Církevní pokrytectví
Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky.
Nemáme příliš chuti se do někoho jen tak pro nic za nic pouštět. Spíš jen upozornit na skutečnosti a varovat před jejich možnými důsledky a analogiemi. Léta letmého pozorování mohou pozorného člověka navíc přesvědčit o rozvětvené existenci církevního pokrytectví. Dokonce by bylo možné nastínit jakousi jeho antologii a typologii.
Je to nepříjemné právě proto, že k němu dochází tam, kde by měl být prostor pro pravdu, víru a lásku. Pokud je to někomu nepříjemné z jiných příčin, stálo by to za zvážení. Protože se lze také přesvědčovat o tom, že v církevní praxi často o mnoho nejde. Tam, kde vládne uspokojení, laxnost, malátnost, nezájem - tam sice pokrytectví být nutně nemusí, nicméně má tam volné pole působnosti. Proč?
Hledáme-li pravidlo, tak je musíme hledat vzhledem k pravdě. Jde opravdu o pravdu? Právě blízkost pravdě k pokrytectví velmi svádí. Tím spíš, když tu blízkost někdo podcení. Jedni tak mají zato, že jsou blízko pravdě, a tudíž už nemají potřebu o nic usilovat. Druzí mají zato, že je možné se za pravdu skrýt s nejrůznějšími nekalostmi. Jiní zase přímo za pravdu nekalost zaměňují. Anebo naopak ty, kdo touží po pravdě, z nekalosti podezírají. A to nemluvě o těch, komu jsou otázky pravdy nanejvýš lhostejné. Smíme-li parafrázovat G.W.F. Hegela: náboženství je pravda pro lidi. A z toho si dovolujeme odvodit, že kdo je na půdě náboženství na straně lži, je proti pravdě násobně oproti tomu, kdo se nachází mimo tuto půdu, a nebo oproti situaci, kdy se nenachází přímo na půdě náboženství. (Zvláštní případ představují obvšem ti, kdo se vykročením za hranice náboženství chtějí z pravdy vylhat.)
Buďme ale na chvíli trochu konkrétnější. Představme si faráře (jelikož patří mezi ty, u nichž se těžko určuje, co je jméno a co příjmení, dejme tomu, že Franta je příjmení, zatímco Agent jméno), činorodého člověka s vůdcovskými schopnostmi, se spoustou známých a obdivovatelů, dobře zavedeného v církevních strukturách. Mnoho lidí je mu vděčno za to, že jim organizoval prázdniny, oceňují jeho sociální inteligenci a smysl pro charitu. Pak se ale stane, že faráře odsoudí za majetkové trestné činy. A kromě defraudace vyjdou najevo také nadstandardní vztahy s policisty (zvláště po té, co jej soud poprvé osvobodil, když na něj padlo podezření z nekalého sebeobohacování v roce 1973, tedy za normalizace!), dokonce kdysi již s StB (soudě alespoň podle Cibulkových seznamů), a záliba v budování vlastních nemovitostí. Zatímco se o případu píše v novinách (viz Týden 2001 - "Farářův konec?", ČTK, Christnet a Mladá Fronta), někteří blízcí tomu nemohou uvěřit, a ti blízcí, kteří mají povědomí o jakýchsi nesrovnalostech, se pustí do zahlazovacích aktivit. Někdo píše obhajoby do církevního tisku. Další házejí špínu na jiné osoby, z nichž prvním terčem je paní, která na finanční nesrovnalosti v účetnictví přišla. Je snaha o minimalizaci ochoty spolupracovat s vyšetřovateli. A tak se zúčastněným stranám podaří dosáhnout toho, že odsudek je nakonec jen podmínečný.
Tím snáze se pak na vše jakoby zapomene. A když dojde na jubileum (jako třeba letos), začnou se psát oslavné chvalořeči, jako by se nic nestalo.
Pokud se někomu nezamlouvá vytahování starého kostlivce z církevní skříně, se proto nemusí divit, navíc sám tento případ není tím hlavním, oč zde kráčí. Přesto uvažme, že před léty psala média, že dotčený vznesená obvinění odmítá. Neusvědčil ho tedy rozsudek ze lži?
Jeden farářův fanoušek se vyznával ze své osobní zkušenosti, že tak laskavý člověk přeci nic zlého nemůže udělat. Jiný farářův fanoušek zase napsal do Kostnických jisker, že "si přece nikdo nemyslí, že by si snad farář Franta chtěl někde koupit daču". Když pak od svého známého dostal orientační čísla dači i údaje o dalších nemovitostech, které onen "podnikavý farář" vlastní, a připomněl, že na té "dače" bydleli i někteří jejich společní známí, odpověděl, že "to považuje jen za nepatrnou odměnu za to, co farář pro církev vykonal". Z toho vyplývá, že dotyčný (vědecký pracovník ETF UK, jak se pod článek podepsal!) vědomě klamal čtenáře ETKJ a dále, že není se svým kvalitním IQ s to odlišit odměnu a krádež.
Když si naopak jeden teolog přeci jen nedal říci a pustil se do otevřené kritiky, církevní vedení - maje jej za známého církevního kverulanta - jej popohnalo před církevní tribunál a nechalo mu udělit důtku. Na výzvu konventu královéhradeckého seniorátu (2010) pak Synod i Synodní rada reagovali prapodivným prohlášením, že v kauze bylo "ublížených víc", "SR neumí rehabilitovat", proto se nikomu omlouvat nebude a všechny prosí za odpuštění (komu? čeho vlastně, když se nic nestalo?).
Ovšem ohlédněme se ještě do slavné evangelické historie. Čtvrtý článek Pražských artikulů žádá, "aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému." Žádá tedy, aby ani duchovní nebyli vyjímáni ze světské spravedlnosti.
Evangelíci se možná mohou těšit z toho, že v jejich řadách je méně trestaných než v jiných skupinách obyvatelstva. Je to ovšem jen malé hnízdo a v malém hnízdě dochází spíš k malým aférám (farářská hebefilie, cizoložství, smilstvo ... a prý je vše v pohodě). Ale když na něco zvláště závažného dojde, církev si počíná podobně jako římsko-katolické vedení tam, kde dochází k případům pedofilie. Začne se vyvíjet zametací úsilí. A že se ve výše naznačeném případě nejedná o pedofilii, na věci nic nemění. Naopak se dotyčný farářský trestanec oslavuje a velebí.
Je téměř zákonité, že když se někdo vůbec v ČCE odváží takovou či podobnou kritiku vyslovit, začnou hněvivě planout mnohé oči. Někteří se ozvou, že je to snaha "házet kamením". A začne se ostřeji rozlišovat mezi "naší partou" a těmi ostatními.
Jak hluboká dokáže také být schopnost zapomenout na všechno. Vždyť onen farář podvedl mnoho lidí, kteří mu věřili. Ani je to nezabolelo? Je přeci neoloupil... Anebo se bojí o svou důvěřivost? A tak ho prostě oslavují. Zvláštní forma křesťanské lásky? Křesťanské? Zapomenout je něco jiného než odpustit.
Vcelku čerstvá připomínka už postaršího případu slouží nicméně úvaze o něčem závažnějším. O tom, v čem církev selhává. A jedním z takových momentů je kající praxe. Hlavně, že je starost o podíl na katolickém restitučním koláči, který se nejspíš zase péci nebude. Co na tom, že elementární součást křesťanského života je neživá? Spíš se jí evangelík bojí jako strašáka. Co na tom, že evangelium ji bohatě zdůvodňuje a vybízí k ní? Co na tom, že evangelium není bezobsažné poselství? Stane-li se ne chyba, nýbrž lumpárna, hřích, ozvou se útlocitné hlasy volajících: "přece teď není čas hledat viníky!" (Často takových, kteří jsou sami namočeni či připomočeni). Jak ale bez diagnózy stanovovat terapii a bez soudu pokání s odpuštěním? Evangelium ve verzi ČCE však zní: "Klid, hříšníče, vše je v pohodě!"
Jiří Hoblík a Jakub Dvořák
Poznámka:
Petr Dinuš ve své známé práci "Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB" (2004) se spoluprací tajného spolupracovníka a později agenta Franty s StB nezabývá.
Komentáře
Přehled komentářů
Ty informace o vyšetřování jsou ale 11 let staré. A byl ten farář pravomocně odsouzen?
Re: dotaz
(Jakub Dvořák, 2. 5. 2012 12:45)Staré, ale sxtáří jim na kráse neubírá. Byl pravomocně odsouzen, jen k podmínce, když poškozený nespoluprcoval, nýbrž sám komplikoval vyšetřování. Ale vina byla potvrzena. Píše se o tom v textu a byl to i v roce 2010 podnět pro konvent královéhradeckého seniorátu, aby vyzval SR a Synod k rehabilitaci Jana Dusa a k omluvě témuž za důtku, která mu za kritiku SR kvůli jejímu přístupu k celé záležitostí udělena Pastýřskou radou.
dotaz
(daggie, 2. 5. 2012 12:39)