Úvahy milostné 5 - Inflace lásky
Již jsme si řekli, že láska jako duchovní síla má univerzální platnost. Milostná láska je sice jen jednou z forem lásky, ale i tak její rozpětí je totožné s celým lidským rodem. Na ní je zvláštní její intenzivní výlučnost, i když ne vždy se těší dlouhému trvání. Povšimněme si však onoho napětí, jež panuje mezi univerzalitou a výlučností lásky. Univerzalita přitom nebrání individuálním příběhům nebo ojedinělostem okamžiků.
Toto napětí je jednou z věcí, které zůstávají nepovšimnuty. Mnoho toho zůstává nepovšimnuto. A sice proto, že se univerzalitou lásky lidé nechávají svádět k inflační řeči o lásce, v jejímž závěsu je inflace představ o lásce – a tudíž se inflace dotýká i lásky samé, protože láska dostává své formy pomocí představ, které člověk má (ač nezřídka v napětí s nimi). Zmíněná výlučnost tento svod z principu narušuje, ale ani zdaleka nepřináší konečné vítězství nad ním.
Jiným možným, přitom na lidské vůli závisejícím narušením inflačního svodu je hledání hlubšího smyslu milostné lásky. Tento hlubší smysl není nutné vzývat, ale je užitečné jej alespoň tiše hledat. A to pak znamená také otevírat pradávný spor rozumu a citu.
Jak k inflaci dochází? Nejen mnohým mluvením o lásce. Znehodnocování není totiž jen záležitostí kvantity. Obecně však se mívá zato, že „každý“ milostnou lásku zná, a tak není třeba o ní teoretizovat. A ani o ni zvlášť pečovat – nechť zůstane cit bez rozumu. Proto často ten, kdo si jí cení, nezná její hodnotu. To ovšem je jen jeden z případů, kdy se o mnohé připravujeme pohrdáním teoriemi. (Zvláštní otázkou přitom je, jaké teorie jsou k dispozici a jak jsou použitelné.) Teoretizování může totiž také znamenat krok při hlédání smyslu a vstupování do hlubšího vhledu. Zatímto jeho absence otvírá snadné zpovrchnění. Jak ale k dobré a užitečné teorii dojít?
Inflace se nemusí samozřejmě týkat jen lásky milostné. A tak velmi poučným příkladem inflace lásky se může stát křesťanství. Považuje se za náboženství lásky. Slovo láska ve smyslu boží lásky nebo lásky bratrské se na jeho půdě vyslovuje všude a neustále. někdy suše, někdy karatelsky, někdy přesládle. Jako by bylo možno se k lásce dožvástat. A navíc se velmi často i na křesťanské půdě o lásce poučíme spíš z nelásky a z nenávisti. Mimo jiné proto pak za hranicemi křesťanství není často známa jiná forma lásky než forma tělesná, ač láska je velmi polyformní a polyvalentní. Zároveň je porozumění milostné lásce z křesťanství vytlačováno, zatímco za hranicemi křesťanství se často nenachází. Pokud psychologové a sexuologové poskytují "technické" pokyny, něco důležitého postrádají.
Mluvit o lásce znamená až příliš často mluvení bez rozumění. Rozumět nelze samozřejmě všemu – například tajemství. Anebo neznáme formuli, která by účinně přikázala pohlavnímu pudu: „Nepuď mě!“ Leda uměle je možné nasadit antiandrogeny nebo estrogeny. Ale před tím, čemu je možné rozumět a co si zaslouží rozumění, není dobré uhýbat. Proto je zapotřebí teorie milostné lásky. Teorie vyjevující její momenty exkluzivity a zvláštnosti, sílu milostné zkušenosti i možná nebezpečí. Navazovat tu lze na dílo francouzského filosofa Michela Foucaulta. Taková teorie může být vzdorem vůči inflaci. Pro milostnou zkušenost je pak nasměrováním, jež tuto zkušenost ovšem nemůže nahradit.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Já bych celé to slovo "láska" zrušil... A dal za pravdu kulturologům jako René Girard nebo právě Michel Foucault, kteří upozorňují, že někdy po roce 1800 se ze slova "láska" začal dělat v Evropě hrozný candrbál...
láska: flatus vocis
(Martin Danihelka, 13. 7. 2014 17:37)