Církevní pokrytectví
Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky.
Nemáme příliš chuti se do někoho jen tak pro nic za nic pouštět. Spíš jen upozornit na skutečnosti a varovat před jejich možnými důsledky a analogiemi. Léta letmého pozorování mohou pozorného člověka navíc přesvědčit o rozvětvené existenci církevního pokrytectví. Dokonce by bylo možné nastínit jakousi jeho antologii a typologii.
Je to nepříjemné právě proto, že k němu dochází tam, kde by měl být prostor pro pravdu, víru a lásku. Pokud je to někomu nepříjemné z jiných příčin, stálo by to za zvážení. Protože se lze také přesvědčovat o tom, že v církevní praxi často o mnoho nejde. Tam, kde vládne uspokojení, laxnost, malátnost, nezájem - tam sice pokrytectví být nutně nemusí, nicméně má tam volné pole působnosti. Proč?
Hledáme-li pravidlo, tak je musíme hledat vzhledem k pravdě. Jde opravdu o pravdu? Právě blízkost pravdě k pokrytectví velmi svádí. Tím spíš, když tu blízkost někdo podcení. Jedni tak mají zato, že jsou blízko pravdě, a tudíž už nemají potřebu o nic usilovat. Druzí mají zato, že je možné se za pravdu skrýt s nejrůznějšími nekalostmi. Jiní zase přímo za pravdu nekalost zaměňují. Anebo naopak ty, kdo touží po pravdě, z nekalosti podezírají. A to nemluvě o těch, komu jsou otázky pravdy nanejvýš lhostejné. Smíme-li parafrázovat G.W.F. Hegela: náboženství je pravda pro lidi. A z toho si dovolujeme odvodit, že kdo je na půdě náboženství na straně lži, je proti pravdě násobně oproti tomu, kdo se nachází mimo tuto půdu, a nebo oproti situaci, kdy se nenachází přímo na půdě náboženství. (Zvláštní případ představují obvšem ti, kdo se vykročením za hranice náboženství chtějí z pravdy vylhat.)
Buďme ale na chvíli trochu konkrétnější. Představme si faráře (jelikož patří mezi ty, u nichž se těžko určuje, co je jméno a co příjmení, dejme tomu, že Franta je příjmení, zatímco Agent jméno), činorodého člověka s vůdcovskými schopnostmi, se spoustou známých a obdivovatelů, dobře zavedeného v církevních strukturách. Mnoho lidí je mu vděčno za to, že jim organizoval prázdniny, oceňují jeho sociální inteligenci a smysl pro charitu. Pak se ale stane, že faráře odsoudí za majetkové trestné činy. A kromě defraudace vyjdou najevo také nadstandardní vztahy s policisty (zvláště po té, co jej soud poprvé osvobodil, když na něj padlo podezření z nekalého sebeobohacování v roce 1973, tedy za normalizace!), dokonce kdysi již s StB (soudě alespoň podle Cibulkových seznamů), a záliba v budování vlastních nemovitostí. Zatímco se o případu píše v novinách (viz Týden 2001 - "Farářův konec?", ČTK, Christnet a Mladá Fronta), někteří blízcí tomu nemohou uvěřit, a ti blízcí, kteří mají povědomí o jakýchsi nesrovnalostech, se pustí do zahlazovacích aktivit. Někdo píše obhajoby do církevního tisku. Další házejí špínu na jiné osoby, z nichž prvním terčem je paní, která na finanční nesrovnalosti v účetnictví přišla. Je snaha o minimalizaci ochoty spolupracovat s vyšetřovateli. A tak se zúčastněným stranám podaří dosáhnout toho, že odsudek je nakonec jen podmínečný.
Tím snáze se pak na vše jakoby zapomene. A když dojde na jubileum (jako třeba letos), začnou se psát oslavné chvalořeči, jako by se nic nestalo.
Pokud se někomu nezamlouvá vytahování starého kostlivce z církevní skříně, se proto nemusí divit, navíc sám tento případ není tím hlavním, oč zde kráčí. Přesto uvažme, že před léty psala média, že dotčený vznesená obvinění odmítá. Neusvědčil ho tedy rozsudek ze lži?
Jeden farářův fanoušek se vyznával ze své osobní zkušenosti, že tak laskavý člověk přeci nic zlého nemůže udělat. Jiný farářův fanoušek zase napsal do Kostnických jisker, že "si přece nikdo nemyslí, že by si snad farář Franta chtěl někde koupit daču". Když pak od svého známého dostal orientační čísla dači i údaje o dalších nemovitostech, které onen "podnikavý farář" vlastní, a připomněl, že na té "dače" bydleli i někteří jejich společní známí, odpověděl, že "to považuje jen za nepatrnou odměnu za to, co farář pro církev vykonal". Z toho vyplývá, že dotyčný (vědecký pracovník ETF UK, jak se pod článek podepsal!) vědomě klamal čtenáře ETKJ a dále, že není se svým kvalitním IQ s to odlišit odměnu a krádež.
Když si naopak jeden teolog přeci jen nedal říci a pustil se do otevřené kritiky, církevní vedení - maje jej za známého církevního kverulanta - jej popohnalo před církevní tribunál a nechalo mu udělit důtku. Na výzvu konventu královéhradeckého seniorátu (2010) pak Synod i Synodní rada reagovali prapodivným prohlášením, že v kauze bylo "ublížených víc", "SR neumí rehabilitovat", proto se nikomu omlouvat nebude a všechny prosí za odpuštění (komu? čeho vlastně, když se nic nestalo?).
Ovšem ohlédněme se ještě do slavné evangelické historie. Čtvrtý článek Pražských artikulů žádá, "aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému." Žádá tedy, aby ani duchovní nebyli vyjímáni ze světské spravedlnosti.
Evangelíci se možná mohou těšit z toho, že v jejich řadách je méně trestaných než v jiných skupinách obyvatelstva. Je to ovšem jen malé hnízdo a v malém hnízdě dochází spíš k malým aférám (farářská hebefilie, cizoložství, smilstvo ... a prý je vše v pohodě). Ale když na něco zvláště závažného dojde, církev si počíná podobně jako římsko-katolické vedení tam, kde dochází k případům pedofilie. Začne se vyvíjet zametací úsilí. A že se ve výše naznačeném případě nejedná o pedofilii, na věci nic nemění. Naopak se dotyčný farářský trestanec oslavuje a velebí.
Je téměř zákonité, že když se někdo vůbec v ČCE odváží takovou či podobnou kritiku vyslovit, začnou hněvivě planout mnohé oči. Někteří se ozvou, že je to snaha "házet kamením". A začne se ostřeji rozlišovat mezi "naší partou" a těmi ostatními.
Jak hluboká dokáže také být schopnost zapomenout na všechno. Vždyť onen farář podvedl mnoho lidí, kteří mu věřili. Ani je to nezabolelo? Je přeci neoloupil... Anebo se bojí o svou důvěřivost? A tak ho prostě oslavují. Zvláštní forma křesťanské lásky? Křesťanské? Zapomenout je něco jiného než odpustit.
Vcelku čerstvá připomínka už postaršího případu slouží nicméně úvaze o něčem závažnějším. O tom, v čem církev selhává. A jedním z takových momentů je kající praxe. Hlavně, že je starost o podíl na katolickém restitučním koláči, který se nejspíš zase péci nebude. Co na tom, že elementární součást křesťanského života je neživá? Spíš se jí evangelík bojí jako strašáka. Co na tom, že evangelium ji bohatě zdůvodňuje a vybízí k ní? Co na tom, že evangelium není bezobsažné poselství? Stane-li se ne chyba, nýbrž lumpárna, hřích, ozvou se útlocitné hlasy volajících: "přece teď není čas hledat viníky!" (Často takových, kteří jsou sami namočeni či připomočeni). Jak ale bez diagnózy stanovovat terapii a bez soudu pokání s odpuštěním? Evangelium ve verzi ČCE však zní: "Klid, hříšníče, vše je v pohodě!"
Jiří Hoblík a Jakub Dvořák
Poznámka:
Petr Dinuš ve své známé práci "Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB" (2004) se spoluprací tajného spolupracovníka a později agenta Franty s StB nezabývá.
Komentáře
Přehled komentářů
Toto není návrh pro synod, ale pro toho, kdo má zájem...
Hřích proti jednotlivci řeším s ním, hřích proti společenství (pomluvy, krádeže, manipulace, lži, vztek...) vyznávám společenství. Pokud nemám možnost promluvit ve shromáždění se souhlasem předsedajícího, použiju dopis. Prostá slova "udělal jsem, lituji, nebudu dělat dál (budu se snažit nedělat), napravím tak a tak".
Když zjevný hřích páchá někdo, kdo si říká bratr, napíšu mu totéž - omluv se, projev lítost, naprav. Učiní-li to, napsat nebo jinak pronést odpoštějící text.
Když se tomu nepodrobí? Podle Písma máme brát svědky a případně církev a vylučovat, ale mám za to, že sbory ČCE v tomto směru církvemi nejsou - chce to čas, prošlápnout cestu, pak ať se rozhodnou staršovstva a případně synod, zda by se to mělo přijmout.
Rozhodně bychom měli bojovat proti tradici "soudím se se sousedem z našeho sboru, a tak do jeho smrti nebudu chodit k večeři Páně". (Při evangelické dlouhověkosti a ještě delší paměti to mohou být i půlstoletí.) Taktéž není žádoucí, když se ke všem bratřím chováme, jako by nebyli z církve, ač se proti nikomu neprovinili.
Funkční kající praxe - máme nějakou inspiraci, pokud možno z nám příbuzného prostředí? Stahoval jsem si teď nějaké nahrávky z KAM (www.kam.cz) o učednictví (je to tam společně s výkladem 1 Kor), kde o tom mluvil nějaký Amerikán. I u nich prý novým lidem při veřejném vylučování lidí ze sboru padá čelist, nechápou, co se děje (ne ten, kdo je vylučován, ale ten, kdo to poprvé vidí). Neříkají tomu kázeň, ale obnova - a skutečně se prý většina takto veřejně vykázněných (tedy "vyobnovených") vrací po čase zpět a je při veřejném pokání přijata znovu do společenství sboru. Zavádění bylo samozřejmě jiné, než by bylo u nás, protože šlo o nový sbor. Jako první do toho šel sám pastor - prostě v neděli při bohoslužbách ohlásil, že předchozí den sledoval porno v televizi, lituje toho a prosí věřící o modlitby. Tím a podobným jednáním ze strany vedoucích utvrzují společenství v tom, že vyznávání hříchů a veřejné pokání je bezpečné. Samozřejmě takto nevyznávají všechny hříchy, ale vedoucí usilují o transparentnost a vzájemnost - nejsou žádní klienti a poskytovatelé služeb nebo laici a klérus, prostě jsme bratři.
Praxe pokání ovšem navazuje na strukturu dotyčného sboru - důvěra, vzájemné vyznávání, povzbuzování a napomínání a to všechno se nedá dělat v nedělním shromáždění.
Jestli se tím lze inspirovat v ČCE, to nevím. Příklady jiných církví u nás v tomto směru nemám, jen jednou - to byl malý samostatný sbor - šel pastor a starší za dotyčným a vysvětlili mu, že to takhle nejde. Jak to celé dopadlo, to nevím.
Re: Návrh kající praxe
(Ondra G., 4. 5. 2012 9:16)Doplňuju ještě, že sám jsem takovou kající praxi ještě nezkoušel.
Re: Návrh kající praxe
(Jiří Hoblík, 4. 5. 2012 10:36)
Jsem rád, jak se diskuse rozeběhla. A zkusmý nápad na kající praxi sem patří v každém případě, i když konvertovat kvůli tomu nebudeme.
Na jedné straně mi třeba při slově koučink vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když KAM ale spojuje kající praxi s obnovou, má to něco do sebe.
Tím chci říci - otázka viny a odpuštění je otázka jiného řádu než otázka viny v právním smyslu. Obojí se může setkat, ale soud nepřinese odpuštění - a pokud viník zůstane nepotretán, tak to neznamená, že není viníkem. Nicméně v křesťanském smyslu nejde o to vinu ignorovat, ale pojmenovávat věci pravým jménem. A přitom nechtít dosáhnout zadostiučinění, že někomu zazvonila hrana, nýbrž právě odpuštění, přijetí odpuštní, narovnání pokřiveností, nové vykročení.
To se ovšem v ČCE neděje, a místo toho se sociální skutečnost evangelictví buduje na dojmologii a na starých dobrých klanech. A že to funguje, to se jen zdá.
Re: Návrh kající praxe
(Jiří Hoblík, 4. 5. 2012 11:03)A ještě dodatek: Protože je lidská spravedlnost slepá, stává se, že lidé dělají z nevinných viníky a někdy ani při nejlepší vůli nedokážou spravedlnosti dosáhnout (jak ukazuje případ pěstitelky konopí, která nakonec zemřela na beznaděj, viz http://nymbursky.denik.cz/nehody/rozdalovice_brodska.html?t=%C5%BDena%2C+souzen%C3%A1+kv%C5%AFli+vlastn%C3%AD+l%C3%A9%C4%8Db%C4%9B+konop%C3%ADm%2C+se+ob%C4%9Bsila). Proto je potřeba o vině a odpuštění uvažovat v jiném než právním smyslu a také v jiném než vulgárním smyslu (což je případ obecného mínění, včetně církevního) - aby byly alesoň otevřeny průzory pro světlo.
Re: Re: Návrh kající praxe
(Ondra G., 4. 5. 2012 22:59)
Přiznám se, že pojmy vina a trest mě v souvislosti s církevní kázní nenapadly, uvažoval jsem v dimenzích hříchu, setrvávání v hříchu, pokání, odpuštění. Snad nám ten právní smysl vypadne prostě tím, že se budeme snažit navazovat na Kristovo dílo spasení - taky nezkoumal, kolik moc se provinil ten lotr napravo od něj, prostě ten člověk činil pokání alespoň ústy, když rukama už nemohl, projevil víru, bum, dostal razítko na vstupní vízum do nebe a hotovo. Vinu posoudí Bůh, případně zde na zemi světská spravedlnost, na nás je zápas o duši.
Co se týká vulgárního pojetí viny, pokání a odpuštění, nevím přesně, co se tím myslí. Totiž někdy nemůžeme člověka (v ČCE myslím častý případ) napomenout proto, že je "přeškolený" a všechno si dokáže odůvodnit Biblí. To je lepší napomínat nějakou uklízečku, která sleduje seriály na Nově, protože ona má rozpoznání toho, co je dobře a co špatně, zatímco některý třeba i křesťanský vedoucí na nás vysype fůru veršů nebo hlubokou teologii nebo filozofii a obhájí si nejen zpronevěru církevního majetku nebo mimomanželský sex.
Re: Re: Re: Návrh kající praxe
(Jiří Hoblík, 5. 5. 2012 4:23)S otázkou viny je to opravdu těžké. V dějinném smyslu jsem o ní psal v knize o Prorocích, ale to není zdaleka všechno. Řečeno velmi zhruba: každý čin zanechá ve světě po sobě něco, co zčásti znamená stopu a zčásti důsledky. A pokud člověk udělá něco zlého, měl by právě proto činit pokání (projevit lítost, prodělat vnitřní obrat a dojít očisty) a usilovat o nápravu, vynahrazení apod. Tradiční křesťanská praxe to zná, ale časem se to zvrhlo v ty formy, které se svého času hnusily Lutherovi. Ale evangelíci, místo aby opravdu studovali bibli (v níž je celá věc velmi rozmanitá, subktilní a spletitá) a z ní odvozovali podklady pro křesťanskou praxi, nechávají to být a nanejvýš to ponechávají na náhodě. Pak se nelze divit, že nějaký prostý člověk nekřesťan má o cti víc ponětí než evangelický farář.
chybí kající praxe
(Aleš Wrana, 3. 5. 2012 16:15)
Bratři autoři,
v tom hlavním s vámi souhlasím: v naší církvi chybí kající praxe. Jenže jestli chybí, nespraví se to tím, že se budou "obštěkávat" jednotlivé případy. - To pokání může spustit jen ten hříšník sám. A v církvi musí být důvěra v očistnou funkci takové praxe a důvěra v možnost hříchy pravdivě pojmenovat. Obojí důvěru v ČCE postrádám. - Už jsem takových "obštěkávání" zažil povícero. A většina církve si při tom asi jen pomyslí něco na způsob beduínského přísloví: "šakali štěkají, ale karavana musí táhnou dále".
Re: chybí kající praxe
(Jakub Dvořák, 3. 5. 2012 16:56)
Bratře faráři,
"obštěkávání konkrétních přípaů" - myslíte, že když se o nich nebude mluvit (prosím "obštěkávat", chcete-li to a priori hned shazovat), že může vůbec hříšníkdojít k tomu, že by se měl nad sebou zamyslet?
Ne, musí se mluvit a musí se od konkrétních jevů směřovat k obecnému i obráceně, ale nezamlčovat a stavět se čelem. ČCE také mnohým ublížila a má vůči nim dluh.
SR se dvěma posledními veřejnými vystoupeními velmi pěkně chopila prorocké funkce ve společnosti. Jedinou vadou na kráse je, jak má tomu burcujícímu hlasu veřejnost věřit, když v nitru samotné ČCE je to podobné, ale není vůle s tím nic dělat, dokonce se ani omluvit poškozeným. Bohužel pak to dobré zní jak nakřáplý zvon.
Dle bratrské konfese je jednou z funkcí církve také vnitřní kázeň, a to se bez napomínání v konkrétních věcech neobejde. Samozřejmě k pokání musí hříšník dospět sám, ale to nemůže znamenat, že církev bude držet hubu.
Re: Re: chybí kající praxe
(Aleš Wrana, 3. 5. 2012 19:11)
Bratře Jakube,
to nemělo být "apriorní shazování". Slovem "obštěkávání" opisuji jen, jak na mě působí, když to, co by se mělo dít v aspoň částečné vzájemné otevřenosti (vyznávání vin v církvi), dopadá, když hříšník si žije ve své uzavřenosti, a nemá ty důvěry, o kterých jsem psal, a někdo jiný si velmi otevřeně myslí, že ví, jak to všechno bylo a co by mělo být následkem...
Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Jakub Dvořák, 3. 5. 2012 21:33)
Jakoukoliv kritiku i jakékoliv napomenutí lze snadno odbýt tím, že si někdo "myslí, že ví", neboť "vědět" nebudeme nikdy, neví ani SR, když (po mém soudu oprávněně) kritizuje pomětry ve společnoti a ve veřejné správě. Přesto to dělá. Má na to právo? (Myslím, že povinnost).
Model ubohého hříšníka, který by se rád svěřil, jen kdyby bylo komu, je sice dojemný, ale ani to nevíme, že tomu tak doopravdy je. Ale skutečně kající duši nakonec záleží jen na dvou věcech: ne tom, co se stalo, a na tom, kdo to bude posuzovat. Co by si pak měl dělat z lidí.
Nevím, jak bych něco podobého řešil. Mé hříchy jsou nudně banální. Nejsem na to ani hrdý, ani z toho nemám mindrák. Jen s Vámi souhlasím, že mezi členy ČCE i mimo tuto církev, je jen velmi málo lidí (jestli 5, takje to dost), jimž bych se zrovna utíkal svěřovat. Z farářů už vůbec nikomu. Je to chyba? Asi by se s tím něco dělat mělo. Co navrhujete?
Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Aleš Wrana, 3. 5. 2012 22:18)Jsem taky přesvědčen, že pokud někdo upřímně a otevřeně vyzná své viny, s "učinnou lítostí" a s prosbou o odpuštění, nejúplněji tím i odzbrojí své kritiky (jak to např. před léty udělala Vlasta Chramostová v herecké branži). Ale jak k tomu toho člověka přivést? Zdá se mi, že štěkání ho spíše utvrdí v pocitu, že kritikové nemají pravdu. Protože vnitřní pohnutky jsou vždy složitější, než mohou vnější pozorovatelé tušit. A takovým bych se měl vyznat a vydat na pospas? - Prosím, berte to jako hledání odpovědi. Ani já nevím, jak toho dosáhnout...
Re: Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Jakub Dvořák, 3. 5. 2012 22:52)To mi ale stále zní jako výzva, nic neříkt, držet hubu, nekritizovat, ať se to vyřeší samo. Jak se jako duchovní vyronáte s tím, že napomínání patří i v novém zákoně k běžné praxi, včetně usvědčování, ano i určité kázně? A není vždy něžná. Nemáme věci pojmenovávat pravými jmény? Zlodějinu zlodějinou, nevěru nevěrou, úchyláctví úchyláctvím ... jen proto, že neznáme "vnitřní pohnutky"?
Re: Re: Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Aleš Wrana, 4. 5. 2012 7:37)Patřím k těm, kdo si myslí, že kazatel má leckdy použít i slovo konkrétního osobního varování a pokárání. A že na to ten druhý i leckdy čeká, a je to pro něj slovo laskavé, které mu může pomoci. Ale tohle se musí dít v prostředí důvěry a vzájemnosti. Například přes internet se to nedá. To si prostě myslím, sorry.
Re: Re: Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(anebo dá..., 4. 5. 2012 7:45)Když nad tím přemýšlí dále, Duch svatý si určitě dovede k usvědčení hříšníka použít i internet. I napsané může mít velkou sílu. Vždyť i sám vzpomínám na některé články, které ve své pregnantnosti mnou až zatřásly. Ale bylo to proto, že i ty články ve mně především probudily jistotu Boží milosti a lidské vzájemnosti, jakoby vztyčily střechu a zdi, budovu, chrám, ve kterém se člověk cítí bezpečně, aby otevřel své srdce a hříchy pojmenoval...
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Jakub Dvořák , 4. 5. 2012 8:54)
Předevím oceňuji, bratře faráři, Vaši schopnost "hlasitého, veřejného přemýšlení". Míním schopnost přesouvat se v jeho průběhu přes různé pozice. Přece si dovolím určitou výtku:
V praxi se z evangelia stala doslova bleptačka, případnými odkazy na houštinu neproniknutelných okolností vnitřních motivací atd. atd. zastírat fakt, že zlo je zlem, rotože po něm zůstávají oběti. Těmi se zvláště evangelická poimenika odmítá zabývat, či dokonce se staí proti nim ("z křesťasnského pohledu nejsou vinni dlužníci, ale věřitelé," zaznělo nedávno v jednom velmi nepovedeném kázání na Modlitbu Páně).
Internet - to teď spoustu lidí děsí, ale je to totéž, co dopis nebo kniha - stejně jako bile. Je to médium; záleží na obsahu.
Mnoho našich farářů přestává být theology, fušuje do řemesla psychologům, a to značně nekompetentně. Ohled na nitro druhého (do něhož neuvidím, ani když si budeme dlouho a zhluboka hledět do očí) nemůže přece zabránit nazývat zlo zlem a obro dobrem. Naopak tam, kde se to neděje, člověk ničí boží stvoření. V bibli vždy stálo veškerenstvo na rozlišování kvalit, a to již na prvních stránkách (to přece víte) - Iz 5,20; Ez 33,1-9 - a mohl bych to tu odkazy přehltit.
Nezáleží na tom, jak to druhá strana přijme, ale že to přijmout má. Pokud se budu patlat v nitru druhého takovým způsobem, tak se z toho nevymotám, a skončím u držhuby. Děje-li s něco zlého, je to služba vinkovi, aby se včas vzpamatoval. Jako když se Bonhoeffer modlil za svůj lid, aby válku prohrál co nejdřív, dřív, než stačí napáchat toho zla víc.
Jistě, vše se musí dít v jisté míře pastýřské moudrosti, ale ta nemí kritiku umlčovat. A samozřejmě, ani při sebemoudřejším přístupu není úspěch zaručen; hříšníci se i zatvrzují. Přece ti, kdo v kauze Franty varovali, byli skutečnými Frantovými přteli; ti, kteří ho podporovali a kritiku ulčovali, nepřátelé.
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: chybí kající praxe
(Aleš Wrana, 4. 5. 2012 9:59)Mám dojem, že si ve většině věcí rozumíme. - Jen abych především sobě upřesnil, kam během našeho rozhovoru dospívám: myslím, že k usvědčení hříšníka většinou nestači odkaz na Boží pravdivost (že u Boha je jen světlo a žádná tma), ale snad účinnější má být odkaz na Boží milost (tak rozumím Ř 5,20: "kde se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila Boží milost"). A to svědectví o Boží milosti nemá být "bleptačka", ale zasahující slovo.
požehnaný viník
(Zuzana Chartasová, 2. 5. 2012 23:33)Souhlasím s vaší kritikou církevní praxe mlčet o problémech a nepříjemných skutečnostech, příp. snažit se je zahladit a dál se spokojeně poplácávat po ramenou, "jací jsme to pašáci". Domnívám se, že tato praxe je rozšířena nejen ve vedení církve, ale proniká i do pastorační práce farářů a je velmi nebezpečná, neboť ve svých důsledcích brání farářovi vykonávat jeho poslání - otevřeně mluvit s lidmi o problémech, které život přináší, a orientovat je v tomto světě podle zvěsti Evangelia. Nicméně na vašem příkladu mi něco nesedí. Farář, o kterém píšete, spáchal z hlediska zákona krádež. V době, kdy tento čin spáchal, se jistě cítil silný a věřil si (má své poslání a tudíž i nárok), řekněme - podlehl lidské pýše. Bůh ho však ve svém milosrdenství zastavil a nehledě na to, že farář nebyl zbaven ani svobody ani svého místa. jeho pýchu srazil k zemi. Od té doby při vyslovení tohoto jména, lidé klopí oči k zemi a s rozpaky potřásají rameny, v širokém okolí utrpěl hroznou ostudu mezi lidem věřícím i nevěřícím, k dovršení všeho mu čestní evangelící nedopřejí pokoje ani v požehnaném stáří. Což toto samo o sobě není trestem? Pokud vím, žádný další podobný čin již tento viník nespáchal. Jeho pokání (tj. odvrácení se od zlých skutků a obrat k dobru) tudíž bylo vykonáno. Bůh mu nedal zabřednout do zla hluboko, ale zastavil jej a přivedl na dobrou cestu. A právě to mu mohli jen závidět mnozí jiní faráři, kteří se zpronevěřují Evangeliu a nikdo o tom neví, nebo se o tom mlčí zcela dokonale. Uvedu jen pár křiklavých příkladů: vyhnání nešťastníka prosícího o pomoc od dveří kostela (dokonce ve významný křesťanský svátek), psaní podlých dopisů o blízkém příteli, pastorační nesmělost hraničící s lhostejností (i kdybys ses třeba do pekel provalil, já ti do tvého života mluvit nebudu). Onen provinilý farář před lety zatoužil po majetku, ale tito svým jednáním ohrožují lidské životy. Samozřejmě, že jen "nepřímo", ale jak to vidí Kristus?
Re: požehnaný viník
(Jakub Dvořák, 3. 5. 2012 5:42)
Nevím, že by onen farář urtpěl ostudu. Naopk před tím ho mnoho lidí stálč chrání. Že nic dalšího nespáchal Ale ano, i v době vyšetřování pokračoval, teprve když byl odstaven, neměl víc příležitost. ´
Podstatnější ale je, že když neoznačíte viníka, děláte provinilce z těch, kdo na jeho řádění upozornili. Někteří z nich byli cílem nenávstné kampaně, že raději ČCE opustili, jiný farář za kritiku SR dostal důtku, a nikdo se mu veřejně neomlúvil.
Nevím, o jakých dalších případech to píšete, ale dovedu si to představit. Máte pravdu v tom, že i to by stálo za řeč, ale ne v tom, že projde-li jedomu něco, jiného to zbavuje viny, nebo ji přinejmenším relativizuje ve smyslu "co je horší".
Nám ale jde o to, co jste popsala napočátku: pojmenovávat otevřeně, nezastírat a nebrat tak ani viníkovi příležitost k pokání. Víte-li o jiných neřádech, něco o tom napište. Bude-li to dobř napsané a podožené, klidně Vám to uveřejníme.
Re: církevní
(David daggie Geisler, 3. 5. 2012 13:26)
Omlouvám se, že se opět zapojuji do problematiky, která se odehrála mimo dobu mého přebývání mezi evangelíky. A které konkrétně moc nerozumím. Tady se raději osobně držím hippie hesla: “Forget the Church. Follow Jesus.” Čiili "Zapomeň na církev. Následuj Ježíše."
(Ono "zapomeň na církev" je míněno ve smyslu porovnávat "postkomunistické církevnictví" s skutečným následování Ježíše). Ale to jen na okraj...
Církevní stanovisko ke krádeži
(David daggie Geisler, 3. 5. 2012 13:30)Jěště něco ... na tohle téma je na e-cirkev.cz zajímavý článek, kde se píš mimojiné: "...(Martin Luther) k přikázání Nepokradeš, napsal: „Malé zloděje věšíme, velké oslavujeme. Arci zloději spolu s pány a knížaty vykrádají celé Německo.“ U nás malé zloděje nevěšíme, jen zavíráme, velké oslavujeme a vyzdvihujeme i do vysokých politických funkcí...". Zajímavé, že....
Návrh kající praxe
(Ondra G., 4. 5. 2012 9:13)