Jdi na obsah Jdi na menu

Janinka na ulici

 

Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří, toliko abyste pod zámyslem té svobody nepovolovali tělu, ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek.

(Ga 5,13)


No jo, tak už jsme to s naším hochem také četli (naštěstí jen 20 minut denně, když to tak v televizi propagují) – Broučky! Ať si milovníci a obdivovatelé Jana Karafiáta (včetně mého dědy) říkakají co chtějí, nic pozoruhodně přínosného pro dětskou literaturu v tom nenacházím, spíš mě tam některé stereotypně se vracející refrainy už začínaly tahat za uši, zvlášť pokud jsou v některých kapitolách v každé druhé větě, a ačkoliv se tam mají všichni hrozně rádi (opravdu hrozně), je to láska podivně strnulá a studená. Ani se moc ženám té doby nedívím, že si jejího propagátora žádná nevzala. Samozřejmě zvláštním krystalickým bodem v tomto trendu je možná autorovo alter ego, staropanenská Janinka. Brouček utrpí úraz a všichni se zděsí. Ale není v tom žádný soucit se zraněným. Všichni ho okamžitě sprdnou: „tys byl určitě neposlušný“. Jak jinak. Bůh má přece poslušné broučky rád. Pokud jde však o soucit s obětmi dopravních nehod, začínám sám mírně Janinkovatět.

Nesdílím skepsi Jiřího Hoblíka pokud jde o automobilismus. Všechno, co nakonec člověk udělá, přináší nějaké nechtěné důsledky. Lov mamutů, zemědělství, kácení a žďáření lesů; všechno na jiném místě škodí, co člověku přináší pohodlí, saturaci a jiné. Auto je dobrý sluha a špatný pán, jako vše, co člověk neumí používat, proto to zneužívá. Sám auto mám, zbytečně s ním nejezdím, ne jen z důvodů ekonomicko ekologických, ale i proto, že chůze je v mnoha případech pohodlnější. Neprožívám akci „Do kostela na kole“, leda bych výjimečně jel do kostela, kam na kole jezdím prakticky pokaždé, tím autem natruc. Zvlášť když mi mé nejlepší kolo, jaké jsem kdy měl, loni ve středu před tím ukradli (patrně nějaký evangelík, který se bál, že by ho ke slovu božímu bez kola nepustili). Soudím že automobiloví návštěvníci kostelů nejsou tak početní, aby mohli ovlivnit životní prostředí, a pokud vytáhnou na neděli auto, jsou to spíš lidé, kteří by se do kostela těžko dostávali po svých, natož na bicyklu. Jak se něčemu začne říkat „-ismus“ a téhož stoupencům „-ista“, zní to jako nějaká filosofie, či světonázor. Užitý dopravní prostředek však ničím takovým není. Necítím se být ani automobilistou ani cyklistou, přesto že oba dopravní prostředky využívám.

Patřím ovšem také mezi lidi, o kterých Pavel říká, že je pro ně den jako den (Ř 14,5). Slyšel jsem na stanici Vltava vášnivou hádku o to, zda bylo správné přeznačit březen z měsíce knihy na měsíc internetu, ale kvůli kalendáři nebudu číst méně či více. Také kvůli dubnu nebudu jezdit bezpečněji. Kvůli vyhlášení Světového dne obětí dopravních nehod pak nebudu ronit více slz než obvykle. Organizátoři takových akcí, jako je ta s tím zbožným kolem či zbožným vzpomínáním na oběti dopravních nehod nechť mi prominou, ale přijde mi to jako by se honili za nějakými světskými trendy. Svého času budili nakažení HIV averzi, bylo tudíž nutné demonstrativně se s nimi solidarizovat. I to už je dnes trochu móda, nošení pokroucené purpurové stuhy na kabátě. Nevím ale, že by někdo takovým způsobem vyděloval ze společnosti oběti dopravních nehod. Jsou něčím jiným, než dejme tomu oběti živelných pohrom? Snad jen tím, že je tu víc zla (řečeno středověkou terminologií) metafyzického, kdežto živelné pohromy nelze moralizovat, je to pouze fyzické zlo. V tomto smyslu chápu námitku Jiřího a rád bych ji rozvedl dále.

Jel jsem tuhle u nás po Komenského na kole, když mě v prostřed křižovatky začalo předjíždět auto, samozřejmě v rozporu se všemi myslitelnými dopravními předpisy. V ten samý moment ale zabočilo doprava, takže jen díky své duchapřítomné reakci jsem nebyl mezi těmi celosvětově oplakávanými (snad příště). Nic neobvyklého, to cyklista zažije každou chvíli. Avšak na tomhle autě vzádu svítila ta zatrápená ryba dvěma tahy. Člověk se ptá, co to je za vzkaz pro ostatní účastníky provozu? Že by řidič chtěl říct „důvěřujte mi, jsem zodpovědný Bohu“? Možná, ale pravda by to nebyla. „Věřím Bohu, že smrt jeho Syna smyje každý můj hřích, takže si na mě dejte bacha“? To mnohem spíš. Jde vůbec o obecný vztah k jakýmkoliv pravidlům a zákonům, lidským, dopravním, nebo těm církevním či přímo božím. Jak mi řekl jeden farář, genialitu nesmějí spoutávat žádné zásady. Tak bývá chápán jak Pavlův anomismus, tak i domělé ataky na židovský Zákon z Ježíšovy strany. On však uzdravování v sobotu nechápal jako porušení sobotního klidu, nýbrž naplnění poslání soboty. Vidíme-li však na cestě auto s rybou, buďme na pozoru. Jeho šofér si zpravidla myslí, že pro něj to řády nejsou. Je svobodný od zákona, zapoměl že pro své bližní. Za volantem je génius, Pán Bůh s námi! Zejména faráři bývají svým řidičským uměním pověstní, místo studu však lze u nich rozpoznat i určitou hrdost na nezájem o dopravní předpisy. Zažil jsem ovšem i jednoho nadšeného „rybaříka“, který ucpal hlavní silnici, když pouštěl auta z leva z vedlejší silnice, čímž vyvolal na obou silnicích kolaps. Lépe by udělal, kdyby prostě projel a nesnažil se dělat víc, než co se po něm žádá. Uvolnil by rychla hlavní tah a z vedlejšího by věděli spíš, na čem jsou. Ona nakonec prostá (ne slepá!) poslušnost může být vskutku nad zlato.

Proč vzpomínat celosvětově na oběti dopravních nehod? Ty nevinné bych skutečně rád politoval. Ne v kostele, ale pokaždé, když sednu za volant. Dal bych vykastrovat rodiče, kteří s dětma v autě provádějí riskantní akce na silnici. Ty děti utéct z auta nemohou. Lepší by bylo, kdyby žádné děti neměli, než aby je rozmastili po silnici. Jistý katolický kněz mi řekl, že stále pohřbívá kluky kolem dvaceti let, co se zabijí na motorce. Prý hrají „ruskou ruletu“. A tak si s Janikou nakonec říkám, nemá-li se mnohým obětem dopravních nehod jasně a bez soucitu říct: „poslouchal jsi, Broučku?

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář