Jdi na obsah Jdi na menu

Úvahy milostné 3 - Tělesnost lásky

8. 4. 2014

I když jsme přesvědčeni, že člověk je bytost oduševnělá, nechceme zapřít jeho tělesnost. Tělesnost představuje a vyjevuje každého individualitu – a přitom také prostředkuje a sděluje jeho lásku. Je to vůbec prapodivné – tělesnost vnímáme, o tělesné potřeby pečujeme, ale tělesnou lásku buď zapíráme nebo ji przníme.

Proto chceme nyní zpochybňovat alespoň ono zapírání. A to s tichým zřetelem k celistvosti lidské osoby. Ne každý, alespoň však někdo je přesvědčen, že je oduševnělým tělem nebo duší v těle. Často však jako by se oba aspekty lidské osoby odtrhávaly. Proto se mi zdá nešťastné, když se příliš žádá konkrétno – například konkrétní činy, a s nimi se především spojují hmatatelné výsledky – a to vše se chápe jako nejvyšší kritérium lidských záležitostí. Naproti tomu se otázka lásky odklízí do nekonkrétního, vágně chápaného duševna anebo do v sobě schoulené citlivoučké dušičky. A tak je láska nejen oloupena o tělesnost, nýbrž i zmatněna a zatemněna co do své duševní stránky.

Někdo jiný zase tělesnost lásky anebo lásku vůbec vyhrazuje jen sexualitě. Přitom tělesnost je tím, v čem má sexualita své sídlo i se svým přesahem. A aby toho nebylo málo, sexualita sama bývá omezována na penetraci, ačkoli sama toho znamená tolik, že by s ní člověk neměl být hotov, dokud má sílu.

Jak by ale mohl někdo porozumět sobě či druhému, když z člověka chápe jen jeho část? Touto cestou se realizuje, s kousky snáze a lépe zachází a pak zakouší důkazy o správnosti svého přesvědčení. A přitom si způsobuje nedorozumění zrcadlově odpovídající mravoličnostem těch, kdo straší nebezpečími sexuality. Jako by duševní nebezpečí nebyla vážnější... I proto mám podezření, že se spolu se zapíráním tělesnosti zapírá i duševnost.

Přitom ani zdaleka nedokážeme dokonale uhýbat před tělesnou krásou. Tím spíš, jak je nám vnucována médii. A sami se zaplétáme do vlastního posuzování lidí jako krásných nebo ošklivých, a tak často vzbuzujících závist nebo pohrdání. Bohužel povrchnost nedokáže přesáhnout povrch. A navíc do toho vstupuje záliba ve vlastním vkusu a jeho deformace naší kulturní situací.

Buďme ale trochu konkrétnější. Maje své zvláštní, ovšem stále nedotvořené pochopení sexuality, nemohu zamlčet, že téměř každé místo na ženském těle (vyjma například oční bulvy) je k dotyku z lásky, popřípadě k pohlazení. Kde na to dochází, naplňuje se intimní chvíle, chvíle vzácnosti a jedinečnosti. Okouzlující je, že dotyk nepotřebuje básnění a vůbec slova. Neobejde se však bez vnímavosti.

Nebylo by krásné, kdyby tomu tak obecně bylo? Ale všude slyším stesky a nářky, jak se komu dotyku nedostává. Nakolik si o něj kdo nedokáže říci? Nakolik jej kdo zanedbává? Pro někoho jako by to byla nadbytečnost, která duševnímu rozpoložení příliš neprospěje a na tělesném prožitku tolik zase nepřidá. A z pohlazení se stává pouhá metafora.

Je podivné i to, když se pak dotyk omezuje na vlastní sexuální praxi. Nestrádá tím i ona? Přitom nedochází jen k vytrácení... Sexuální praxe totiž podléhá rovněž tlakům civilizace, protože její zobrazování je díky technice snadno dostupné. Tím se na jedné straně do jisté míry uspokojuje někdy trýznivý hlad po sexuální zkušenosti, ale na druhé straně se ze sexuální praxe vytrácí neobyčejnost, překvapivost, osobní dynamika prožívání i odkaz k tajemství. Z Indie známá vyobrazení sexuálních aktů tady ale varují před úzkoprsostí. Není záplava zobrazení jen extrémní reakcí na zapírání tělesnosti?

Přesto je možné spatřovat zvláštnost, a sice na základě aktuální společné nahoty dvou individuí. Tělo je samo o sobě nahé, jeho skrytost v oděvu je až kulturním důsledkem. A až technika umožňuje je technicky kvalitně zobrazovat a zobrazení distribuovat snadno, rychle a rozsáhle. Bylo by však mylné spatřovat v tom daň za pokrok. Pokrok je v technice, ale také platí, že se tu člověk divoce vrací do divokých počátků kultury nebo na úroveň některých kultur primitivních. Jako by v sobě probouzel vzpomínku na pradávné předky. A také tu můžeme spatřovat jakýsi návrat ze skrytosti k nahotě na novém stupni. A tento odkaz nazpět může připomenout jednu hlubší souvislost: nahá dvojice patří původně do rajského stavu, v němž se lidé nestyděli. Tudíž tělesné formy lásky nahých lidí revokují rajskou pradávnost. Snad je to možné připomínat i dnes.

Sice můžeme někdy nabýt dojmu, že je náš civilizovaný svět přesexualizován, přesto jsouce zajatci civilizačních mechanismů a nároků a dějin zapírání tělesnosti, zapomínáme na tělesnost, která je nám vlastní i s její sexuální dispozicí. Prostředky zastírají bezprostřednost. A proto bohužel nejen zapomínáme. Proviňujeme se vůči tělesnosti anebo zakoušíme proviňování druhých.

Ani proviňování není přitom nikdy ryze tělesné. Vezměme si, že někdo vyrůstal uprostřed rodičovské nelásky, a tím se mu jeho cesty ještě více komplikují. Nachází v sobě překážky vztahu k sobě a ve svém těle překážky ve vztahu ke své tělesnosti. Nebývá pak snadné pak v sobě probudit potenciál lásky. Rodičovská neláska je jev starý snad jako lidstvo samo, nyní však je zasazena podobně jako jiné neduhy do civilizačního kontextu.

Jako by přitom tělesná láska byla snadnost, jež klame tělem, ale k níž je přetěžké dospět...

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - námitka

14. 7. 2014 12:37

"Tělo je samo o sobě nahé, jeho skrytost v oděvu je až kulturním důsledkem" - přinejmenším od mírného geografického pásma blíže k pólům nelze tuto antropologickou premisu přijmout. Zahalenosti těla oděvem si nežádá kultura, ale naopak primární syrová přírodní danost.

Jiří Hoblík - Re: námitka

18. 7. 2014 20:23

Sice si přírodní podmínky žádají takové či onaké zahalení, nicméně to zakalení je samo kulturním výtvorem. To za nás matka příroda neudělá :-)

Martin Danihelka - Re: Re: námitka

19. 7. 2014 21:24

Jde jenom o to, že geografická poloha velmi výrazně ovlivňuje fakt, jak je v jakém kulturním či etickém systému vnímaná "přirozenost" a samozřejmost nahoty. Zatímco v kolektivu žijícím blízko rovníku je nahota elementární zkušeností, za polárním kruhem těžko chápat oděv jako sekundární dodatek, když by se tam bez něho chcíplo. Na tom nic nemění fakt, že se oděv musí kulturně - lidskýma rukama - vyrobit. Je jen třeba si všimnout toho, že pochopení druhé bytosti jako nahé je v jistých kulturách výrazně méně dostupné než v jiných, což má nakonec dalekosáhlé důsledky jak pro chápání lásky, tak i pro všechno možné antropologické modelování... Nebo je snad náhoda, že dejme tomu křesťanské kalvinistické puritánství zdomácnělo v zemích s přírodou celkově vzato drsnější, zatímco "volné mravy" historicky spíše ve slunnějších civilizacích?

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: námitka

19. 7. 2014 22:49

Jak to mají hodně na jihu, je opravdu off topic. Pro mě je důležité, že jsem se nenarodil oděný a že oděnost mate. Konkrétní příčiny vzniku odívání jsou tu irelevantní - to až se třeba dostanu třeba k otázce cudnosti.