Jdi na obsah Jdi na menu

Úvaha salárová

12. 10. 2014

 

Salár z hlediska církevních řádů

Římští vojáci dostávali ve starověku část žoldu ve formě soli, jíž se říkalo salarium. Tento termín se pak ujal jako výraz pro žold a jako výraz pro mzdu úředníků. V Evangelické církvi se zavedl jako terminus technicus pro základní platbu členů farního sboru, přispívajících tak na provozní účely.

V církevních řádech se salár přitom nejen definuje, ale také se poskytují pokyny ke způsobu jeho placení. Řád hospodaření církve v čl. 7 totiž uvádí: „3. Salár je pravidelný roční dar, který církev očekává od každého svého člena s vlastním příjmem v doporučené výši 5% jeho celkových ročních čistých příjmů. Salár se platí jednou ročně nebo ve splátkách farnímu sboru, do něhož člen patří. Manželé mohou platit společně. Salár se neočekává od člena sboru bez vlastního příjmu. Neplacení saláru nemůže být důvodem k vyloučení z církve.“

Z tohoto ustanovení je zřejmé, že salár není povinný, ale dobrovolný, a přitom očekávaný dar členů církevní organizace. Na neplacení se nezakládá vyloučení, a tak salár není členským příspěvkem v přísném smyslu slova. Jen se členskému příspěvku podobá. Stejně jako se ČCE podobá občanskému sdružení.

Výše saláru

Nevím jak synodálové přišli na oněch 5 procent, které na první pohled vypadají krotce, ale při konkrétní úvaze to začne skřípat. Očekávání totiž těžko odpovídá realitě. Jinak zase vypadá komplikace vztahu požadavku a možností. Člověk s průměrným výdělkem má zaplatit 4x víc na salár než za permanentní vstupenku na fotbal nebo zaplatí víc než v Rotary Clubu (kde jsou členské příspěvky od 4 000 výše), i když méně než v „elitních klubech“. Srovnání je to sice přitažené za vlasy, ale pro názornost se hodí ptát se, proč více preferovat tuto nebo onu organizaci. Proč by měl z vděčnosti za možnost chození do kostela slušně vydělávající člověk platit ročně 12 000 Kč? To je otázka, kterou kladu, zdaleka ji nezodpovím, i když možnost jejího pozitivního zodpovězení nevylučuji.

Salár vzhledem k možnostem dárců

S oněmi pěti procenty to není jednoduché ani teoreticky, ani prakticky. Uvažme, že když žena dostává na rodičovské dovolené měsíčně 7600 korun, měla by na saláru odvádět ročně 4560 Kč. Nedokážu si však představit, že by takovou platbu dokázala ustát, nemá-li bohatého manžela.
Ostatně tutéž částku odvádí na salár vůbec málokdo z těch, kdo mají slušnější příjem. (Což by mohli vzít v patrnost v Nosislavi, kde se obšírnějším úvahám o saláru konvenčním způsobem věnovali v „Mimořádném listu 2014“, který přitom dokládá antisociální tendenci Evangelické církve, jež je vyvolávána zmatením z vlastní financovatelnosti.)

Pět procent je něco jiného pro důchodce, něco jiného pro matku na rodičovské dovolené, něco jiného pro nezaměstnaného, něco jiného pro člověka s nízkým příjmem, něco jiného třeba pro podnikatele. Pětiprocentní salár je požadavek, který přesahuje možnosti mnohých (což si uvědomuje staršovstvo FS ČCE v Jičíně), některým méně či více komplikuje rozpočet, zatímco jiní možností mají dostatek, aniž by jich využili. Nakonec FS ČCE ve Svitavách by se spokojil jen se třemi procenty.

Musíme ovšem také doplnit to, co je sice známo, ale co je obtížně numericky podchytitelné, že totiž „návštevníci bohoslužeb“ obvykle kromě saláru přispívají i do nedělních sbírek, jejichž výnos je většinou určen na „provoz sboru“. Tím sepětiprocentní očekávání nenápadně ještě zvyšuje. S ohledem na tento aspekt si pak řekněme čistě hypoteticky: kdyby se výběr pěnez omezil jen na sbírky (u „návštevníků bohoslužeb“), mohl by být srovnáván se vstupným do kina nebo divadla. Profánní úvaha? Salár ani sbírky nejsou platbami za víru.

Salár vzhledem ke chtění dárců

Proč vůbec salár odvádět? Je placení saláru aktem víry? Nikoli. Je výrazem odpovědnosti za materiální podmínky činnosti toho či onoho farního sboru ČCE.

Jak ale tato odpovědnost může vzniknout a působit? Vyjděme od toho, že si víra žádá konkretizaci. Církevní organizace pak nabízí určité možnosti konkretizace, ne že by tedy způsobovala víru. Pokud křesťan tuto konkretizaci akceptuje, otvírá si i příležitost oné odpovědnosti. Taková odpovědnost sama ale vyplývá z přináležitosti jedince k určité křesťanské obci. Pakliže je tato přináležitost nedostatečná, nemůže být dostatečná ani odpovědnost, a tak ani důsledky této odpovědnosti.

Zdá se však, že platba saláru ve výši pěti procent čistých příjmů přesahuje nejen možnosti mnohých, nýbrž i zanícení téměř všech. Proč mnozí „aktivní členové“, nejen tedy členové na okraji či za okrajem, přání synodálů nenaplňují? Můžeme spekulovat o tom, že z církevního prostředí vychází slabá motivace, kterou žádné výzvy k platbě nejsou s to nahradit. Alespoň obecně musíme počítat s osobním či rodinným rozpočtem. A ten se sám nachází pod náporem finanční náročnosti současného života, ale také navzájem si konkurujících nabídek. Plátce saláru prostě ani nemůže uvažovat čistě o tom, co mu zůstane z výplaty po zaplacení složenek a co potřebuje na základní obživu. Je to přeci jen složitější, to ví kdekdo.

V úvahách tohoto druhu se sám za sebe ani nemohu vymlouvat, to spíš by se měli vymlouvat ti, kdo investují do svých automobilů nebo do přímořských dovolených. Kdo třeba „obětuje“ dovolenou u moře finančnímu „uzdravení“ sborového rozpočtu?
A aby věci nebyly tak jednoznačné, je tu obrovská nabídka společenských a kulturních aktivit, v nichž se křesťané nezřídka angažují více než v církevním prostředí. Jak bude někdo přetvářet jejich sborovou přináležitost?

Salár vzhledem k potřebám farních sborů

Je dávno nabíledni, že možnosti zisku jsou pro Evangelickou církev omezené. Vlastní podnikatelskou činnost nevyvíjí, zůstává odkázaná na dary ztenčeného množství členů. A za 17 let ustanou snižující se příspěvky od státu. ČCE by měla dostat ovšem jako údajnou „náhradu“ od státu, splácenou po dobu 30 let ve výši 75,5 milionů Kč. Tím se jistě něco zalepí. Některé sbory mohou na druhé dělat dlouhý nos, protože mají příjmy z pronájmu nemovitostí, ale tím se toho mnoho neřeší.

Hypoteticky by stačilo zhruba dvacet plátců pěti procent své čisté mzdy, aby „uživili“ jednoho faráře. Které sbory si však tuto hypotézu mohou dovolit realizovat?

Kromě toho jak financovat provoz v době, kdy církev disponuje zhruba stejným hmotným majetkem jako v dobách své někdejší „vnější“ síly, poté, co jejích členů radikálně ubylo a nedostává se jiných než „členských“ zdrojů a kdy navíc se finanční náročnost na existenci člověka i čehokoli dalšího stále zvyšuje? Někdejší stavitelé kostelů a modliteben přenechali potomkům velké starosti, netušili jaké.

Situace je prekérní v tom smyslu, že ti, kdo zůstali aktivními členy ČCE, jako by byli „trestáni“ za to, že zůstali, takže na ně dopadá tím větší nárok. Ale zároveň jakoby šlo i o to, aby si z toho zase tolik nedělali. (Nebo se mi to jen zdá?)

Není však možné se na vše podívat docela jinak? Například pokoušet se, aby se církevní organizace více laicizovala, aby více záležela na přičinění jednotlivců a skupin než na zavedených strukturách a placených funkcích? Je vyloučeno opouštět prázdné kostely?

Osobní důsledky

Obecně platí: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Pokladem se myslí samozřejmě to, co má být křesťanskou hodnotou, nikoli tučné konto v bance. Tento poklad nenacházím v ČCE a pomocí ní jej nacházím v míře velmi malé, takže je mi blízké nekonfesijní křesťanství.

I proto sám sebe nemohu přemluvit, abych do církevních pokladen adresoval pět procent ze své čisté mzdy. Vyhovuje mi odpovědné a konkrétní investování vydělaných peněz spíš než slepé či poloslepé přispívání do útrob organizace, k níž mám v praxi vágní vztah. Nepovažuji to, co poskytuje, jednak za dostatečně kvalitní, jednak za mně vyhovující (i když mohu říci, pořád lépe, než kdybych to považoval za zcela nevyhovující). Konstatuji s rozpačitým a neusmívajícím se srdcem, že návštěvu divadla nebo koncertu prožívám více jako svátek než návštěvu kostela, a za kvalitu, kterou nacházím v kulturních sférách, ani neplatím tolik, kolik očekávají evangeličtí synodálové od plátců saláru (musím ale dodat, že toto srovnání zasazuji jen do vlastní perspektivy). Finanční náročnost divadelního představení je přitom vyšší než finanční náročnost konání bohoslužeb, a toto hrubé zjištění vyvolává otázku, není-li v církevním systému vážná chyba.

To, jak se vedení ČCE postavilo k zákonu o penězích pro církve, dosti zásadně zpochybnilo mé vědomí přináležitosti k této organizaci. Žádný demonstrativní výstup se konat nebude, ale myslím, že problém saláru spočívá daleko hlouběji než v penězích a jeho genese sahá do dávnější minulosti než má vlastní existence, která má daleko do vševědoucnosti a všemohoucnosti.

Jiří Hoblík


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jakub Dvořák - Čí jsou prachy? Naše!

5. 11. 2014 17:56

Výtka, že Jiří považuje svoje peníze za své, mi přijde pokrytecká. Především se odvolám na slovo Petrovo v poněkud drsném příběhu ze Sk 5, 4 - průšvih nebyl, že oba manželé nevysypali pokladničku, nýbrž, že to předstírali. Bylo jen jejich věcí, co se svým majetkem udělají.
Je tomu již pár let, co jeden kazatel v Letohradě horlil proti požadavku větší solidarity mezi sbory, že "sotva si sbor pomůže k nějakým penězům, už někdo kouká, jak ho o ně připravit". I sbor považuje "své" peníze za "své", a asi si za ně něco hezkého koupí. :-)
Desátkový, primitivně zemědělský systém bych do toho nepletl; křesťan má Bohu vydat celý život; desátek je vedle toho odbýváním Boha. Podle Pavla má pak každý dávat ze srdce, jak se sám rozhodne, a není třeba, aby se jedněm ulevilo, zatím co dárcům se přitíží. I darovat je třeba s rozumem.
Dát Bohu však není totéž, co strkat to do církve. Možná, že financovat církevní organizaci je někdy i největší bezbožnost.

jas - Dvojí pochybení

14. 10. 2014 4:16

Zajímavý text - kéž by také pomohl rozvířit rozhovor na toto téma.
Vidím v Tvých úvahách dvě základní pochybení:

1/ Uvažuješ o "svých" penězích a jejich přínosu pro Tebe. Co si za ně můžeš koupit. - Jsou to "Tvoje" peníze? - A co Tvůj čas? Tvoje zdraví? Tvoje schopnosti?... atd.

2/ Církev a dary a sbírky v ní vidíš ve stejném úhlu: Co ona, či potažmo sbor, potřebuje "pro sebe".

Podstatou sbírek a darů v církvi/sboru však - vyjdeme-li z Písma - není sebezajištění, zachování vlastního provozu, sebe/samofinancování. Smyslem je soustřeďovat a na vhodné, prospěšné účely nasměrovat prostředky, které lidé z víry vnímají jako ty, které jim byly svěřeny s určením ne pro ně, nýbrž pro druhé.
Církev ochromená sebezáchovnými pudy je skutečně nevěrohodná a nelákavá...
Stejně jako církev, která se začíná zabývat myšlenkami na misii (až) ve chvíli, kdy jí nevychází účetnictví a ona se nechá nalákat na obecný model - bude-li nás víc, snáze zaplatíme, co potřebujeme.
Mnohokrát mě již napadlo, zda jsme vlastně připraveni na to, zda o to stojíme - že by uvěřilo díky našemu zvěstování/ nebo i bez něj/ nebo i přes ně... třeba celé naše město... Uměli bychom to unést? Nepřipadali bychom si jako vytunelovaní? Zvlášť, kdyby to ti noví začali dělat trochu jinak, než jsme zvyklí ?? (viz Skutky 15; nebo nedávné rozštěpení Jednoty Bratrské u nás..)

Postavil bych proti tomu popsaném u církevnímu modelu alternativu:
a) Zavést povinné členské příspěvky (Ještě před pár lety by stačilo celých 130,-Kč/rok vybraných však od všech matrikových členů, aby se sešel potřebný obnost na tzv.personální fond... Dnes již to bude asi o něco víc, ale i tak...)
b) Naučit se chápat např. poctivých 10% (viz biblický desátek) svých příjmů jako prostředky, které jsou mi svěřeny - abych je rozdal, abych z nich podpořil dobré dílo. Aby nezůstaly u mě a pro mě. (V tom smyslu salár na úhradu provozních nákladů sboru, jehož "služeb" sám také využívám, sem vlastně vůbec nepatří, že...) Odpovědnost za to, kam a na co půjdou peníze z 10%, zůstává jen na mně. - Pak i podpora činnosti církve je jedním z možných cílů. (Ovšem znovu říkám - to, co slouží mně = srovnatelně s Tvými příklady vstupenek na kulturu apod. - to se musí vejít do těch 90%).

Jiří Hoblík - Re: Dvojí pochybení

14. 10. 2014 15:14

jas - Jaromír?

1) o svých penězích přidávám spíš pár slov na závěr, a zdaleka to není to hlavní - u mně je to složitější, což ale neříkám na veřejnosti
2) Souhlasím s tím, že účelem církve není sebezajištění - starosti o finanční a technické podmínky je x-řadá záležitost, i když jakási míra starosti o sebezáchovu patří k životu. Špatné je, když z toho je křeč.
3) Mám zato, že je potřeba vytvářet a nabízet poctivé a kvalitní duchovní zboží. O jeho aktuální realitě mám ale pochybnost. Spíš pozoruji starosti o banality. Smyslem není ani ve víře - lámat někoho, nýbrž nabízet. Kdyby apoštolové neměli co nabízet, nešli by lidi po tom, i když to taky nebyly kdovíjaké davy.

Michal Vejvoda - Re: Dvojí pochybení

5. 11. 2014 9:15

Jakto, že tam salár nepatří, když z něj mám užitek. biblický desátek měl jíst i ten kdo ho dával spolu s lévijcem, sirotkem a vdovou, to za prvé a za druhé měl jít lévijcům, kteří vykonávali službu v chrámu. Tedy "na provoz".

Aleš Wrana - salár ze srdce

16. 10. 2014 8:13

Zdá se mi, že systém saláru byl stavěn na dvou předpokladech:
1. platí ho lidé, kterým na církvi zálěží / mají ji rádi;
2. kdo dává ze srdce, tomu nebude chybět.
Kde jedno nebo obojí neplatí, vypadá očekávání církevních řádů opravdu divně.

Michal Vejvoda - Re: salár ze srdce

16. 10. 2014 20:11

Co míníte slovem církev, církev jsou lidi. Ti se můžou scházet v lese nebo na poli a nepotřebují nutně placené kazatele...tedy salár nedávám z "láska k církvi", ale protože si pragmaticky uvědomuju, že se scházím s těmi lidmi v teple a světle a že to něco stojí a že i ten kazatel potřebuje z něčeho žít (když už musíme mít placeného)...na druhou stranu je otázka jestli by nebylo "křesťanštější" dávat ty peníze z lásky opravdu potřebným lidem, než je prosvítit a protopit....Apropo, pokud se předpokládá, že dávám salár z lásky a jinak to nedává smysl, proč je mi doporučována jeho výše?

Aleš Wrana - Re: Re: salár ze srdce

17. 10. 2014 9:10

Myslím, že evangelická láska k církvi znamená:
- že bohoslužby jsou pro mě svátkem, a chci je mít vkusné, a kvalitní, proto si platím, pokud je to možné, profesionála
- jsou pro mne tím nejdůležitějším, co mě pak zmocňuje k dalšímu dobrému dílu ve světě.
Proč je výše saláru určena? Myslím, že je odvozena jako půlka desátku, které mají své zdůvodnění biblické.

Michal Vejvoda - Re: Re: Re: salár ze srdce

17. 10. 2014 12:55

Půlka desátku? já tam četl o 5% z příjmu, ne o polovině každého desátého dobytčete, které projde pod holí ani o desetině z úrody...
Co se vašeho pojetí lásky k církvi týká, tak aby byly bohoslužby "vkusné a kvalitní" k tomu není vždy zapotřebí placený profesionál a na druhé straně placený profesionál není zárukou toho, že budou "vkusné a kvalitní". Abych byl zmocněn skrze bohoslužby k dalšímu dobrému dílu ve světě, potřebují více než aby byly "kvalitní a vkusné", aby byly plné Ducha, aby se skrze ně Bůh dotýkal mého srdce...ani zárukou toho není placený profesionál (na druho stanu se to může dít skrze neplaceného neprofesionála). No asi jsme dospěli k tomu, že nemám tu správnou evangelickou lásku k církvi, ostatně asi ani nebudu správný evangelík, což mě v tomto kontextu ani příliš nezarmucuje.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

17. 10. 2014 14:26

OK, tak takovou lásku nemáte. Nemá smysl to moc rozebírat. Já jsem prostě během své farářské praxe poznal mnoho a mnoho lidí, kteří takový laskavý vztah k církvi mají, a o tom jsem tady chtěl psát především.

Michal Vejvoda - Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

17. 10. 2014 21:29

No, třeba by bylo dobré kdybyste to ještě trochu rozebral, takhle by to mohlo vypadat, že jen bráníte "svůj chleba" a zaklínáte se přitom jakousi "evangelickou láskou"...což ovšem proti mě nemusíte, já jsem k neplacení saláru nevyzýval, naopak bych byl rád, kdyby ho platilo více lidí alespoň nějaký (nemusí to být 5%) a nemusí to být z "evangelické lásky", ale proto, že si uvědomí, že ty účty se prostě zaplatit musí.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

19. 10. 2014 17:35

Mně se zdá, že tam, kde se peníze vybrat "musí", stále více lidí z toho snadno vystoupí s tím, že oni "nemusí". - Jedinou šanci vidím v tom, že lidé, kteří mají církev rádi, se spolu domluví, že je zapotřebí dávat možná více než jsme byli zvyklí, a třeba i na tom, kde chceme ušetřit v nákladech.

Michal Vejvoda - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

19. 10. 2014 22:45

Já nemlvil o tom, že se musí vybrat peníze, ale že se musí zaplatit účty a to se prostě musí...jinak přijde exekutor a zapečetí nám kostel...asi tak...a když se nezaplatí personální fond, tak se může stát, že se zruší sbor. Takže pokud tam chci i nadále chodit, měl bych počítat s tím, že je potřeba tam něco přispět. Doma taky účty neplatím z lásky, ale proto, že holt když je nezapltím, tak si nezatopím, nerozsvítím, případně skončím na ulici...tož tak.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

20. 10. 2014 0:00

Mezi penězma a láskou to tak přímo nikdy není. Ale máš rád sebe natolik, že nechceš spát pod mostem. Miluješ ženu a děti - a tudíž jim dopřáváš domov. Láska tu nevypadá zas tak vzletně, ale velmi prakticky.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

20. 10. 2014 6:19

Ano, každý z nás má mnoho "obligatorních" výdajů. Kolik z členů církve však považuje za závazný výdaj salárr? Podle mé zkušenosti asi jen stará generace - a ta má často k tomu špatnou představu, kolik peněz církev potřebuje. Už střední generace chce být často z "obliga", prostě přestanou do kostela chodit, když se na ně moc naléhá.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 1:59

Je zajímavé, že když hromady lidí opouštějí církev, je to jejich vina - a není to problém "svaté" církve. Stojí ČCE za to, aby do ní obyčejný člověk přispíval? Nač sebe cení? A proč? Takové a podobné otázky je třeba si klást.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 18:33

Bratři redaktoři, Jirko a Jakube, to co tady teď píšete, vypadá dost jako předpojatost a dogmatičnost, ne jako rozumná diskuse. - Jirko, kdo říká, že když lidé z církve odcházejí, je to jejich vina? A že si církev myslí, že je "svatá", ve smyslu, že za odchody nemůže? Já jsem to nikdy neslyšel. Je spíš hloupě bezradná. - A Jakube, Váš trychtýřový argument: na jedné straně zlověstný náznak ad personam, že Vás osobně připravili o zdroj příjmu, a na druhé zobecnění, že to byla ČCE, která to udělala...

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 19:22

trychtýřový argument: na jedné straně moc úzký - v obecné diskusi o saláru povíte, že nevíte, proč církev podporovat, vždyť vy sám s ní máte nevyřízené účty. A na druhé straně je tentýž argument široký, příliš zobecňující, zdroj příjmů vám prý vzala ČCE - já tedy například jsme vám snad peníze nevzal...

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

22. 10. 2014 22:31

A ještě musím říct, že není poctivé převracet to, co jsem řekl, na nějaký můj "nevyrovnaný účet". Účty s ČCE vyrovnané mám - já o ní stál, ona o mě ne, nedá se nic dělat. Ale je důvod, proč jí dávat peníze? Co nabízí - ne mně, ale vůbec? Na co to vlastně přispívám, jestliže jí dávám peníze na její činnost? Na přežívání?

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

23. 10. 2014 12:02

Pěkné, ač vágní. Ale pro mě za mě - ať se to protopí a prosvítí, dá farářům, ale co ten provoz salárníkovi přináší? Na "slovo boží" už se dávno rezignovalo, tak je tu ČCE ještě pro něco jiného, než pro provoz? Jsou nějaké fíky, nebo jenom listí?

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: salár ze srdce

25. 10. 2014 21:29

To máte dobré. Bohužel ČCE se táhne trend, hlavně nikoho neztratit, spíš získat co nejvíce lidí, a nejhorší, co je odpuzuje, je kázání. Mám věrohodné zprávy, že v našem seniorátu usiluje několik farářů o to, aby se pastorálky přestaly kázáními zabývat, že je to k ničemu. I od jinud se ozývají hlasy, abychom s těmi "přednáškami" skončili. Většina farářů spíchne něco mezi sobotou a nedělí, podle toho to také vypadá. Mnozí se snaží být hlavně zábavní, jiní si hrají na psychoterapeuty ...