržení odstupu mezi státnickým a církevním zájmem je ovšem vážným prohřeškem, kterého si již řada lidí všimla, přesto opět jen povšechně. Proto jsme se pokusili o větší přiblížení, ač ani my si nečiníme nárok na neomylnost a a ni na poslední slovo.
Jiří Hoblík
Dodatky:
1) Nevím, kdy se dostanu někdy k tématu, které na mne vystrkuje růžky zpoza těchto úvah, a tak je naznačím alespoň zde, protože přímo do textu výše se příliš nehodí. Zdá se mi totiž, že alespoň část českého biskupského sboru (uvážím-li vedle toho, že například litoměřický biskup a klausovec Jan Baxant je ve svých vyjádřeních opatrnější než někteří jiní) touží po úzkých vztazích se světskými vyššími kruhy, protože sami zastupují tradici církevní správy, která to má po staletí zažité, a protože tedy může touto cestou hledat podporu pro své zájmy včetně zájmů materiálních, i když nemusí jít nutně o osobní zisk, jako spíše o podporu římsko-katolckého hospodaření. (Jinak se také o tulení římsko-katolických prelátů k mocným vyjádřil 24.10.11 v širších souvislostech Petr Příhoda.) Chápu-li to dobře, není tento zájem nijak černobílý, nicméně skýtá různá nebezpečí.
2) Na wikipedii najdeme souhrný referát o tématu s množstvím odkazů na další ohlasy a kritiky (zde).
3) K blízkosti prezidentských a "fráternických" zájmů srv. zde.
4) K pokračování vřelých prezidentsko-arcibiskupských vztahů srv. zde.
Komentáře
Přehled komentářů
Možná byste do diskuze mohli přibrat nějakého historika, protože se mi zdá, že jste občas trochu mimo. Když např. mluvíte o tom, že svátek sv. Václava je především svátkem katolickým, ačkoli byl osobou politickou a jeho svátek byl slaven ještě před rozdělením církve na západní a východní. Nebo zmiňujete vyprchávání ideje národního státu s výjimkou Balkánu - co ale např. dělení Československa (1993) nebo současné separatistické snahy ve Velké Británii? Co se týká národního státu jakožto výplodu romantismu, doporučuji četbu kroniky tak řečeného Dalimila.
Přeskočím na konec Vašeho textu - konec hodný filozofa. Úvaha o tom, zda veřejné projevy nejsou přežitkem. Z pohledu jazykovědy nechápu, kde se taková myšlenka vzala. Z pohledu praktické politiky nevím, co by je mělo nahradit. Z pohledu obyčejného člověka nechápu, jaký důvod by opuštění veřejných projevů mělo mít.
Další připomínka - otázka instrumentalizace církve. Pokud nepatříte k lidem, kteří zásadně odmítají instituty církve a státu, snad se shodneme na tom, že některé jejich zájmy jsou společné a stát i církve by se v nich měly podporovat. Jestliže prezident říká, že nemíní církvi říkat, co má dělat, pokládám to za projev zdvořilosti a korekci možných interpretací - připomíná tím, že mluví za stát a za sebe, církev si jeho řeč k srdci vzít může a nemusí.
Ve věci obav těsnějšího spojenectví státu a církve bych si vypomohl paralelou dvou našich prvních biskupů - Dětmara a Vojtěcha. Zatímco první z nich dokázal pravděpodobně vycházet s knížetem i z větší části pohanskou šlechtou, nastavil jeho nástupce Vojtěch čistou a pevnou křesťanskou linii. Zemi dvakrát opustil a uvalil na ni interdikt. Já jednoznačně preferuji přístup Dětmarův, protože skrz zákazy se Boží milost projevuje trochu těžko. Vidím v tom jistou analogii mezi dvěma posledními arcibiskupy - ostudná tahanice Vlka s Hradem byla na škodu celé české církvi, nejen katolické. Duka to dokázal vyřešit, a ejhle - evangelíkům vadí! Není to proto, že zabírá ve veřejném mínění příliš mnoho sympatií, které předtím pobírali představitelé církve evangelické?
Připomínání "prelátů" a "tulení se světské a církevní moci" mi nepřipadá jako rozumné argumentování. Je pravda, že za Habsburka to nějak bylo a katolíci měli navrch. Evangelíci měli navrch zas za Masaryka a za bolševika. Obviňování z evangelické strany (ovšem nevím, jestli svou kritiku píšete jako evangelík, tak když tak tento argument opomeňte) je navíc pikantní v tom, že evangelické církve celkem bez skrupulí pobírají peníze za zabavení katolického majetku. Snad by si chlebodárce zasloužil přece jen trochu více úcty.
Otázka sociálního učení řkc. mi připadá u Vás opět trochu odbytá. Jistě není ostře pravicové, ale to není ani Klausův liberalismus. A v obojím se jistě najde dost styčných polí, o které se lze opřít v diskuzi s plánovanou cikánizací české společnosti.
Re: Pár připomínek
(Jiří Hoblík, 2. 11. 2011 13:20)
Milý anonyme!
Nemám ten dojem, že byste mne dostal a přitlačil ke zdi. Spíš se mi zdá, že máte snahu zastávat se římsko-katolických představitelů a že vám to přitom nejde.
I když byl kníže Václav vládcem, 28. října se neslaví jeho vládnutí, nýbrž jeho smrt, protože je považována za mučednickou. Kde podle vás popírám, že byl vládcem? To slovo „především“ kromě toho indikuje, že vladařská a katolická stránka jeho osobnosti spolu úzce souvisejí. Rozdělení církve tu nehraje žádnou roli. Pro evangelíky není Václav svatý a katolíci jedou po staré linii. Dále – v Česku idea národního státu neznamená nic moc, a pokud znamená něco na Slovensku, tak spolu s její „europeizací“. A Velkou Británii bych sem netahal, protože tam jsou staleté bolesti. Jinak už vám zbyde Baskitsko, ale to by bylo ještě problematičtější. Jinak i v češtině vyšlo leccos o myšlené romantismu a také si můžete zjistit, jaký je rozdíl mezi středověkým a novodobým pojetím národa, Dalimila sem netahejte.
Aplikovat na otázku přežilosti veřejných projevů jazykovědu je nesmysl. A chcete-li vědět, co místo veřejných projevů – tak v první řadě: politikové by měli víc držet klapačku a nezahleňovat svět balastem.
Pokud jste si můj text opravdu přečetl, musíte vědět, že se v něm píše o rozporu mezi deklarovaným záměrem nemluvit Římsko-katolické církvi do jejích záležitostí a skutečností, že pan Klaus do nich mluví.
O Dětmarovi toho není známo skoro nic, tak bych se ho nedovolával. Co všechno souvisí s Vojtěchovým příběhem, je zase věcí dohadů a jen tak se ošívat nad jeho postupy je banální. A dost pochybuji, že se boží milost projevuje tím, že světská moc korumpuje církev. Že by Duka přebíral sympatie veřejnosti od evangelíků? Z čeho tak soudit? Rozhodně jeho požehnání plzeňským fotbalistům pro zápas s Barcelonou 1. listopadu moc nezapůsobilo. :-)
Za Masaryka evangelíci zas tak navrch neměli, jak tvrdíte. Sice byli katolíci pod tlakem, ale zato byli všude. A za bolševika už teprve neměli evangelíci navrch – nanejvýš, že jim toho bolševik sebral méně, protože toho tolik k sebrání nebylo. Jinak: Co jsou prosím vás skurpule? Do katolického majetku mi nic není, je mi hluboce ukradený, a už jsem o tom třikrát na těchto stránkách psal. A pokud evangelická vrchnost má ke katolické vrchnosti víc úcty, tak je to její problém a se svými pocity se obraťte na ni.
Netahejte sem prosím nacistické projevy a rozhodně je nespojujte se sociálními encyklikami. O nich jsem už před lety něco napsal, tak mne tu laskavě nepoučujte.
K projevu pana prezidenta
(Anna Glacová, 27. 10. 2011 10:16)
Mně se ten projev pana prezidenta docela líbil, i protože byl srozumitelný i lidem, ,kteří nemají 3 vysoké školy :-). Nemusím se vším souhlasit, ale nehaněla bych každou myšlenku.
Myslím, že k druhým lidem (prezidenta nevyjímaje) bychom jako ev.křesťané (ačkoliv jsme zvyklí se pitvat a nimrat nejen v Písmu, ale i v kdečem jiném) neměli přistupovat tak, že to myslí za každou cenu a v každém slovním obratu, úmyslu špatně. Takovou otázku - co za tím negativního asi skrývá, co tím dotyčný sleduje (někdy to od solidní diskuze může přecházet možná i k podezírání) - si chci připouštět v situaci, pokud by daný člověk měl skutečně v úmyslu někomu ublížit. Podezírání prostě nepodporuji.
Pokud člověk (i prezident) vyjadřuje sympatie, podporuj někomu, byť vyjádřené způsobem, který třeba není úplně podle mého gusta, to si myslím, že je OK. Proč je špatné pro nás evangelíky, aby se VK kamarádil s katolickými biskupy? Ohrozí to nějak naši víru, náš vztah s Bohem?
V dnešní už tak dost rozdrobené době je snad pozitivní, že se někdo s někým ještě přátelí, byť někdy třeba i malinko zištně.
Re: K projevu pana prezidenta
(Jiří Hoblík, 28. 10. 2011 0:17)Chápu, že si přejete, aby ve vyšších patrech politiky a církví vládl pokoj a přátelství. To si přeju taky. Ale od nejstarších dob je syrová realita jiná. A také proto k tomu dobrému na evangelictví odedávna patřilo nepoklonkování před vrchností. Že k tomu docházelo příliš často, je věc jiná. Ale nepoklonkování je věc cti a hrdosti. A toutéž věcí je požadovat od pánů a dam nahoře pravdivost a poctivost. Schází-li to, pak kritická mysl je od toho, aby zkoumala. Ne od toho, aby podezírala, to mi prosím nepodsouvejte. Nepravosti myšlenkové i mravní se mají pojmenovávat a pojmenování se zase mají zdůvodňovat. Bez argumentů se obejdou pocity a tušení, ne však kritické počínání. A čím má kdo větší odpovědnost, tím ostřejší kritický zrak potřebuje. V tom textu od V.K. jsou závady nejen myšlenkové, ale i mravní. A dobře vím, že páni biskupové, zejména někteří dají přednost světské vrchnosti před komunikací s vlastními lidmi. A pokud se k někomu tulí, pochybuji, že tím prospějí evangelíkům. Tak se prosím nezlobte...
Re: Re: K projevu pana prezidenta
(Anna Glacová, 28. 10. 2011 17:16)
Chápu, že k určitému stylu evangelictví patří jako hlavní znak kritická mysl. (Já tomu tak neholduju, takže je moje odpověď asi ne tak argumentačně na úrovni - no snaha byla :-), lépe to nevykřešu.)
Kritická analyzační mysl pro dokonalejší poznání, která staví tak vysoké požadavky mravní na konkrétní osobu - myslím, že toto mohu používat, pokud zároveň nezapomínám, že ten, komu důkladnou kritiku adresuji - je můj bližní, i když výše, níže - v politice, církvi atd. postavený. (Nezlobte se - prostě jako v rodině - budu-li svého bratra na.írat při každé návštěvě, i když budu mít v podstatě pravdu - nic se tím moc nevyřeší, snad to, že ušetřím za občerstvení, protože po čase nebude, kdo by přijel. jistým faktorem je i opakování vzhledem ke vhodnému okamžiku - zatékající déšť je jiný než zavlažující, ač je to v podstatě stále tatáž voda.)
Poctivost a pravdivost - pokud připustím, že všichni jsme hříšníci, tak poctivost a pravdivost v takové té čisté formě budu čekat u těch nahoře asi realisticky o trochu méně často než u sebe - taky mi to furt nejde.
Myslím, že je někdy možné, že i čce farář/ka se nekamarádí s lidmi ze sboru, ale tíhne k úplně jiným. Tomu člověku to můžu říct osobně, ale veřejně to řešit - to stejně ten problém nevyřeší, stejně se se mnou přátelit nebude.
To, že dnes arcibiskup Duka byl přítomen akci, kde byl i VK, myslím, že to na evangelíky ve skutečnosti nemá téměř žádný vliv ani negativní ani pozitivní. (Krom toho, že někdo je možná bude lidsky "drbat".) Pokud se chceme kamarádit s prezidentem/ arcibiskupem, tak je někam pozvěme, a pokud je nepozveme, tak se můžeme radovat s radujícími - tedy když se pozvou aspoň oni mezi sebou.
A ještě taková legrace závěrem - sbor v Brandýse nad Orlicí má na kameni ve zdi k založení kostela vyryt nápis, který jasně vyjadřuje spojení události vzniku kostela s výročím tušímže 85. narození prezidenta osvoboditele T.G.M. Je to o pokloně či poklonkování? - kdo ví, ale taky proč se v tom hrabat, lidem to na moc nic není.
Čím má kdo větší odpovědnost, tím potřebuje, abychom se za něj více modlili a aby se mu dostávalo nejen rady, ale také lásky a přátelství, ačkoliv s ním mohu v některých věcech i velmi nesouhlasit. Odmítnutí by zasloužil čin (nikoliv člověk), kterým člověk druhému, skupině ubližuje, obzvláště, koná - li jej člověk vědomě.
P.S. Zajímalo by mne,v čem vidíte v tom projevu VK ty mravní problémy. Postřehla jsem, že nemáte shodný politický pohled na řadu věcí, ale co by se našemu národu skrz ten projev mohlo mravně špatného přihodit?
Re: Re: Re: K projevu pana prezidenta
(Jiří Hoblík, 30. 10. 2011 2:24)
U evangelíků je starým zvykem zdůrazňovat, že druhý je bližní, i když často skutek utek. Abych se vyhnul podezírání nebo nekritickému akceptování, nechal bych tuto otázku raději otevřenou, a to navíc s ohledem na to, co Ježíš slovem bližní vlastně mínil.
A namísto toho se uchýlím k jednoduchému konstatování, že si na V.K. nemíním vybíjet nějakou nenávist, obzvlášť když mne jeho osobnostní kvality a jeho dílo ponechávají v zásadě chladným (jen příležitostně si činím žerty, ale to nemá žádnou zásadní funkci). Když už ale stojí tak vysoko, patří mu vysoké nároky - a k tomu patří poměřování, zda jim dostál. jedná-li se o veřejnou osobu.
Ideální postoj si představuji zrhuba takto: čím je někdo výše postaven, tím kritičtější metr je na něj třeba - a to v zájmu lásky k lidem, jichž je také proporcionálně více. Opomíjet anebo podporovat nesprávnosti a neřesti u světské moci znamená pomáhat těmto nesprávnostem a neřestem a dávat jim přednost před lidmi, kteří pod baldachýnem moci žijí. Láska k mocnáři se tak může proměňovat v nelásku ke spoluobčanům.
Pokud jde o vaši otázku: mravní problém je vyznačen v předposledním odstavci (nepočítáme-li dovětek).
Každopádně díky za projevený názor, který spíš vyjadřuje osobní postoje než konkrétní vztah k vlastní otázce - takže si ho cením z jiného zorného úhlu a neříkám to jen ze slušnosti.
A co se Masaryka týče - je to jiná kapitola, i když musím dodat, že "tatíčkování" je mi docela protivné, bylo ho přespříliš.
Proč?
(VK, 22. 10. 2011 10:52)Hezky věcně napsané. Ještě by bylo pěkné doplnit úvahu na téma: "Proč?" Proč VK instrumentalizuje SvV a takhle mluví? Nevěřím tomu, že by byl tak naivní (chcete-li hloupý) aby si myslel, že tím oblaží tisíce katolických duší a ty půjdou šířit jeho pravdy. Tomu chlapovi to pálí, proto taky jako jediný zůstal v politice od roku 89 až doteď, taky proto, že spíš než po penězích (jako někteří jiní politici) jde po (jakémsi pocitu) moci. Proč ho pozval Duka je jasné. Ale VK tímto a podobnými projevy sleduje nějaký cíl, který mi zatím není moc jasný. To už by se ovšem asi netýkalo náboženství, mravů snad, spíš by to ale byla úvaha víceméně politická. Nicméně by mě Vaše odpověď na otázku: "proč," zajímala. Přeji hezký víkend.
Re: Proč?
(Jiří Hoblík, 26. 10. 2011 9:17)Děkuji za reakci. Příznivější vztah k Římsko-katolické církvi ve srovnání s minulostí jistě není u V.K. náhodný.Otázka proč, je jen trochu spekulativní. A když odpovíme, že tu jde o seberealizaci a o hledání podpory, tak se asi přiblížíme skutečnosti, ale moc toho taky neřekneme. A do detailnosti se mi už pouštět nechce, tak se nezlobte.
Pár připomínek
(Kritik kritiky, 1. 11. 2011 22:39)