Jdi na obsah Jdi na menu

Úvaha salárová

12. 10. 2014

 

Salár z hlediska církevních řádů

Římští vojáci dostávali ve starověku část žoldu ve formě soli, jíž se říkalo salarium. Tento termín se pak ujal jako výraz pro žold a jako výraz pro mzdu úředníků. V Evangelické církvi se zavedl jako terminus technicus pro základní platbu členů farního sboru, přispívajících tak na provozní účely.

V církevních řádech se salár přitom nejen definuje, ale také se poskytují pokyny ke způsobu jeho placení. Řád hospodaření církve v čl. 7 totiž uvádí: „3. Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5% jeho celkových ročních čistých příjmů. Salár se platí jednou ročně nebo ve splátkách farnímu sboru, do něhož člen patří. Manželé mohou platit společně. Salár se neočekává od člena sboru bez vlastního příjmu. Neplacení saláru nemůže být důvodem k vyloučení z církve.“

Z tohoto ustanovení je zřejmé, že salár není povinný, ale dobrovolný, a přitom očekávaný dar členů církevní organizace. Na neplacení se nezakládá vyloučení, a tak salár není členským příspěvkem v přísném smyslu slova. Jen se členskému příspěvku podobá. Stejně jako se ČCE podobá občanskému sdružení.

Výše saláru

Nevím jak synodálové přišli na oněch 5 procent, které na první pohled vypadají krotce, ale při konkrétní úvaze to začne skřípat. Očekávání totiž těžko odpovídá realitě. Jinak zase vypadá komplikace vztahu požadavku a možností. Člověk s průměrným výdělkem má zaplatit 4x víc na salár než za permanentní vstupenku na fotbal nebo zaplatí víc než v Rotary Clubu (kde jsou členské příspěvky od 4 000 výše), i když méně než v „elitních klubech“. Srovnání je to sice přitažené za vlasy, ale pro názornost se hodí ptát se, proč více preferovat tuto nebo onu organizaci. Proč by měl z vděčnosti za možnost chození do kostela slušně vydělávající člověk platit ročně 12 000 Kč? To je otázka, kterou kladu, zdaleka ji nezodpovím, i když možnost jejího pozitivního zodpovězení nevylučuji.

Salár vzhledem k možnostem dárců

S oněmi pěti procenty to není jednoduché ani teoreticky, ani prakticky. Uvažme, že když žena dostává na rodičovské dovolené měsíčně 7600 korun, měla by na saláru odvádět ročně 4560 Kč. Nedokážu si však představit, že by takovou platbu dokázala ustát, nemá-li bohatého manžela.
Ostatně tutéž částku odvádí na salár vůbec málokdo z těch, kdo mají slušnější příjem. (Což by mohli vzít v patrnost v Nosislavi, kde se obšírnějším úvahám o saláru konvenčním způsobem věnovali v „Mimořádném listu 2014“, který přitom dokládá antisociální tendenci Evangelické církve, jež je vyvolávána zmatením z vlastní financovatelnosti.)

Pět procent je něco jiného pro důchodce, něco jiného pro matku na rodičovské dovolené, něco jiného pro nezaměstnaného, něco jiného pro člověka s nízkým příjmem, něco jiného třeba pro podnikatele. Pětiprocentní salár je požadavek, který přesahuje možnosti mnohých (což si uvědomuje staršovstvo FS ČCE v Jičíně), některým méně či více komplikuje rozpočet, zatímco jiní možností mají dostatek, aniž by jich využili. Nakonec FS ČCE ve Svitavách by se spokojil jen se třemi procenty.

Musíme ovšem také doplnit to, co je sice známo, ale co je obtížně numericky podchytitelné, že totiž „návštevníci bohoslužeb“ obvykle kromě saláru přispívají i do nedělních sbírek, jejichž výnos je většinou určen na „provoz sboru“. Tím sepětiprocentní očekávání nenápadně ještě zvyšuje. S ohledem na tento aspekt si pak řekněme čistě hypoteticky: kdyby se výběr pěnez omezil jen na sbírky (u „návštevníků bohoslužeb“), mohl by být srovnáván se vstupným do kina nebo divadla. Profánní úvaha? Salár ani sbírky nejsou platbami za víru.

Salár vzhledem ke chtění dárců

Proč vůbec salár odvádět? Je placení saláru aktem víry? Nikoli. Je výrazem odpovědnosti za materiální podmínky činnosti toho či onoho farního sboru ČCE.

Jak ale tato odpovědnost může vzniknout a působit? Vyjděme od toho, že si víra žádá konkretizaci. Církevní organizace pak nabízí určité možnosti konkretizace, ne že by tedy způsobovala víru. Pokud křesťan tuto konkretizaci akceptuje, otvírá si i příležitost oné odpovědnosti. Taková odpovědnost sama ale vyplývá z přináležitosti jedince k určité křesťanské obci. Pakliže je tato přináležitost nedostatečná, nemůže být dostatečná ani odpovědnost, a tak ani důsledky této odpovědnosti.

Zdá se však, že platba saláru ve výši pěti procent čistých příjmů přesahuje nejen možnosti mnohých, nýbrž i zanícení téměř všech. Proč mnozí „aktivní členové“, nejen tedy členové na okraji či za okrajem, přání synodálů nenaplňují? Můžeme spekulovat o tom, že z církevního prostředí vychází slabá motivace, kterou žádné výzvy k platbě nejsou s to nahradit. Alespoň obecně musíme počítat s osobním či rodinným rozpočtem. A ten se sám nachází pod náporem finanční náročnosti současného života, ale také navzájem si konkurujících nabídek. Plátce saláru prostě ani nemůže uvažovat čistě o tom, co mu zůstane z výplaty po zaplacení složenek a co potřebuje na základní obživu. Je to přeci jen složitější, to ví kdekdo.

V úvahách tohoto druhu se sám za sebe ani nemohu vymlouvat, to spíš by se měli vymlouvat ti, kdo investují do svých automobilů nebo do přímořských dovolených. Kdo třeba „obětuje“ dovolenou u moře finančnímu „uzdravení“ sborového rozpočtu?
A aby věci nebyly tak jednoznačné, je tu obrovská nabídka společenských a kulturních aktivit, v nichž se křesťané nezřídka angažují více než v církevním prostředí. Jak bude někdo přetvářet jejich sborovou přináležitost?

Salár vzhledem k potřebám farních sborů

Je dávno nabíledni, že možnosti zisku jsou pro Evangelickou církev omezené. Vlastní podnikatelskou činnost nevyvíjí, zůstává odkázaná na dary ztenčeného množství členů. A za 17 let ustanou snižující se příspěvky od státu. ČCE by měla dostat ovšem jako údajnou „náhradu“ od státu, splácenou po dobu 30 let ve výši 75,5 milionů Kč. Tím se jistě něco zalepí. Některé sbory mohou na druhé dělat dlouhý nos, protože mají příjmy z pronájmu nemovitostí, ale tím se toho mnoho neřeší.

Hypoteticky by stačilo zhruba dvacet plátců pěti procent své čisté mzdy, aby „uživili“ jednoho faráře. Které sbory si však tuto hypotézu mohou dovolit realizovat?

Kromě toho jak financovat provoz v době, kdy církev disponuje zhruba stejným hmotným majetkem jako v dobách své někdejší „vnější“ síly, poté, co jejích členů radikálně ubylo a nedostává se jiných než „členských“ zdrojů a kdy navíc se finanční náročnost na existenci člověka i čehokoli dalšího stále zvyšuje? Někdejší stavitelé kostelů a modliteben přenechali potomkům velké starosti, netušili jaké.

Situace je prekérní v tom smyslu, že ti, kdo zůstali aktivními členy ČCE, jako by byli „trestáni“ za to, že zůstali, takže na ně dopadá tím větší nárok. Ale zároveň jakoby šlo i o to, aby si z toho zase tolik nedělali. (Nebo se mi to jen zdá?)

Není však možné se na vše podívat docela jinak? Například pokoušet se, aby se církevní organizace více laicizovala, aby více záležela na přičinění jednotlivců a skupin než na zavedených strukturách a placených funkcích? Je vyloučeno opouštět prázdné kostely?

Osobní důsledky

Obecně platí: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Pokladem se myslí samozřejmě to, co má být křesťanskou hodnotou, nikoli tučné konto v bance. Tento poklad nenacházím v ČCE a pomocí ní jej nacházím v míře velmi malé, takže je mi blízké nekonfesijní křesťanství.

I proto sám sebe nemohu přemluvit, abych do církevních pokladen adresoval pět procent ze své čisté mzdy. Vyhovuje mi odpovědné a konkrétní investování vydělaných peněz spíš než slepé či poloslepé přispívání do útrob organizace, k níž mám v praxi vágní vztah. Nepovažuji to, co poskytuje, jednak za dostatečně kvalitní, jednak za mně vyhovující (i když mohu říci, pořád lépe, než kdybych to považoval za zcela nevyhovující). Konstatuji s rozpačitým a neusmívajícím se srdcem, že návštěvu divadla nebo koncertu prožívám více jako svátek než návštěvu kostela, a za kvalitu, kterou nacházím v kulturních sférách, ani neplatím tolik, kolik očekávají evangeličtí synodálové od plátců saláru (musím ale dodat, že toto srovnání zasazuji jen do vlastní perspektivy). Finanční náročnost divadelního představení je přitom vyšší než finanční náročnost konání bohoslužeb, a toto hrubé zjištění vyvolává otázku, není-li v církevním systému vážná chyba.

To, jak se vedení ČCE postavilo k zákonu o penězích pro církve, dosti zásadně zpochybnilo mé vědomí přináležitosti k této organizaci. Žádný demonstrativní výstup se konat nebude, ale myslím, že problém saláru spočívá daleko hlouběji než v penězích a jeho genese sahá do dávnější minulosti než má vlastní existence, která má daleko do vševědoucnosti a všemohoucnosti.

Jiří Hoblík


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 14:12

Já nevidím důvod, proč ČCE dál financovat, tím spíše, že nemám zdroj příjmů také díky ČCE, ale zase nechci, aby si to nějako brali lidé ze sboru. Ti za nic nemohou.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 18:37

Bratře Wrano, tomu nerozumím, co je to "trychtýřovitý", tedy přesněji, co Vám vadí na tom, popíšu-li svoji autentickou zkušenost? Ptám se jen, proč platit něco, co mi nic nedává?

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 21:16

Práci, ne peníze. Ale i Vám jsem svými salárními poplatky přispíval, bratře faráři, na mzdu. To byste měl mít stále na paměti.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

23. 10. 2014 6:57

Rozumím vám, pokud máte pocit, že je církev marná. - A neumím odpovědět obecně. Na sboru, kde jsem byl farářem nejdéle, jsme stále a těžce přemýšleli, jak to udělat, aby marná nebyla. A snad se nám to i dařilo. A taky jsme chtěli, aby to nebyly jen peníze na provoz církve, abychom je "neprosvítili a neprotopili". Měli jsme cosi jako grantový systém a přispívali jsme jako sbor na několik vnějších účelů...

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

25. 10. 2014 9:28

"Na slovo Boží se už dávno rezignovalo."???? Přeháníte. Podobu církve, o které mluvíte, vůbec neznám. - Jednou jsme měli na staršovstvu brain-storming, mluvili jsme také o tom, proč jsou pro nás důležité bohoslužby, a VŠICHNI presbyteři spontánně a svými vlastními slovy povídali, jak z kázání žijí celý následující týden. Na to nikdy nezapomenu.

Martin Danihelka - anér chrysodaktylios

13. 10. 2014 9:23

"...v Nosislavi, kde se obšírnějším úvahám o saláru věnovali v ,Mimořádném listu 2014´, který dokládá antisociální tendenci Evangelické církve..."

- mohla by být tato antisociální tendence přesněji pojmenována, ať už v souvislosti s nosislavským textem nebo obecněji?

Jiří Hoblík - Re: anér chrysodaktylios

13. 10. 2014 10:10

To je samozřejmě velká otázka, kterou ale ten nosislavský dokument dokládá. Souvisí ale s nechápáním "sdružování ve víře", s ulpělostí na rodinných poutech, s podléhání rádobypravicovému politickému přesvědčení, s mezilidskou nevnímavostí a s kdovíčím ještě. Chtělo by to zvláštní zamyšlení...

Martin Danihelka - Re: Re: anér chrysodaktylios

13. 10. 2014 10:44

Velmi bych o podobné zvláštní zamyšlení nad "antisociálností evangelické církve" stál, ať už ve formě diskusního příspěvku zde nebo samostatného článku na SPS. Souvisí to s otázkami, které si ohledně církve dlouhodobě kladu, ale z řady hlasů třeba na evangnetu předpokládám, že nejsem sám.