Výlet do Chanova 7.4.2012
Český extremismus se dočkal nového podnětu a záhy si našel příležitost dát podnětu svou podobu. A tak se 7. dubna, na Bílou sobotu, v mosteckém Chanově, na sídlišti obývaném Romy, uskutečnila demonstrace na svou bělost pyšných příznivců krajní pravice. (Pokud se někomu nelíbí slovní spojení "krajní pravice", ať se podívá sem.) Svátek si nezvolili podle jeho jména náhodou, a oslavili tedy extremistické Velikonoce, aniž by potřebovali porozumět obsahu svátků a liturgickému významu jednotlivých dní. (Fotografie viz zde.)
Už sama lokalita vyhovovala jejich záměru v nejvyšší míře. Vždyť šlo o pověstné "sídliště hrůzy", o nejznámější romské ghetto v Česku. Náckové museli být ale neznalí a na místě osleplí. V poslední době totiž z dobré poloviny s příčiněním města i místních obyvatel sídliště zmalebnělo (oproti mediálně známým obrázkům vybydlených a sešlých paneláků a hromad odpadů).
A pokud jde o podnět... Za podnět náckům posloužil úraz, který v březnu utrpěl policista v civilu, který byl tehdy přítomen na sídlišti za okolností nezcela ještě jasných a který se tu dostal do střetu s jedním z místních obyvatel, narkomanem. Regulérně nyní vyšetřovaným. Takže vzhledem k podnětu byla demonstrace vlastně zbytečná. Jinak ale odpovídala obvyklému myšlenkovému mechanismu iniciátorů, kteří každý pro ně vhodný podnět zobecní na kolektiv. A začnou si hrát na strážce pořádku, který prý státní orgány nezajišťují.
Sám jsem se na místo dostal ve chvíli, kdy přípravy byly dlouho (od rána) v plném proudu. Vlastně probíhaly už celý týden. Ještě jsem zastihl okamžik, kdy ve velkém sále místního Domu romské kultury zručná organizátorka, vedoucí zdejšího komunitního centra Iveta Millerová vydávala poslední pokyny místním Romům a jejich "domobraně" oděné do reflexivních vest.
Poté se u vchodu do kulturáku postavila ekumenická trojice farářů (evangelíci M. Vymětal a M. Šusták a katolík J. Hurt, který má k Chanovu dlouhodobý profesionální vztah). A přednesla Modlitbu Páně, požehnání a pozdravy, prokládané krátkými kytarovými melodiemi.
Před druhou hodinou náckové (oficiálně: členové Dělnické strany sociální spravedlnosti) s jistým zpožděním vpochodovali do Chanova, a to v poměrně chabém počtu asi sedmdesáti osob. A protože zřejmě měli z Romů a z jejich převahy strach, nezastavili se, jak se původně předpokládalo, na prostranství před kulturákem, kde poblíž postávali místní Romové a odpůrci nacistů, nýbrž došli až na konec sídliště.
Tam se po nějakou dobu věnovali svým záležitostem - projevům a krákorání dvou písní, z nichž druhá se nejspíš podobala Krylovu Andělu. (Zpěvem extremisté naháněli hrůzu nejvíce!). Místní se drželi stranou, a jen tu a tam nějaký jednotlivec něco vykřikl.
Když se pak kolem čtvrté hodiny odpolední náckové vydali na zpáteční cestu, museli projít čímsi mezi uličkou hanby a diskotékou, protože za křiků a pokřiků podél silnice stojících osob se z tlampačů linula převážně romská hudba (rap apod.), na kterou nyní (oproti okamžikům pochodu směrem tam) někteří tančili.
Kdosi se mi svěřil, že by nechtěl být v kůži někoho z toho trojstupu. Ale i když jsem přikývl, neubránil jsem se pomyšlení na hrochovitost jejich kůže. Co když takto jen sami sebe promítáme na místo těch, kdo vše prožívají docela jinak? Co když jsou extremisté naopak potěšeni, když procházejí špalírem těch, kvůli nimž sem vlastně přišli, aby se před jejich zraky stali středem pozorností? Jsou společně, v jednom šiku za myšlenkou - a ať už je jejich myšlenka sebeproblematičtější a sebeohavnější, dává jim výhodu proti těm, kdo jsou jen proti, a navíc poněkud chaoticky. Takže co když je blaží jejich protesty, výsměch a spílání? A... nepřijeli jsme i my zvenku taky trochu kvůli nim? Tyto rozpaky se mi ale rozležely v hlavě až se zpožděním. A alespoň prozatímně jsem si při nich řekl, že chybou by bylo, kdyby všichni obyvatelé Chanova byli dočista a bezhlesně zalezlí.
Poté, co poslední náckovský zadek zmizel v dáli, všichni se opět shromáždili v kulturáku. Policisté poděkovali Romům (znělo mi to trochu jako pochvala dětem, že byly hodné), Romové zase policistům, ale také farářům a jmenovitě Mikuláši Vymětalovi. Tomu se sice prve nepodařilo přemluvit policisty, aby přiměli nácky ztlumit své reproduktory, jinak se však v celém průběhu vyjímal. Takže si i vysloužil tu poctu, že si tři Romky na něm vyžádaly požehnání.
Podobně jako kdejaký jiný povyk, i tato událost přilákala média (viz televizní reportáž a obstojnou zprávu iDnesu), která tedy mohla alespoň ukázat, že jsou lidé, kterým nacistické myšlení není po vůli a jsou ochotni vyjádřit opačný postoj, a že Romové se dokážou důstojně zorganizovat i při takové pro ně choulostivé příležitosti. (K černobílé zprávě bílých extremistů viz jejich stránky.)
Vše tedy skončilo mravním vítězstvím místních Romů a bez policejních excesů jako loni v Krupce. (Srv. též reportáž na serveru Romea.cz.) Lze si tedy přát, aby pověst "ghetta" byla nahrazena alespoň pověstí kulturní enklávy.
Jiří Hoblík