Jdi na obsah Jdi na menu

Úvahy milostné 4. - Kosmicita lásky

10. 4. 2014



Milostná láska není jediná láska na světě. Víme i o jiných formách lásky, ale tápeme, když hledáme mezi nimi souvislosti. Proto se pokusme začít zeširoka, a to s pomocí jednoho náboženského textu. V Evangeliu podle Jana je totiž psáno: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16). ...“ Pokud by se měli nad těmito slovy zamyslet křesťané i nekřesťané, neměli by spolu mluvit vyznavačsky (tak mluví křesťané sami mezi sebou, někdy i před nekřesťany). To pak může otevřít cestu k jistému porozumění. Mluví se tu totiž o lásce, která přesahuje svět a do světa zasahuje. Dále o lásce, která spojuje přesah světa s člověkem. A konečně o lásce, která lidský život povyšuje. Tím nepopíráme, že se v citátu mluví o lásce božské. Jen chceme nyní poukázat na kosmicitu lásky.

Kterákoli lidská láska včetně lásky milostné je totiž vnořena do celého dění lásky. Jak je však toto dění rozsáhlé? Není to dění, které přesahuje veškerý lidský rod?

Již nějaký čas uvažuji o lásce ne jako o citu, jak tomu často bývá, nýbrž jako o duchovní síle. Jako o síle, která člověka dokáže naplnit a stejně tak jej její absence oslabuje. Je to síla k životu a síla, která skrývá tajemství, a přitom lze o ní rozumně hovořit. Proto tu sílu nazývám silou duchovní. K takové síle patří i to, že dokáže vyvěrat zevnitř, projevovat se, i vnikat do hlubin.

A co je ještě zvláštní – ta síla není jen odděleně v každém jednotlivci zvlášť, nýbrž je to síla spojující. Spojující i přes to, jak ji člověk zakaluje, jak je jí, a tím i sobě překážkou. Je to síla spojující člověka s člověkem, celý lidský rod, i člověka s přírodou a se světem. A právě tím dostává kosmickou povahu. Mluvit o lásce ke světu nebo o lásce k přírodě se tedy nezdá být zcela náhodným. A totéž platí i o poněkud omšelém slovním spojení „láska nebeská

Láska milostná, láska přátelská, láska rodičovská, láska mezilidská i láska v náboženském smyslu – to všechno jsou od sebe hluboce odlišné formy lásky. A přece se pokaždé o lásku jedná, jako by láska vše na světě spojovala, oživovala a zároveň svět přesahovala.

Není to fysikální veličina, není to popsatelný jev, a proto se skrývá úvahám lidí upnutých na vnější jevy. Je možné o ní hovořit filosoficky, ale k tomu není snadný přístup – a jen někteří filosofové jako Spinoza, Fichte, Kierkagaard nebo Solovjov jej nalezli. Zejména u prvních dvou bychom přitom mohli najít alespoň nepřímou podporu našeho pochopení lásky.

Máme tedy lásku hledat v přírodě nebo i na některé planetě? Na to nedokážu nyní odpovědět filosoficky, ale mohu alespoň odkázat k náboženskému stanovisku, které mluví o boží lásce. Takovou lásku lze pak vztahovat vůbec ke světu.

My lidé do lásky zaplétáme i étos, a tím se pouštíme na velmi tenký led, protože někdo chce lásku spoutávat mravními požadavky. A pak si nevšimneme, kolik je do dění lásky vpleteno zla. Mluvíme o lásce jako o spojující síle s kosmickým přesahem – a proto zlo, jež se proviňuje na lásce je tak obrovské. A zároveň si je člověk těžko uvědomí. Až by se dalo říci, že každý zlý čin je činem proti lásce. Kolik lásky je zahnáno do kouta, umlčeno, pošpiněno, zpřevráceno, znásilněno... Mravokárnost tu nepomůže. Ne že bychom byli vydáni na popas osudu, ale můžeme dělat jen to, co je v našich vlastních silách, to znamená i v síle naší lásky. Soustředěnost na vlastní síly nám obvykle brání vůbec uvažovat o kosmicitě lásky. Především by však nemělo bránit našemu úsilí. Pomáhat tu může uvědomování lásky, probouzení lásky, péče o lásku, posilování lásky, a žití z lásky. Jen se obávám, že lidský svět je příliš zanesený neláskou a poškozený tím, co se proti lásce děje...

Jiří Hoblík


Pozn.: v této úvaze vycházím z toho, co jsem podrobněji rozebral v 8. kapitole své knihy „Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémam a Athénami I.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář