Jdi na obsah Jdi na menu

Víra bez církve v Německu

22. 5. 2012

Mnoho Němců si svůj obraz Boha vytváří samo – bez papeže a pastora. A církve čekají radikální reformy.

Duchovní od sv. Sebastiána ještě nezažil tak extrémně rozpolcený postoj k církvi. Mladí rodiče ze Schwabingu sice chtěli nechat své dítě pokřtít, ale s církví nebo se sborem nechtěli jinak mít nic společného. Vyznání přivedlo děkana Charlese Borg-Manché ke konfliktu svědomí. Nakonec se dítě pokřtít  odhodlal "se žaludeční nevolností".

Zmiňme také analogickou zkušenost z evangelické církve. Kolem 1000 bavorských rodičů nechalo roku 1995 své děti pokřtít, ačkoli sami už dávno vystoupili. "Chtěli svému dítěti poskytnout všechny příležitosti, o nichž se sami domnívali, že je mají zvládnout," domnívá se Martin Bogdan, oblastní děkan pro Mnichov a Horní Bavorsko.

Pro obě velké církve v Německu tiká časovaná bomba. 23 procent evangelíků a 24 procent katolíků podle ankety časopisu FOCUS, kterou uspořádal ústav pro výzkum veřejného mínění INRA, už někdy vážně pomyslelo na vystoupení z církve. Čtvrtina z nich chce z toho již v následující době vyvodit důsledky.

Církve ztratily svůj staletý monopol na náboženské otázky. Spolkový prezident Roman Herzog ve své řeči k Roku Martina Luthera zdůraznil jeden "jemný rozdíl": Mezi Němci v SRN jsou nejen "křesťané a nekřesťané", nýbrž i "věřící a nevěřící" jako zvláštní kategorie. Členství v církvi samo říká ještě málo.

"Takřka vysvobozená" se Gudrun Kerßenbrocková cítí ve své "víře bez církve". Dvaačtyřicetiletá žena v domácnosti z Münsteru opustila evangelickou církev, poté co zažila, jak pastor urážel jednu matku samoživitelku a jiný se zdráhal vyslechnout její prosbu v 9 hodin ráno. "Církev jako instituce" je, jak říká, "často lživý mocenský systém."
 
"Víra a církev jsou dva odlišné páry bot, z nichž jeden bych si bezpodmínečně neobul, totiž církev", diktuje jeden dotazovaný úřadu pro výzkum veřejného mínění do diktafonu a pokračuje obhajobou křesťanských životních zásad a výchovy podle Desatera. Mnoho občanů SRN se cítí mravně autarkní – bez pevné vazby na církevní instance a katechismus.
 
Jak dokládá anketa Focusu, téměř třetina bezkonfesijních si najde alespoň jednou za rok cestu na bohoslužby, 21 procent se pravidelně modlí. Třetina bezkonfesijních sama sebe považuje za věřící – a jen 27 procent za "přesvědčené ateisty".

"Mnoho z nich lze označit za náboženské ve zcela křesťanském smyslu", prohlašuje kolínský sociolog náboženství Robert Kecskes. Vědec se pokusil v kolínské čtvrti Riehl zjistit názory na to, zda existuje poslední soud, anebo zda někdo zakusil někdy boží pomoc: Právě bezkonfesijní oceňují křesťanské svatební a pohřební rituály, 40 procent z nich dokonce nechává své děti pokřtít. Jinak společensky lidem na církvi nezávislým nechybí nic, jak Kecskes ukazuje, mají podobně jako členové církve své sociální sítě.

Dokonce mezi lidmi, kteří nemají žádnou křesťanskou víru anebo ji mají jen nepatrnou, existuje alespoň víra "ve vyšší duchovní moc". "Představují velký potenciál pro nekřesťanská náboženství", jak přiznává sociolog.
 
Ať už buddhismus, esoterní kruhy nebo sekty, všichni dělají konkurenci těžkopádnému církevnímu tankeru. Je tu víra anebo alespoň difúzní touha po ní, "ale mnoho lidí cítí, že je o ně s jejich otázkami lépe postaráno jinde", jak farář Gerhard Dauwen od sv. Erpha v Münsteru vyjadřuje svou frustraci. Z jeho zkušenosti vyplývá následující zjištění: "Mnozí se tiše stahují."

Odcizení mezi církví a věřícími je značné: Tři čtvrtiny i více katolíků podle ankety Focusu odmítají zákaz předmanželské sexuality (82 %), papežskou neomylnost (78 %), celibát (75 %) a vyloučení žen z kněžského úřadu (75 %). V tom se katolíci sotva liší od ostatních občanů SRN.

Málo přívrženců si rovněž nachází protestantský model politicky zabarveného kázání: 81 procent se obejde bez politických instrukcí z kazatelny.
 
Jedna McKinseyho studie hodnotí 43 procent mnichovských protestantů jako "církvi odcizené s vírou, kterou si sami definovali". Věří jen v jakousi vyšší sílu, ne v Boha. Ale jen devíti procentům chybí to, čím se křesťané vlastně vyznačují, totiž víra.

"Loď, která se nazývá společenství" zní titul jedné oblíbené moderní církevní písně. A jednoho dne se paluba vyprázdní? Zhruba po desetiletí ztrácí evangelická církev stále jedno procento členů za rok, katolická půl procenta.

Ve velkoměstech daleko více: "Divíme se, že v církvi jsou ještě lidé", žertuje Ute Behrová, vedoucí matričního úřadu v Hamburku-Altoně. Opatrný odhad Evangelické církve v Německu (EKD) počítá s úbytkem o více než čtvrtinu do roku 2040.
 
Obě velké lidové církve vězí v krizi, která činí nevyhnutelnou radikální změnu smýšlení. "Církev se ještě vůbec nevyrovnala s tím, že už stojí jen "na ruinách své staré moci", obává se autor knihy "K čemu ještě církev?" Reiner Gronemeyer. "Pro tolik témat máme komise a pracovní skupiny. Ale nic podobného pro skutečně důležité otázky budoucnosti", připouští Rudolf Hammerschmidt, mluvčí Německé biskupské konference.

Na profesionální poradenství sází biskupství München-Freising. Rakouské podnikatelské poradenství zkouší (v Německu výjimečně) všechny roviny, od farnosti po ordinariát, co do slabin v komunikaci.

Jako nemilosrdný modernizátor nutí nedostatek peněz mnoho diecézí a zemských církví k reformám. Kvůli hospodářské krizi a masové nezaměstnanosti (a trochu kvůli výstupům) přitéká církevní daň skromněji.
 
Konsekvencí je, že se synoda Hessen-Nassause musí ještě tento měsíc zabývat více než 350-stránkovým katalogem úspor, v kolínském biskupství se nové škrty týkají všech oblastí. A tak povstává napjatá otázka: Kde vidí církev své budoucí priority?
 
Specialista na sanaci podnikání ve firmě McKinsey poskytl evangelíkům v Mnichově odpověď: lidé v církvi praktikují křty nebo pohřby, také se věnují sociální péči. Bohužel ale sbory odbývají spoustu činností, místo aby svou nabídku koordinovaly. Stále hlasitěji proto kritizují ochromující džungli grémií v evangelické církvi i její vlastní lidé.
 
"Bylo to hrozné", vzpomíná si vrchní církevní rada Boghdahn na posvěcení mateřské školky  v Gröbenzellu u Mnichova: Sedm církevních a komunálních grémií se dohadovalo o stavebních plánech, na konci byli "všichni rozhádaní".

Mohou přijít rychlé reformy? Ernst Benda, člen prezídia Německého evangelického církevního sněmu se obává velké strukturní debaty: "Zaměstnala by církev na léta, ne-li na desetiletí." Odmítá jednoduchou tezi, že církev potřebuje chytrý management, aby byla prodejnější: "Vydá-li se církev touto cestou, je na konci. Pak si ani nezaslouží nic jiného."
 
Evangelická církev se cítí svobodná podle Luthera a občanům se příliš málo dívá na hubu, míní někdejší politik CDU a prezident německého ústavního soudu: "Člověk zvenku často nabude dojem, že ústředním tématem církve jsou homosexuálové." Církev by se měla zabývat vírou v naší době, nezaměstnaností nebo zásahy v Bosně. "Ale ne v tom smyslu, že si zástupci církve přihřejí svou polívčičku, jako by byli experty ve vojenskopolitických otázkách." Jeho závěr zní: "Evangelická církev se vystavuje nebezpečí, že se v ní rozličná mínění už neosvědčí a že lidé budou z kostelů kázáním vykázáni."
 
Ve východním Německu by bylo přehnané mluvit o lidové církvi: Roku 1959 tam sice bylo ještě 93 procent členy církve, ale po 40 letech NDR zůstalo jen 28 procent. Pole působení klasické misie. Proto také odtud vycházejí pochybnosti o systému církevních daní a u církevního vedení nachází sympatie italský model, podle něhož všichni občané smějí platit.
 
Finančně neprospívajícím zemským církvím, jako je Berlín-Braniborsko nebo církevní provincie Sasko, nezbývá než velmi přibržďovat. V Magdeburku musí třetina zaměstnanců ve farářské službě doufat, v Berlíně přichází zemsko-církevní oblast o 35 procent míst, končí vzdělávání kazatelů v berlínském Paulinu a církevní hudební škola ve Špandavě.

Je doba neobvyklých myšlenek, aby se prázdné kostely znovu naplňovaly. Do jednoho berlínského kostela se  – po přestavbě – stahují uživatelé sociálního bydlení, ve Frankfurtu se zvažuje využívat kostel na ulici Carla Goerdelera jako tržiště, zatímco v neděli by se v něm nadále slavily bohoslužby. Zemská církev v Hesensku-Nasavsku musí lacino odprodat jako nadbydtečnou zátěž 800 z jejích 4400 budov, z nichž kostely tvoří třetinu.

Fantazie by mohla naplňovat pokladny. V jedné církevní budově by chtěl zástupce Evangelického městského církevního svazu v Kolíně n.R. pro vztahy s veřejností, Günter A. Menne prezentovat první "pravý třílitrový automobil" s mottem "Zachování stvoření." Anebo vánoční slavnost zaměstnanců spojit s "Bachovými kantátami v gotických chrámech snů".

Také katolické diecéze se musejí rozloučit s ostrovem blažených. Hildesheim, což je extrémní případ, plánuje redukovat personální výdaje do roku 2000 o čtvrtinu.

Nedostatek církevních financí se v budoucnu dotkne i komunálních pokladen. V Horním Bavorsku provozuje katolická církev polovinu ze všech mateřských školek: "Tím je dosaženo horní hranice výkonu", oznamuje prelát Friedrich Fahr, finanční šéf arcibiskupství Mnichov-Freisung. Hrozbu demonstruje dramaticky vysoký podíl na personálních výdajích 82,5 procent v diecézi Rottenburg-Stuttgart (např. Kolín n.M.: 56 procent).
 
Církve jsou největším zaměstnavatelem v Německu, předstihujícím Siemens nebo Mercedens-Benz AG: 170 000 osob pracuje přímo pro katolickou církev, 430 000 pro charitu, 200 000 na evangelické straně, k tomu 370 000 u Diakonie – dohromady 1,7 milionů zaměstnanců. Červená čísla v církevních financích mají dalekosáhlou společenskou působnost.
 
Značnou částku, 15 až 20 procent mohou církve i města a obce uspořit, podrobí-li se modernímu počítání nákladů, tvrdí Winfried Fuest, odborník na církevní daň v Ústavu německého hospodářství (Kolín n.R.). Proč nezavést společná účetní střediska, neprodat nebo nepronajmout domovy důchodců anebo nezaměstnat firmy pro správní úkoly?

Záchranu by mohla představovat nová základna pro církevní daň. Dosud daň závisí na dani z příjmu, čerpá se z ní osm až devět procent. Pomohla by nižší sazba, spojená s celkovými příjmy – a přiměla by k odpovědnosti i důchodce: Protože kdo neodvádí žádnou daň z příjmu, nic dosud neodvádí ani církvi. Zůstává skromná třetina katolíků, která platí církevní daň.
 
Pro své sociální úlohy potřebuje církev peníze. A občané SRN považují církve především za sociální agentury. Božímu slovu a životu po smrti náleží až druhé místo. Duchovní kompetenci dávají sbohem.
 
"Kam kráčí církev?" ptá se jezuita Medard Kehl ve své právě vydané stejnojmenné knize. Dilema zní: Velká část občanů už jen v klíčových okamžicích svého života, jako je narození nebo smrt, vyhledává "instituci pro náboženské potřeby. Ale právě podnik na čistě náboženské úkony působí odpudivě na lidi, kteří hledají více," stanovuje diagnózu Kehl, který vyučuje na Vysoké škole sv. Jiří ve Frankfurtu.
 
Církev budoucnosti musí vnímat lidské těžkosti, aniž by se držela myšlení "vrchních poučovatelů, žádá hildesheimský biskup Josef Homeyer: "Žijeme v novém světě hodnot, v  němž člověk nechce být opatrován, nýbrž podporován."
 
Dlouhodobou skutečností je, že zájemci putují napříč městem, aby nalezli křesťanskou obec podle svého zaměření, ať už fundamentalistickou, charismatickou nebo sociálně angažovanou. V těchto malých buňkách prožívají věřící společenství, které hledají. Tuto tendenci sleduje Kehl, který dvacet let brigádnicky působí jako pomocný farář ve Spessartu, již na venkově. Tím se blíží konec sousedního společenství. Nakonec se vše rozpadne.
 
Toho se bojí ještě většina Němců. Ale 42 procent podle ankety Focusu nemá obavy o kulturu bez křesťanských církví.
 
Některé údaje z ankety
 
25 % Němců se denně modlí, 27 % se nikdy nemodlí.

67 % západních Němců se považuje za věřící, na Východě je to jen 31 %

26 % katolíků už někdy pomyslelo na výstup,  naproti tomu protestantů 23 %

Jen 14% očekává od církve politickou radu, ale 93% chce, aby církev pomáhala okrajovým skupinám, jako jsou bezdomovci.
 
Poslední naděje, pevná kotva, dobrotivý Bůh

ROLF BOSSI, obhájce

Po selhání politiků mohu doufat jen v církev. Otřesné skutečnosti jako je nemoc šílených krav, prasečí křivka, otrávená spodní voda a ničení pouštních lesů nám ukazují, že se nacházíme na pokraji zániku. Je nejvyšší čas uvažovat o návštěvě kostela a tam prosit Boha o osvícení.
 
HERBERT HENZLER, šéf ve firmě McKinsey

Své mládí jsem strávil ve venkovském prostředí. Mé spojení s církví tak začalo velmi záhy. Církev si zaslouží podporu právě v době silných změn. Protože jen církvi se může podařit najít správnou rovnováhu mezi přizpůsobováním člověka změněné době a promýšlením křesťanských tradic.
 
JULIUS HACKETHAL, chirurg

Moci věřit a doufat, že je dobrotivý Bůh jako životní vůdce a ochránce, aniž bych byl spjat s vynucováním víry od církevní vrchnosti? Třikrát ANO! Proč neodpovídá křesťanské náboženství dnešnímu stavu vědění? To ale ještě nevylučuje nadále pečovat o dobré tradice.
 
Křesťané v Rakousku a Itálii, o něž se církev uchází

Italský systém
 
Hubené časy, kdy důchody a nedostatečné státní příspěvky financovaly kněží, skončily roku 1987. Od té doby mohou Italové 0,8 procent své daně z příjmu věnovat katolické církvi, jiným náboženským společnostem anebo státu pro sociální účely. V prvním roce sice téměř čtvrtina Italů zakřížkovala stát, ale nyní 86 procent skončilo v římské církvi. Pozoruhodné číslo vzhledem k více než 90 procentům katolíků.
 

"Je to dobrý systém", soudí generální vikář Josef Michaeler z diecéze Bozen-Brixen. Konsekvencí darování daní je, že církev musí silně agitovat – a obávat se skandálů.


Rakouský systém

S palcovými titulky musel zápasit Josef Klappacher, vedoucí referátu pro církevní příspěvky salcburské diecéze, poté, co se kardinál Hans Hermann Groërz z Vídně dostal do palcových titulků kvůli obviněním ze sexuálního zneužívání.
 
"Církevní příspěvek", přibližně procento ze zdaněných příjmů, platí Rakušané přímo diecézím. Výhodou je, že v hodinách pro veřejnost zachytí mnoho z mrzutosti členů církve. Kdo chce, může v Salcburku dokonce určit část svých peněz pro účely charity, práce s mládeží, misie nebo kněžského semináře. "Je to ventil", říká Klappacher. Nevýhodou je, že vlastní správa daní spolyká jedenáct procent příspěvků, v Německu jsou to jen tři procenta.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marek Ryšánek - K čemu církev

22. 5. 2012 22:22

...Církev budoucnosti musí vnímat lidské těžkosti, aniž by se držela myšlení "vrchních poučovatelů , žádá hildesheimský biskup Josef Homeyer: "Žijeme v novém světě hodnot, v němž člověk nechce být opatrován, nýbrž podporován."
Lidi potřebují blízkost, pochopení, nezištný zájem a ne církev. Církev k tomu může být jen prostředkem.Pokud lidi v církvi nepochopí, že ...naším cílem je láska...tak je církev nepotřebná. Já pořád přemýšlím o tom, že církev je sama sobě účelem, stává se hřištěm pro lidské ambice, pocit nadřazenosti.S radostným sdílením naděje a vděčnosti se setkáváme jen málo a pokud ano, tak je to zakryto úzkostí z toho, že lidé kolem nás neberou ten obal, ve kterém jim naději, vděčnost a radost předáváme. Ano, stejně jako v německu, tak i u nás lidé musí nabýt dojmu, že nejdůležitějším tématem v církvi jsou homosexuálové.
Proviňujeme se stále proti třetímu přikázání desatera - žijeme si stále v našich představách o Bohu a církvi, ale Bůh je vždycky jiný a setkáváme se s ním v těch venku. Oproti nim nemáme nic navíc.

Dave daggie Geisler - Re: K čemu církev

23. 5. 2012 14:46

O tomhle přemýšlí také dnešní severní Amerika: "forget the church follow Jesus" je slogan k článku Andrewa Sullivana: Christianity in Crisis (Křesťanství v krizi) z dubnového čísla magazínu Newsweek.

Nicméně... protestantská severní Amerika má k danému tématu "krize křesťanství" zkušenost, kterou velké reformované nebo luteránské středoevropské církve (popř. i ta římskokatolická) odmítají nebo jí nerozumějí. Tou zkušeností je "probuzenecká tradice".

Poslední probuzenecké hnutí bylo v sev. Americe na konci 60. a počátkem 70. let - tzv. Ježíšovo hnutí (The Jesus movement). Což bylo hnutí amerických hippie křesťanů, které ale zasáhlo i Evropu. (Viz.http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_movement)

Jiří Hoblík - Re: Re: K čemu církev

23. 5. 2012 19:24

Amerikou bych nezačínal. Ježíš ano, církev ne - to už se ve Střední Evropě šířilo před sto lety. A americké probuzenecké hnutí - to je nakonec důsledek toho, co se odehrálo v Evropě ve formě pietismu a různých dalších hnutí, jako bylo kvakerství a mnoho jiného.

David daggie Geisler - Re: K čemu církev

23. 5. 2012 20:09

Víte... za sto let se hodně změnilo základní paradigma dialogu světa a církve. Mám tím na mysli rozdíl mezi církevním vnímáním světa a života - a mezi sekulárním vnímáním téhož. To je ale asi na delší diskuzi.

Možná ve zkratce - sotva se církev vyrovnala se sekulární modernou, tak už je tu postmoderna. A církev neví kam vykročit v dialogu se světem, jak smysluplně zvěstovat evangelium. Najednou je toho na ni moc. Před 20ti lety podlehla (mám za to) evangelikální (či probuzenecká) část církve tzv. "teroru příležitostí" a evangelizovala a evangelizovala. Už to vypadalo, že český národ masivně přejde od ateismu k víře. Nestalo se tak. Místo komunistického ateismu se objevil postkomunistický agnosticismus a po něm postmoderna - se vší svou parádou. Spirituální hledání jakožto legitimní cesta k celostnímu životu. Alespoň v intelektuálních kruzích či alternativních subkulturách, jejíž příslušníci jsou o 1 generaci mladší než já (myslím tím dnešní třicátníky - tvůrce dnešního babyboomu). To je skutku "radikální změna paradigmatu"!

Prostě je třeba nalézt nové komunikační vzorce, jak sdílet evangelium i s nimi. Možná právě s nimi. Se starými vzorci v tradičních církvích asi nevystačíme. Nebo... hledat smysluplnou syntézu tradičního a postmoderního způsobu.

A tady bych se možná na ty americké zkušenosti rád podíval z blízka...

Můj skro