Štípaná pusa farářům
Za krásných vlahých letních večerů je nejlepší pohoda ve společnosti faráře, tedy nějakého, který na rozdíl ode mě působí na sboru. Je to totiž záruka, že komáři, kteří by chtěli idyku narušit, se spolehlivě vrhnou na něj a vám zůstane jen ta nádherná atmosféra. Sboroví faráří, zdá se, jsou nejštípanější druh. Ostatně Jiří Hoblík ve svém článku „Vyštípávání farářů ze sborů“ (SPS 14. 5. 2010), který je momentálně třetím nejčtenějším na našich stránkách, tento fenomén jako „štípání“ pojmenoval. Jeho článek nabídl rozklad různých pro a proti tohoto fenoménu a jeho řešení, v celku však očekával polemiku. Ta nenastala, nejen na SPS, ale vlastně již dřív, než jej publikoval on, věnovalo tomuto fenoménu hlavní prostor březnové vydání mládežnického časopisu Bratrstvo: „Chodit, či nechodit - být, či nebýt?“ (stry 5-8; ne dubnové, jak bylo mylně uvedeno v květnovém!). Zde pojem „štípání“ použit nebyl, zato ledasjaké oprávněné či neoprávněné důvody a projevy ano. Mnozí, jako například bratr Susa, nabízejí určité alternativy, ty však svojí hypotetičností a neodzkoušeností potvrzují, že hlavní methodou řešení konfliktů sboru s farářem je právě ono „štípání“. Alternativami nejsou jen návštěvy seniora a jiné, co navrhuje Jiří Hoblík, ale pro mládežníky hlavně kamarádský pohovor s farářem nebo (bohužel) vlastní odchod do sousedního sboru (třeba si toho farář všimne). Všichni se tam ovšem shodují v tom, že farář na sboru není jen kvůli mně, že jsou oprávněné, ale i neoprávněné důvody k nespokojenosti, a hlavně do kostela se nechodí kvůli farářovi. Pojmu „vyštípávání“ se naopak ve své reakci na str. 9 květnového Bratrstva výslovně zastává Jan Hrudka, student bohosloví a potenciální oběť štípání. Proč prý by to mělo být sprosté slovo? Kámošský pokec s farářem je možný jen s těmi, s nimiž to není potřeba. U těch na štípání je to iluze. Proč má odejít nespokojený člen sboru, zvláště pokud jich je více? Proč ne farář? Štípat se tedy dokonce musí. Není pochyb, jakmile nastoupí farář na sbor, kde koho začnou svrbět nehty či kusadla.
Bezprostředním důvodem k oprášení tohoto tématu mi ale byl dokument, který se na přelomu prosince/ledna záhadně objevil na naší sborové nástěnce a v průběhu února stejně záhadně zmizel. Nemám tušení, kdo a proč jej tam pověsil, ani kdo jej nakonec a z jakých pohnutek stáhnul. Nevím dokonce nic o jeho původu, neboť ten zde uveden nebyl a ani internetové vyhledavače nebyly při pátrání úspěšné. V pravém horním rohu byla pouze karikovaná busta střapatého maníka s vyboulenými tvářemi, bradou jak skákací prkno a se smetákem pod nosem. Autor se skromně představil jen jako „Tasemník“. Mám pochybnosti o tom, že jej tímto jménem vybavili do života jeho rodiče, nebo nějakého jeho prapředka za Josefa II. poťouchlý matrikář. Dokument se tváří jako návod „6 zaručených způsobů, jak faráře vyhnat ze sboru“. Působí spíš jako dětinské, zahořklé škemrání o podrbání za ušima nedostatečně chváleného a obdivovaného faráře, který proto uvažuje najít si jiný sbor, kde „by byl přeci jen užitečnější“ (rada č. 3).
Nehodlám tu jeho moudra publikovat, už proto ne, že by si možná onen tajemný (či tasemný) autor mohl pomyslet, že poškozuji jeho autorská práva, a jelikož je to bytost zjevně citlivá, mohlo by být zle. Ale nemohu na ně nikam odkázat, proto alespoň stručně shrnu, bez ironie to ale nezvládnu: rada 1. je jen naivní pokus o vtip navrhováním kriminálních možností likvidace faráře, jak by na to šel asi scénárista hloupého gangsterského filmu. Rada 2. však poprvé jmenuje reálně užívaný nástroj k znepříjemňování života farářova, totiž absence zpětné vazby, tedy té pozitivní. Rada číslo 3 útočí na zvláštní farářovu libůstku zavádět na sboru změny. Nic nedovolit! Tasemník se nezabývá otázkou, zda jsou ty změny ku prospěchu sboru, nebo jen egu farářovu. Hračička chce svoje, zlí spiklenci mu však nedovolí si hrát. Mluvím-li o spiklencích, pak ne v nadsázce, neboť Tasemník tu rozvíjí opravdu důmyslné konspirační nástroje jak farářovi ve změnách bránit, aniž by sám původce těchto překážek mohl být pojmenován. 4. rada je odrazem toho, že farář není spokojený, je-li jeho činnost sborem a staršovstvem kontrolována, nebo kdyby měl své kroky na sboru se staršími konzultovat a koordinovat. Vzdor církevním řádům je i v této samozřejmosti spatřována šikana. Tasemníkův farář je bytost paranoidní, cítící se pod dohledem i dětí v nedělní škole. Uniká mu, že je povinností staršovstva faráře kontrolovat a farář, který nemá co tajit, nemá důvod se cítit být kontrolou poškozován. Svým způsobem by mohl být za ni i vděčný, neboť brání nejen jeho kriminálním krokům, ale i dohadům, pomluvám a spekulacím. 5. Rada jasně říká: „nemají mě rádi, nedrbou mě za ušima, bééé!“. 6. rada je pro případ, že předchozí nezaberou: zaměřit se na paní farářovou. Že ne na pana farářového je jasné, že jde o útoky výhradně na maskulinního duchovního, jehož manželka má zálibu v čančání modlitebny a pěstování květin. To je třeba postihovat lpěním na kalvínské strohosti a pravidelným kosením květinové zahrádky dotčené paní. Samozřejmě také absencí chval a obdivu. I tento dokument potvrzuje, že vztahy mezi sbory a jejich duchovenstvem jsou primárně napjaté. A člověk se nemůže zdržet otázky, proč?
Ono „štípání“ farářů chápu jako nepřímý nástroj, jak se zbavit nepohodlného faráře, tedy ne formou „ksicht na ksicht“, ale nějakými útoky ze zálohy, které jsou vždy morálně problematické, křesťanského prostředí pak jednoznačně nedůstojné. Určité oprávnění by se dalo shledávat v tom, kdyby takový farář měl čím svým oponentům škodit. Verbální ošívání se mnohých příspěvků nad možností přímého kontaktu s farářem by mohlo naznačovat, že někteří faráři budí hrůzu. Čím? Vzhledem k tomu, že ani žádná stará agenda, ani žádná z verzí připravované, neobsahují kletebné texty, zůstává mi tahle otázka záhadou. Pokud by mi například nechtěl farář za trest vystrojit funus, no však já zvládnu shnít i bez něj. Zde se projevuje poněkud moje nezkušenost, žádného faráře jsem nikdy nevyštípával, ani jsem sám jako farář štípán nebyl. Tak nevím. Kdyby k tomu však došlo, neměl bych určitě po ruce nic, čím se revanžovat. A proto si říkám, jak to, že není komunikace s farářem možná? Není to proto, že to starší a členové sboru vzdali předem? Není to proto, že kritici si často představují komunikaci příliš jednosměrně. Tak, že nasypou své výhrady a kritizovaný to pokorně odkývá. Ale kritika musí kritizovanému dát prostor k obraně, na tom není nic špatného. Pokud si tedy někdo myslí, že se s farářem nedá mluvit jen proto, že si své kroky a postupy obhajuje, bude chyba spíš na jeho straně. Nemluvě už ani o tom, že kritika faráře nespočívá v tom, že ho někdo seřve. Horší by bylo, kdyby farář vše pokorně uznal, a stejně si dál dělal všechno po svém.
Může ovšem být, že chyba je i v komunikaci na druhé straně. Že farář vnímá sbor jako bandu klepetáčů, kteří vším, slovy, činy, mlčením i nečinností vlastně dávají stále faráři na jevo nějakou nelibost. A tady nevím, nejde-li v mnohých případech o přecitlivělost. Například onen „Tasemník“ by si měl uvědomit, že členové sboru také pracují, v zaměstnání, v podnikání i na sboru, a nikdo jim kvůli tomu nedělá žádné ovace. Kdybych měl za smysluplnou práci považovat pouze tu, která sklízí obdiv, bylo by nejlepší být nezaměstnán. Ani to by nikdo neobdivoval, ale bylo by to jednodušší. Zejména duchovní by neměl být tak extrémně závislý na chvále lidí, ptá-li se poctivě, co se líbí Pánu a co jeho sbor potřebuje. Rozhodně ne to, aby tam zanechal svůj podpis jako pes, co čůrá na patník.
Jako jedno z předběžných vysvětlení se tedy nabízejí poruchy ve vzájemné komunikaci. Zdá se, že sbory a jejich kazatelé hrají nějaké podivné hry. Z toho lze vycouvat jen jediným způsobem, a nezáleží, je-li člověk v roli faráře nebo člena sboru. Začít se sám chovat křesťansky, tedy uřímně, poctivě, otevřeně (asertivně), současně s nepředstíraným zájmem o druhou stranu. Zažil jsem ovšem při hledání kazatelského místa, že mi strší dávali stále něco po lžičkách, neschopní říct, co vlastně chtějí. Na jednom sboru jsem z nich musel vyloženě vypáčit, že by rádi vyučování náboženství, ale netroufali si to říct předem, neboť jejich dosavadní farář to ze zásady odmítal. Pro mě by to sice problém nebyl, ale kdyby, chtěli by mě vmanipulovat do vzájemného vztahu a pak se zlobit, že nechci vyučovat náboženství? Není lepší předem říct, chceme učit, já to odmítám, půjdeme tedy raději každý svojí cestou?
Vyštípávání by bylo ne snad v pořádku, ale pochopitelnější v nějaké církvi, kde členové sboru nemají na obsazení farářského místa vliv. Ale u nás přece nikdo žádného faráře nikam nedosazuje. Důsledkem je někdy i téměř neschopnost některých sborů si nějakého faráře zvolit. Lepší stránkou této situace by tedy mohla být tak důkladné prosátí kandidátů na farářské místo, že už by žádná latentní, podprahová napětí neměla ani přicházet v úvahu. Stačí se blíže seznámit s našimi řády, zejména s Řádem o správě církve a Řádem pro kazatele, aby bylo jasné, jak zoufale se naše synody snaží takovým situacím předcházet, že vkládání všelijakých pojistek činí volbu faráře někdy až neuvěřitelně komplikovanou. Volba nevychází shora, ale ze sboru. Kandidátku sice sestavuje staršovstvo, ale to je přece voleno sborovým shromážděním, tak snad má důvěru svého sboru. Se všemi kandidáty musí staršovstvo uzavřít předběžné smlouvy, aby nevznikla nedorozumění později, ty pak navíc musí schválit Synodní rada (SR), aby ani tady nenastal problém. Pokud dá SR pokyn k volbě, jsou to členové sboru, kteří nejsou líní přijít na sborové shromáždění, kdo konečnou volbu učiní. Každý z kandidátů se musí předvést pohovorem se sborem, se saršími, musí také předvést své kazatelské povolání praktickou ukázkou. Některé sbory dokonce jsou tak důkladné, že své kandidáty prověřují in situ na jejich dosavadním působišti. Pochopitelně, jak už to tak u demokratických nástrojů bývá, vyhraje jen kandidát jedné skupinky. To ale každý moudrý člen sboru pochopí. I když to tedy nebude ten můj, není důvod jej štípat. Ovšem štípání přichází nezřídka ze strany těch, kdo byli kandidátem původně nadšeni. Znovu si projděme celý ten složitý proces – jak to, že se v něm nalezne sebemenší skulinka pro nějaké nedorozumění? Buď se nehrálo z farářovy strany poctivě, pak ale existují férovější způsoby, jak mu to dát na jevo, než nějaké zbabělé naschválnosti. Nebo byla volba odfláknuta, pak ale nemá nikdo na stížnosti právo.
Řád pro kazatele pak jasně stanoví požadavky na faráře i jeho styl života. Pokud by svoji práci odbýval (pomiňme nyní možnost, že od něj sbor očekává neoprávněně zázraky), kázal bludy, nebo se choval způsobem neslučitelným s povoláním kazatele, jsou nástroje k řešení. Jen je použít. Vyštípávání k nim ale rozhodně nepatří. Pravda, Seniorátní výbory nezřídka nekonají svoji povinnost, a v případě ožehavých konfliktů s hlavou v písku počkají, až se vyřeší samy. Můj poslední sbor, Bohuslavice nad Metují, tak přišel ke kazatelské stanici Opočno, protože Seniorátní výbor v padesátých letech minulého století neodpovídal na žádosti o řešení konfliktů s farářem klášterského sboru, kam patřili před tím (a dnes opět). Ani to ale neopravňuje k použití morálně pokleslých způsobů jednání. V každém případě je při jakékoliv nespokojenosti s kazatelem třeba provést si vnitřní analýzu oprávněnosti. Užívání nečestných způsobů řešení problémů s kazatelem spíš prozrazuje, že jsou si oni štípači vědomi neoprávněnosti svých výhrad. Souhlasím s Janem Hrudkou, že je-li špatný farář, má odejít on, a ne členové sboru. Ale i to má svůj řád, který je třeba ctít. Pokud, jak píše, je s farářem nespokojena významná skupina ve sboru, nevidím nic, co by bránilo užití řádných prostředků. To bych pak nepovažoval za „vyštípávání“. Slyšel jsem i o případu, že snad někde starší faráři, který užíval psychofarmaka neslučitelná s alkoholem, schválně lili při jednáních do čaje rum, aby ho odrovnali. Je-li to pravda nevím, jak by tací starší mohli Bohu pohledět do tváře. Je jasné, že v Boha nevěří a není to žádný sbor křesťanů, spíš spolek satanův.
Máme tedy v našich řádech a procesech obsazování sborů velmi důmyslné pojistky. Proč nefungují? Kéž by to dokázal některý ze štípačů poctivě vysvětlit. Ale to by se nějak s nečestnou pozicí takového tvora nedalo skloubit. Měli by se nad tím tudíž zamyslet starší, konventuálové a synodálové.
Štíp!