Jdi na obsah Jdi na menu

Co s tou misií?


Biblické motto:

„… ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“

(Ř 10,13-15a)

Téma misie se stalo v průběhu listopadu 2010 snad nejdiskutovanějším tématem v ČCE. Jednak se mu věnovala iniciativa „Krize/vize“ na Evangnetu, kdy bylo hlavně hodné pozornosti, jak se všichni ujišťovali, že není smyslem misie, naplnit kostely a kostelní pokladničky, a tím onu krizi vyřešit, přesto titíž dávali ochromenou misii do souvislosti s krizí a její čipernější, nápaditější a efektivnějsí praktikování za cestu k jejímu překonání. Zaznívaly ovšem i skutečně hodnotné postřehy, o kterých se zmíním. Mnohem víc jsem se však cítil dotčen slovy, která zazněla ve zprávě našeho seniora Michala Kitty na konventu Královéhradeckého seniorátu: „Je obdivuhodné, kolik ‚doprovodného programu‘ jsme schopni v malém množství církevních aktivistů vytvořit. Ale misijní efekt je diskutabilní. Vynakládáme značné úsilí na to, abychom se zapojili do dění v obci, do kulturního dění, abychom dokázali světu, že jsme ‚normální‘. Jistě je to chvályhodné a k víře to patří. Ale není to tím vlastním, co církev udržuje při životě. Jen zřídka návštěvník koncertu uvěří. A k posluchači přednášky evangelium samo automaticky nedolehne. Chci v podstatě vyjádřit rozpaky nad tím, že vytisknout plakát a zorganizovat přednášku umíme, ale předávat evangelium neumíme. Pokud jde o misii, jsme diletanti a začátečníci. Naše misijní pokusy jsou tak cudné a tak křečovitě nenásilné, že si jich nevšimne ani ten, kterému chceme evangelium předat.“            (str. 2 seniorovy zprávy).

Zatímco výzva našeho seniora (alespoň co mi sdělili moji zpravodajové) na konventu prošla bez povšimnutí, impuls iniciativy „Krize/vize“ byl chvíli diskutován, pak to také umlklo. Ale nějaké postřehy přinesl, především náznaky od některých, že misie není jen otázkou vůle, stupně nasazení a vhodné methody, ale především obsahu a cíle: o čem chceme druhé přesvědčovat a proč vlastně?

Snažím se už pár let připomínat, že misie má také svůj mravní rozměr. Věnoval jsem tomuto tématu hned první presbyterku, kterou jsem u nás v seniorátu organizoval, ke které se mi podařilo zmáknout bratra Halamu z ETF UK [Podrobnosti zde]. Na chvíli se mi podařilo i iniciovat diskusi na evangetu, ale ta měla jen krátký dech a sklon se od daného tématu odklánět. Vůbec, mám někdy pocit, že titíž, kdo volají po větší čipernosti na poli misijním, by byli současně pohoršeni kdyby někdo řekl, že jedinou podmínkou spásy je přijetí Ježíše Krista, tedy křesťanské víry. Mám obavu, že se o této věci přemýšlí dost nesystémově, nekonsistentně. Na jednu stranu hurámisie, na druhou ochrana náboženské plurality a nedotknutelnosti jiných kultur a z nich vzešlých věr. Ten problém nepomine ani tehdy, omezíme-li se pouze na vlastní životní prostor, neboť v něm funguje tolik kultur, kolik si jich dokáže každá obec či pracovní tým v zaměstnání vytvořit, o virtuálních spolcích na internetu ani nemluvě! Není i bezvěrectví určitým kulturním projevem, hodným respektu? A tak se zmatečně navrhuje vzdát se veřejně misijních snah vůči těm či oněm, křesťanští zástupci na různých náboženských konferencích ujišťují představitele jiných věr, že je máme rádi, že je nechceme obracet, ona „cudnost“, zmíněná ve zprávě Michala Kitty, se projevuje tak, že se lidem, jimž se snažíme svědčit omlouváme, nebo je ujišťujeme, že je v žádném případě nechceme o ničem přesvědčovat, současně však slyšíme neustálé „hybaj lenoši, koukejte získávat další učedníky!“ Dokud však nedojde opravdu k důsledné morálnětheologické reflexi misie a z ní vzešlých konfliktů se soudobými morálními maximami, bude to celé pajdat na všechny končetiny.

Moralita misie:

Jedním z nejdůležitějších faktorů misijní sterility budou jistě ty morální: Ježíš nás učí, abychom s druhými jednali tak, jak chceme, aby bylo jednáno s námi (Mt 7,12), ale chceme, aby nás někdo lámal pro svoji víru? Chceme, aby někdo převracel naše současné jistoty, přemalovávala naše obrazy světa, přestrukturovával naše paradigmata a převracel hodnotové systémy? Ano, nechceme. A nemusí to být ani moslemín, stačí, když mi jen bratr či sestra ze stejné kostelní lavice začne prezentovat vlastní pochopení některých důsledků společné víry, o nichž mám já představu jinou. A tak se může pražský rabín Karol Sidon chvástat v rozhovoru pro Lidové noviny, že Židé nikoho pro svoji víru nelámou (zamlčuje ovšem, že důvody k tomu nejsou morální, jako spíše ethnocentrické). Nám samým, jakmile dozní první „hurá“, které v nás myšlenka na misii vyvolá, se hned obrátí žaludek při představě mlaďoučkých křesťanských koťátek a štěňátek, zpívajících nasládlé písničky s kytarkami a jinými lomozidly na pěších zónách, postavičky, vnucující na ulici všelijaké brožurky, či vpašovávající je v čekárnách u lékaře mezi reklamy na léčiva. Samotným se nám bude hnusit představa, že bychom se třeba my měli proměnit v ty odporné bestie, co člověka přepadají na ulici s otázkami, zda už slyšeli o Ježíši, mají-li jistotu spasení, co jejich duše, a já nevím jaké další stupidní dotazy obvykle zahajují „misijní rozhovor“.

K tomu přistupuje, že se pro moderní demokratický svět staly pojmy jako kutura, přesvědčení, vlasní názor atd. posvátnými krávami. „Každý má právo dělat a myslet si co chce. Každý máme svou individuální víru a podobné věci, takže je přece nebudeme kázat všem lidem okolo,“ odpověděl člen jedné hardrockové kapely, jejíž členové jsou křesťanského vyznání, na výtku, že nejsou kapelou křesťanskou. Ano, kdokoliv se pokusí byť jen referovat o své víře se záměrem získat pro ni druhého, bude obviněn z intolerance, z útoků na demokratická práva a svobody. Mám obavu, že dnes je kupříkladu pro demokratikého učitele větší průšvih zmínit se ve škole o své víře, ať státní nebo soukromé, možná už i na církevních, než tomu bylo za totality. Na náboženství je dnešní společnost přecitlivělá, a to nemluvím o předsudcích, spíš o strachu o vlastní integritu. Takže se sepisují seznamy všeho náboženského, co se ve školách nesmí: nosit kříže, hidžáby; jinak: mešity nemají být, nebo alespoň nemají mít minarety a podobně. I po zkušenostech s invazí destruktivních kultů do naší země považujeme za nejohroženější děti a dospívající. Zdá se, jako by nejneutrálnějším polem bylo jakési bezvěrectví či zamlčovaná víra, aby se jednou mlaďoch, tabula rasa, mohl nikým nemanipulován rozhodnout sám. Ale k čemu, když jediná víra, o níž má právo být informován, je právě to bezvěrectví?

Právě otázka misijních aktivit je dnes šíleně zapletena do všech ochranářských ideálů. Ty jsou ovšem pochopitelné a oprávněné. Náboženství bylo a je zneužíváno k ovládání lidí. Přitom nejde o ukazatel kvality, k manipulaci lze použít i tu nejlepší víru. V extrémním případě však vypadá ideální demokratická, svobodná společnost jako nějaká soustava vězeňských kobek, do nichž jsou lidé tříděni podle svého přesvědčení, a izolováni tak, aby se nemohli vzájemně kontaminovat. Nemá snad i mladý člověk právo na informace o náboženství? Jistě má, ale na všechny. Žádná víra nesmí mít mocensky zajištěný monopol, v tom je svoboda vyznání, ne zamlčování.

Jako předběžný závěr těchto morálních úvah se mi tedy jeví zjištění, že si to musíme napřed vyjasnit s moralitou misijního působení. Osobně si nemyslím, že pokus přesvědčit druhého o své víře je nemorální, musí být však zachováno několik zásad. Předně se tak musí dít způsobem, který druhému nechává prostor pro vlastní rozhodnutí. Ježíšovu morální zásadu je však třeba aplikovat v této záležitosti jinak. Je třeba přijmout, že pokud jde o politicko sociální rovinu, není žádná víra předem správná. Jistě, pro naše přesvědčení ano, ale ve společnosti je hra otevřená. Tolerance vůči jiným vírám se může projevovat i v tom, že naopak budu jako křesťan hájit muslimovo právo postavit si mešitu třeba v Praze, ne jen v Teplicích či Brně, ale současně musím jasně odmítnout tvrzení Koránu, že se křesťané a Židé mýlí, když říkají, že je má Bůh rád, neboť Bůh je veliký, a nemusí mít nikoho rád. Ano, je veliký a nemusí mít rád, ale jako křesťan jsem přesvědčen, že i přesto má rád celý svět tak, že za něj i vlastního syna obětoval (J 3,16). V tom intolerance není, leda bych se snažli nasadit politické, represivní nástroje proti právu muslima pokusit se mě či kohokoliv jiného přesvědčovat o opaku.

Tou druhou zásadou totiž je, že mám-li právo já o své víře přesvědčovat druhé, mají totéž právo také oni. Tomu je třeba se otevřít politicky i psychologicky – necítit se kvůli tomu dotčeně a ohrožován. V diskusi brát věc o níž jsem pevně přesvědčen jako otevřenou, i když budu vyjadřovat souhlasná či nesouhlasná stanoviska. Tím však i vlastní víře dáváme prostor, aby se obhájila ne naším důvtipem, ale svojí vlastní přesvědčivostí. Tím se ale už přesouvám k dalšímu aspektu, jímž je aspekt religionistický.

Jen závěrem k moralitě misie bych rád zdůraznil, že misijní aktivita křesťanů, jakkoliv bývá praktikována agresivně, má ve své původní formě vysoce morální význam. Universalismus křesťanství není jen projevem imperialismu, ale hlavně překonáním ethnocentrismu, podle kterého Bohu patří jen národy vyvolené, zatímco jiné jsou zavržené. Misie je především projevem toho, že Bůh nepustil pro vyvolený národ ze svého zřetele národy jiné (Mt 10,5n × 28,19; Sk 1,8; J 4,22n). Otázkou je, musejí-li tyto zato opustit své víry, tradice a kulturní projevy? Nevím, ale jedno je jisté: poctivě dělaná misie nemusí být nutně úspěšnou. Manipulace úspěšná bývá. Nejhorším misionářem byl jistý Ježíš, který dokázal sice strhnout davy, v zápětí je ale odbavil tak, že mu zbylo jen dvanáct učedníků, z nichž jeden ho zradí a druhý zapře (J 6). Obdobně se vedlo i Pavlovi z Tarsu (Sk 17,32-34). Mluvíme-li opravdu o misii, pak se odehrává mezi Bohem, mezi tím, kdo svědčí, a tím, komu je svědčeno. Všichni jsou v tomto procesu autonomní, zejména Bůh, který rozhoduje, kdo a kdy uvěří. Nejméně misionář, který nikdy nesmí vnímat misii jako svůj výkon a úspěch, už vůbec ne počítat trofeje. Dokonce se ani nemusí nikdy dozvědět, zda a že byl úspěšný! Možná nakonec stačí jen vydat svědectví, ostatní si Bůh zařídí určitě sám (J 4,42). Misionář i jeho církev musejí ustoupit Bohu z cesty, nesmějí se k lidem stavět, jako k materiálu či kořisti (1Ko 1,14-17; 3,4-9). Nesnažit se misijní aktivitou si cokoliv dokazovat. Smyslem misie je, aby se oslovený dřív nebo později postavil duchovně na vlastní nohy a stal se ve víře autonomní, bezprostředně odpovědný jen Bohu.

Misie a religionistika:

Otázku misie je třeba řešit neodděleně od reflexe pozice církve ve světě, zejména nábloženském. Bez reflexe přikázání „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,3 || Dt 5,7) nelze křesťanskou misii provozovat.

Velkým problémem je, pojímáme-li bibli jako studnici „odpovědí na všechny otázky“. O čem potom přemýšlíme? Když „nebudeš“, tak prostě nebudeš. Odsud lze pak pohlížet na jinověrce jako třeba na lidi zpozdilé či zatvrzelé (1Ko 12,2). Fakticky zná bible jen velmi omezený výsek náboženských projevů. Zná jen předoorientální kulty plodnosti nebo politickou mythologii. Fenomén náboženství je ovšem velmi komplikovaný, nesnadná je už sama jeho definice, neboť začínají u primitivní magie, animismu, a končí na hranicích filosofie či psychologie (Jungovu theorii archetypů vědecká obec za vědeckou neuznává; např. D. Fontana ji označuje za náboženskou, neboť sám Jung ji prohlásil za neverifikovatelnou). Veškeré pokusy o „křesťanskou theologii náboženství“ troskotají právě na tom, že se všichni, ať už zaujímají tolerantní či odmítavé postoje, snaží naházet je do jednoho pytle (podrobněji např. Daniel L. Migliore, Víra usilující rozumět, ISBN 978-80-86498-33-1, kap. 12).

Právě na poli religionistiky se projevuje, jak při misijních úvahách ignorujeme skutečný svět, naděje a víru těch, jimž se pokouším sdělit evangelium, včetně skeptiků a atheistů. Základem je dělení světa na „my a oni“, přičemž kategorie „oni“ je zbavena veškeré své plurality, pestrosti. Nejen ti, kdo se ani nezajímají, a rovnou vše odmítnou, ale zejména ti, kdo vytvářejí různé „theologie náboženství“, paušalizující „cesty ke spáse“ i v těch ostatních vírách (H. Küng, II. Vatikánský koncil …), či jejich christianocentrické vnímání jako „přípravy na evangelium“ (Lumen gentium čl. 16.) nebo „semen slova“ (Ad gentes čl. 11), zdroj „předporozumění“, si možná ani nevšimnou, jak neoprávněné takové pokusy jsou. Už sám pojem spásy je problematický. Na farářském kursu v roce 2003 jsem se snažil připomenout, že jde o kategorii výrazně křesťanskou, že nejde jen o slovíčko, ale hlavně o jeho obsah a brizanci, neboť postuluje určitou nespokojenost s daným stavem, nespokojenost, která by neměla vycházet jen z osobních pocitů a tužeb, nýbrž ze setkání s božím slovem. Proto vede k neustálému „umírání starému“ ve prospěch „rození nového k obrazu božímu, jak se nám prezentuje v Kristu Ježíši“. Tvrdit tedy, že jiná náboženství vedou ke spáse je projevem křesťanské agrese, neboť jiným vírám podsouváme, že jim jde všem v podstatě o totéž, oč nám. Nebere jiná náboženství tak, jak si ona sama rozumějí.

Bohužel se mi to asi moc nepodařilo, neboť v diskusi hned první dotaz na mě zaútočil statistickým přehledem o počtu muslimů na světě a v historii, a co si myslím, že s nimi bude, dotaz, který vůbec nesouvisel s tím, co jsem říkal, co si tazatel zjevně připravil dávno předem a bylo mu líto ho pak nepoužít. V osobních rozhovorech při obědě se sice zdálo, že většinou pochopili a přijali, později však můj program vyvolal konflikt se SPEKem, jehož vedení se cítilo mnou podvedeno. Ani to, co z toho vydestiloval redaktor EČČB bratr Adámek nesvědčilo, že by se mi podařilo vysvětlit to tak, aby došlo k pochopení podstaty.

Skutečnost je však taková, že snažíme-li se nalézt svůj poměr k těm druhým, zpravidla si je buď převedeme na nějakého svého „společného jmenovatele“ (buď si jím spasení, nebo „… plné uskutečnění hodnot, po kterých touží upřímní lidé všech dob …E. Alberich, L. Dřímal, Katechetika, ISBN 978-80-7367-382-6), nebo si vybereme některá, jimž přisoudíme určité znaky „slušného“ náboženství: monotheismus, pozitivní cíle, kvantitativní a prostorové rozšíření (světová náboženství – tak konstituce a dekrety II. Vaticana), příbuznost (Abrahamovská náboženství) a tak dále.

Téma misie se vine celým starozákonním i novozákonním svědectvím,“ píše ve svém příspěvku bratr P. Krejčí. Nevím, který starý zákon četl, ale vzhledem k silné etnocentricitě větší části bible se tam náznaky šíření „pravé víry“ mimo rámec vyvoleného národa najdou jen omezeně, snad hlavně Jon nabízí určitý program, pak už jen některé ženy v královském rodokmenu a syrský Naamán, ale to jsou výjimky z pravidla. Některými mladšími spisy probleskují všelijaké naděje pro dobu Mesiášovu, ale jinak jediná polemika proti pohanským náboženstvím míří pouze do vlastních řad. Z hlediska dnešní morálky může být problematická kniha Joz, kde hlavní hrdina přichází do Kenaanu s úkolem vyhladit místní kulty i s jejich vyznavači, ale „lest gibeónských“ (Joz 9,3-7) ukazuje, že nešlo o to, vyhladit je zcela z povrchu zemského. Současně je však i z bible i z archeologie a literárněkritickcýh průzkumů zřejmé, že se od těchto národů dokázali Židé učit, a to ne jen sakrální prostituci a lidským obětem, které tak ležely v žaludku prorokům. Starý zákon přejímá mnohá témata tehdejší literatury (Adam s Evou, potopa světa …) a svým způsobem na ně odpovídá. Vztah k „jiným náboženstvím“ je i v tom nejednoznačný, že se Hospodinův prorok může vyskytnout i mezi phanskými zaklínači (Nu 22,5), Hospodin táhne z edómského Seíru (Sd 5,4). Spíš než filosofického monotheismu vykazuje vztah k Bohu znaky henotheismu (Ex, 12,12; 15,11Sd 11,24), které jsou patrné i v Zákoně novém (1Ko 8,5n). Vztah k jiným náboženstvím neodbydeme nějakou jednoduchou poučkou, ani prstem vraženým na jediné místečko v bibli. Setkání s „jiným“ nás vždy nutí k otevřenému, nepředpojatému zamyšlení, než zjistíme, jaký poměr k tomu či onomu máme podle vůle Boží zaujmout.

Chybí však nejen „křesťanská theologie náboženství“, na což si stýská Migliore, ale vůbec definice náboženství. Pak bychom mohli teprve začít přemýšlet, co a proč na nich musíme odmítat, v čem si naopak vyjít vstříc, a na čem se se stoupenci jiných věr (včetně skepse či atheismu) můžeme dokonce pozitivně spolupracovat. Jediným společným jmenovatelem nekřesťanských věr je však jen to, že nejsou křesťanské.

Tuto úvahu chci zakončit poukazem na jiný aspekt, to je pochopení vlastní identity církve v dnešním světě. Chceme zvěstovat a přivádět lidi ke Kristu? Budiž, ale co to vlastně znamená? A musí kvůli tomu být člověk členem nějaké církve, a které? A co musí změnit na svém stylu života, co opouští a co získává? Musí opravdu opustit víru svých otců, nebo vyhranit se tak jednoznačně jediným směrem?

Než budeme mít v téhle věci zase jasno, bude to chtít asi trochu seriozní theologické (i laické) práce. Ovšem z mnoha důvodů potřebujeme mít jasno o svém vztahu vůči jiným vírám už teď. Jsme přátelé či nepřátelé? Internet je plný stránek, židovských, islámských, hinduistických a dalších, které varují před křesťanskou agresí. Misionáři bývají častým terčem útoků ze stran náboženství, která se jinak doporučují svojí mírumilovností. Misijní aktivitu vnímají tedy jako útok, ospravedlňující při obraně použití jakýchkoliv prostředků. Naši i jejich představitelé se pak rádi poplácávají po ramenou a ujišťují, že nikoho o ničem nebudeme přesvědčovat. Každý má právo věřit si, čemu chce. OSN a jiné organizace se snaží předcházet mezinárodním konfliktům, které jsou dnes mnohem nebezpečnější z důvodů náboženských, než byly dříve boje o kolonie, monopoly, území či nerostné zdroje. Geopolitickým úkolem číslo 1 je udržení světového míru. Jako bychom byli za dvě světové války potrestáni zbraněmi hromadného ničení: máme klíče od bytí či nebytí života, proto si další válku nemůžeme dovolit. Spíš než mezi náboženstvími se dnes rozhoduje mezi silami klidu a destrukce. Náboženství v destruktivní formě však může být ve své iracionalitě a nepředvídatelnosti ničivější než vodíková hlavice. Silná náboženská vyhraněnost je vždy v podezření, možná právem, že pro prosazení své Pravdy klidně nechá celý svět padnout. Všichni se snažíme ukázat, že my v tom nejedeme. Někteří theologové dokonce přišli s theorií, že misie byla pouze záležitostí prvotní církve. Dnes jsou teritoria náboženství vytýčena, je třeba jen udržovat náboženskou rovnováhu ve světě, a tu by misie porušovala.

Avšak přesvědčení o tom, v co věřím, ani přesvědčování druhých (2Ko 5,11a), nejsou projevy žádné agrese či intolerance, i když se druzí cítí být ohrožováni stejně jako my, když se nás někdo pokouší přesvědčovat o tom svém. Je však logické být přesvědčen o správnosti toho, v čem žiju; musíme jen svobodu být přesvědčen a přesvědčovat přát i druhým. Musíme jasně odlišit svobodu politickou a theologickou. Na politické úrovni je třeba zachovávat náboženskou rovnocennost, ale ne pod touto záminkou nutit lidi, aby svá přesvědčení před druhými tajili a zapírali. Neměli bychom zatajovat stoupencům jiných náboženství, že s nimi jejich víru nesdílíme, že jsme přesvědčeni o nutnosti přijetí Krista. Nesmí se tak ovšem dít s „revolverem za zády“. Tím může být nejen pokus o protekci křesťanství, údajně třeba pro zachování „křesťanské civilizace“, ale i psychologicky, budeme-li mít o druhé zájem jen potud, pokud budou perspektivním objektem obrácení. Jako Bůh má zájem o nás, ač jsme byli jeho nepřátelé, nesmí být zájem o druhé, jejich naděje i problémy, takovou perspektivou podmiňován. Láska nesmí být vypočítavá, musí být bez přetvářky (Ř 12,9). Stejně otevřeně se musíme stavět i k pokusům těch druhých, přesvědčit nás o svém, aniž bychom museli kvůli tomu opouštět pevné pozice a přesvědčení (Jk 3,17). Jak v jednom kázání upozorňoval bratr Lochman: tolerance není ctností lidí bez názoru. Skutečný dialog mezi náboženstvími předpokládá přesvědčené partnery. Dodávám, že musejí být otevřeni přesvědčování. Smyslem dialogu není jen to, že si popovídáme a vše zůstane, jak bylo. Smyslem dialogu je a vždy byla snaha měnit názory a postoje druhých, avšak výhradně formou verbálního přesvědčování jako rovný s rovným. V tom musíme být vůči partnerům v diskusi poctiví, ani kvůli nějaké mezináboženské diplomacii snahu zvěstovat evangelium nezamlčovat.

Tento postoj vychází z naší morálky a nesmíme jej podmiňovat obdobným chováním druhé strany. To však nevylučuje působení na politiky, aby se zasazovali o náboženskou svobodu i v zemích, kde mají (ne jen) křesťané pod přísnými tresty zakázáno konat misii a jsou častým útokem agrese, jako je tomu dnes v Iráku, ale i v dalších zemích přední Asie, v Číně a v Africe, kde křesťané přežívají i staletí s podmínkou, že svoji víru budou udržovat jen v rámci rodiny a vzdají se misie (podrobně viz Notional Geographic 6/2009; Monika Šlajerová, PALESTINSKÁ CÍRKEV DNES, ISBN 978-80-87378-02-1). Sami se však musíme zasazovat o to, aby někdo skutečně křesťanství nešířil agresivně, či nedělal pod rouškou misie nějaké zvrácenosti. To, že se druhého snažíme o něčem přesvědčit, nesmí být projevem nepřátelství či nadřazenosti. Jsem přesvědčen, že misie musí mít především pozitivní obsah, zatímco obvykle bývá vedena jakoby na potírání čehosi jiného. Měla by mít formu pozvání ke společné hostině (Mt 25,9), ale je třeba také vědět a říct, co se bude servírovat.

Ekumena a misie:

V době, kdy jsem podepisoval povolávací listinu jako kazatel, musel jsem tam podškrábnout, že považuji roztříštěnost církví do různých denominací za hřích. Brzy jsem však o této části reversu začal pochybovat. Ano, možná není tak úplně špatné, že je nás tolik, že křesťanství má vícero podob i organizačních forem (1Ko 11,19). Sice se často objevuje tvrzení, že mnohost církví je pohoršením a překážkou misie, ale mnoho lidí takovou pluralitu naopak oceňuje. Realistický pohled ukazuje, že to má svá pro i proti. Theologických rozporů mezi jednotlivými konfesemi je dnes poměrně málo tím spíš, že značná část z nich, zejména ČCE, je ve své theologické identitě rozkolísána.

Konfesijní společenství je ovšem nutným zázemím pro pěstování víry, včetně infrastruktury a nákladů, které je do ní třeba investovat. Vždy je ovšem třeba respektovat, že učedníky získáváme Kristu, ne sobě, svému sboru, své církvi či vnitrocírkevnímu hnutí. Jednotlivá konfesijní společenství jsou důsledkem suverenity, kterou má křesťan, jemuž jediným prostředníkem mezi Bohem je Ježíš Kristus (1Tm 2,5). Přežití těchto struktur není dostatečným důvodem, aby křesťanskou víru někdo přijal, a pro misionáře je důležité osvobodit se od představy, že obrácený musí svoji novou víru zaparkovat právě v té jeho denominaci a jeho sboru. Základem ekumenismu by se mělo stát vědomí, že všechny církve, pokud se hlásíme ke Kristu Ježíši, jsou povinny jej následovat, a všem se nám to daří proměnlivě, tu víc tu méně, ale nikdy na 100%. Konvertita by měl mít svobodu vybrat si, s kým se na tuto cestu vydá. Nebude-li to ta naše, neměla by v nás hořkost zkalit radost z jeho obrácení. Už proto je problém spojovat misii s projevy či nástroji překonání krize nejen ČCE, ale křesťanství vůbec (viz např. Hans Waldenfels, Fenomén Křesťanství, ISBN 80-7021-329-9). Případným konvertitům i zbytku světa však dlužíme vysvětlení nejen existence křesťanství jako takového, ale i partikulárních konfesí. Říkám-li, že dlužíme vysvětlení, neříkám zkrytě, že se za roztříštěnost a pluralitu podob křesťanství máme stydět, ale opravdu o tom všem poctivě, také z misijní perspektivy, přemýšlet a diskutovat.

Misie a křesťanská identita

Za kardinální slabinu všech dosavadních debat považuji tedy fakt, že se mluví o metodách a míře nadšení, o modernizaci zpěvníku a slovníku, překážkách (předsudky, nízké sebevědomí), sem tam o nutnosti modlitby, ale ne o obsahu. Některé příspěvky do diskuse na Evangnetu se o tom zmiňují, ale nikdo na to moc nereaguje. Bod C příspěvku bratra pražského seniora, hovořící o „nízkém sebevědomí“, ani bod E o „hoření“ a „zapalování“, vypůjčený ze Švandrlíkových Černých baronů, však úplně nevystihují podstatu tohoto problému.

Už jsem se zmínil o svém programu na farářském kursu v roce 2003, kde jsem se měl vyjádřit na téma výlučného významu víry v Ježíše pro spasení na pozadí Sk 4,12. Tehdy jsem někré z farářů, jednoho mladého a jednoho starého oslovil, co si pod pojmem „spasení“ představují? Pro oba bylo nesnadné ne-li nemožné tomuto v církvi tak frekventovanému slovíčku dát nějaký obsah! Nejde o nedostatek nadšení či hoření, ale křesťanství, snad víc než jakákoliv jiná víra pod Sluncem, bylo vystaveno prudkým změnám obrazu světa pod vlivem měnících se schémat myšlení, vnímání, a interpretací světa (jeho odkouzlení – M. Gauchet). Nebylo jen zdrojem těch poryvů; spíš se jim poctivěji křesťanští myslitelé otevřeli, odtabuizovali mnohé otázky (srv. např. s jakou distancí mluví rabín Stern o historickokritické biblické exegesi v rozhovoru s farářem Pöhlmannem, jako o té „…vaší…“ v Horst Georg Pöhlmann a Marc Stern, DESATERO V ŽIVOTĚ ŽIDŮ A KŘESŤANŮ, ISBN 80-7021-783-9, str. 80). Mnohé „samozřejmosti“ z minulosti padly, křesťané své víře hledají jen těžko smysl existence. Mnozí se proto zasněně obracejí k dobám minulým, ale je to chyba. Neměli bychom považovat takové jevy, jako je sekularismus (dokonce Český!?) či „ztráta předporozumění“ za pouhé překážky misie, jako ve výše zmíněné příspěvku pražského seniora (body A a B). Je to možná katarze od samotného Boha, výzva a příležitost k redefnici, k lepšímu sebeporozumění - „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ (Ř 8,28b), i sekularismus. Proč nás Bůh postavil žít, poznávat a rozvíjet svoji víru a přenášet ji dále, právě do tohoto a ne jiného světa? Kdybychom se naučili za ten svět, jaký je, Bohu děkovat (1Tm 2,1-4), spíš než se nad ním stále mrzet a pohoršovat, nebyli bychom možná misijně úspěšnější, určitě však křesťanštější, což je důležitější. Emancipace, autonomie a suverenita dnešního člověka v mnohých otázkách, v nichž mu kdysi interpretační klíč poskytovalo výhradně náboženství, není žádným historickým omylem a je třeba vzít tohoto člověka vážně, nalézt k němu vlídný, důvěřivý a vstřícný vztah, neboť láska Boží k němu není podmíněna perspektivou jeho obrácení. Boží láska k němu předchází našim pokusům o misii.

Největším problémem dnešního křesťanského misionáře tudíž je, že ani nemá jasnou představu, o čem to vlastně bude přesvědčovat a co v rámci tohoto přesvědčování adresátům své misie vastně nabízí. Pokud pak nějakou má, může si být jist, že se mu za to některý z bratří, třeba i někdo z ETF UK, vysměje. Dokonce mu dá i jednu do nosu, protože debaty na křesťanských serverech vykazují tak neobyčejnou míru podrážděnosti, že to skutečně mnohé lidi zaráží. Obsah a smysl křesťanské víry je tedy silně rozkolísán. Někteří autoři se tomu snaží statečně otevřít (kupř. výše zmíněná Waldenfelsova publikace, v níž si ale autor brzy stanoví určité limity, sám si zakáže uvažovat o možnosti, že by se i obsah křesťanství mohl vyčerpat; je ochoten mluvit jen o metodách, formách a projevech). Pokud si opravdu troufneme s pomocí Ducha Svatého se těmto otázkám, doléhajících k nám dávno ne jen ze sekularizovaného či náboženského světa těch druhých, pak se ocitáme v pozici obchodníků, kteří často nejsou schopni zákazníkovi odpovědět na otázky o zboží, které nabízejí. Je to chyba? Možná ne tak úplně. Pokud si skutečně troufneme se těmto otázkám vystavit, pak mohou být i požehnáním. Naše neschopnost je tu znakem toho, že to, co nabízíme, není naše věc, ale zboží Bohem svěřené. My sami se mu totiž už dva tisíce let snažíme porozumět, a ještě s tím nejsme hotovi (2Ko 12,5). Misie se musí odehrávat s pokorou (1Pt 3,15), a tuto stránku naší víry rozhodně nesmíme zastírat, naopak ji musíme dát dostatečně zaznít, i kdyby měla být pro naše posluchače pohoršením. Vševědoucí misionář, stejně jako církev, jsou k ničemu, pouze zastírají Boha. „Pojďte mezi nás, pojďme spolu za naším Pánem, ale experty na Boha a jeho záležitosti z vás neuděláme; sami jimi nejsme, spíš spolu odhalíme, co všechno ještě nevíme,“ tak nějak by měla vyznít misijní pozvánka, „víme o Bohu to nejdůležitější, že za nás dal svého syna, ale co to vše znamená, co věřit, co činit a v co doufat, to se stále učíme. Buď půjdeš tou cestou s námi, nebo s někým jiným, nebo nepůjdeš vůbec, to už je na tobě“.

A zde se nám právě otevírá několik cest k překonání výše zmíněných problémů, zejména otázky křesťanské identity a ekumenicity misie. Z různých církví začínají zaznívat hlasy, že k té pravé církvi směřujeme. S ní není identická žádná ze současných církví, ani žádná církev minulosti, a to včetně té „prvotní“. Spíš než identitu vlastní církve, její historické či stávající podoby, bychom měli sledovat identitu té budoucí, v království Božím. Samozřejmě i tento výraz bychom měli naplnit nějakým obsahem. Tím není ohrožena identita stávajících konfesí, neboť ty jsou tu právě proto, aby pomohly člověku, „vnitřnímu člověku“ (Ef 3,16), za tím cílem vyjít. K tomu tu viditelné společesntví církve je (Ef 4,11-13). To znamená, že naše víra není k zachovávání jakékoliv identity, tedy ani té současné, nýbrž cestou ke změnám. V tom je ta brizance pojmu spasení, jímž tak často nepoučeně operujeme, který je v rozporu se soudobými kulturologickými a psychologickými ideály nedotknutelnosti, stability a permanence v časnosti. Něco jsme, ale podstatnější je to, k čemu směřujeme (1J 3,2). Křesťanská víra nemůže než ukazovat dopředu a nad sebe (J 1,31; 3,30). Misie, usilující o zachování církve, je předem odsouzena k nezdaru. Možná se nám podaří získat víc lidí, ale budou učedníky Kristovými? Proč by měl Bůh sebezáchovným podnikům církví žehnat?

Souhrnně lze tedy říct, že misie není nástrojem vyřešení problémů církve. Ne jen tím, co bylo výše řečeno, ale ani počty obrácených nemohou potvrzovat, že máme pravdu, nebo že to děláme správně. Přesto však misijní otevřenost může k překonání krize přispět, pojmeme-li ji jako výzvu k promýšlení odpovědí na otázku, co vlastně tomuto světu chceme nabídnout, a neutečeme-li před nimi do toho, že „to je přece jasné, ne“. Postavíme-li se k této otázce správně, mohlo by nám úsilí o její zodpovězení pomoci nalézt své místo ve světě, jak křesťanství, své partikulární konfesi, tak i církevní infrastruktuře. Církev, aby měla co nabídnout, musí být v prvé řadě sama sebou. Proto musejí mít její členové jasno v tom, s čím církev jako lid Boží stojí a padá. Stojí a padá svojí odpovědností před Bohem. O konkrétní podobě tohoto tvrzení se můžeme jistě dohadovat, ale musíme se směřovat právě k tomuto bodu ve všech funkcích církve. Pokud se budeme starat o to, co by mohlo být misijně úspěšné, přítažlivé, pak svůj charakter určitě ztratíme.

Infrastruktura

Krizi identity dnes neřeší pouze jednotliví křesťané. Jelikož pracuji společně s lidmi různých vyznání i bez, při rozhovorech o víře na to přicházívá často řada: proč jsem vlastně husita, proč zrovna českobratrský evangnelík? Ani navenek sebevědomá římskokatolická církev dnes nemá žádné jistoty, jak ukazuje výše zmíněná Katechetika. Několik úvah je, řekl bych, nadkonfesijně inspirativních:

„Typickými aspekty eklesiocentrické mentality jsou:

  • větší starost o církevní majetek a obranu svých zájmů než o dobro společnosti a lidí všeobecně;
  • postoj nedůvěry a rezervovanosti vůči věřícím jiných vyznání, příslušníkům mimokřesťanských náboženství a nevěřícím;
  • posilování a obrana vlastních institucí a děl, často paralelně a v konkurenci vůči institucím civilní společnosti.“         (str. 34)

A dále:

Svolání, společenství a poslání jsou prvky nepřetržitého dynamismu, který vede církev k opakovanému shromažďování, aby se pak opět rozešla a s pokorou v něm vydávala svědectví o Božím království“   (str. 24)

Jiné jsou k nalezení na stanách 16, 17, 22 nebo 36, také stojí za zamyšlení, úvahu i diskusi! Ale dmnívám se, že je zajímavá celá; co se týče misie, pak bychom se měli vážně zamyslet nad celou 2. kapitolou po úvodu.

Důležitou podmínkou misie je i to, že pochopíme smysl existence církve, která, jak Alberich s Dřímalem připomínají, není s Božím královstvím totožná, neexistuje kvůli sobě samé, ale přece má v Božím plánu významné místo. Tomu bychom měli i my evangelíci dobře rozumět. Obávám se, že i vztahy evangelíka k jednotlivým institucím vlastní církve jsou velice rozkolísané. Na jednu stranu silný sklon k samověrectví, nezájem o správu církve, ani sboru, nezájem o vše, co přesahuje budování vlastního sboru, či vůbec jen osobní víry, na druhou stranu zaujetí právě vlastním společenstvím, které stojí v konkurenci s ostatními jednotkami téže církve; zaujetí jedním charismatem, které je nadřazováno jiným. Pojetí církve je u nás (nemyslím theoreticky, ale fakticky) velmi nesystémové. Nesystémové je i pojetí misie, tedy o misii se uvažuje bez vztahu k ostatním funkcím církve. Paradoxně tak může být misijní aktivita stavěna do protikladu k „obvyklému“ kazatelství. Korunou může být i výrok jistého člověka, který prý neopotřebuje žádný církevní befel k tomu, aby prostě druhým sdělil, že se zamiloval do Ježíše. Ale misie není o naší soukromé zamilovanosti. Misie je jednou z funkcí církve, vedle svědeckého a služebného úkolu, úkolu vytvářet nové lidské společenství, které oslavuje Boha za jeho skutky, které se vykazuje jeho skutky a ne vlastními, které upřímně a nevypočítavě slouží svému světu z Boží moci a povolání. Podívejme se, jak církev funguje doopravdy: ať už si to přiznáme, nebo ne, je to naopak. Sbory i jednotlivci, nakonec celé církve, se domnívají, že musejí kopat za sebe proti ostatním, aby dokázali svoji životaschopnost a nezastupitelnost. Také výše zmíněná zpráva královéhradeckého seniora trpí sklonem paušalizovat funkce církevní činnosti, neanalyticky hodnotit pouze jejich misijní efekt, tudíž je pak šmahem shodit. Ale církev poskytuje víře zázemí a není bez významu pro misijní efekty církve, ať přímo, nebo mnohem víc nepřímo. Proto si předně musí být sama vědoma svého poslání, své funkce jako celek, a tak ji musejí vnímat, s úctou i střízlivým odstupem, její členové. Pánové Alberich s Dřímalem definují identitu církve ve světě, aby byla „ve světě a pro svět ve službě Božímu království“. Nemyslím, že by se nad tím nemusel evangelík zamyslet jen proto, že jsou to katolíci. Jednotlivé funkce církve je pak třeba posuzovat podle toho, jak slouží k naplňování tohoto poslání jak u celku, tak u jednotlivců. Zatímco se dnes kazatelé zoufale snaží něčím oživovat bohoslužby, aby nebyly „nudné“, něčím šokovat, zaujmout, snaží se o zábavu, která působí nepatřičně a upoceně, stačilo by se zamyslet nad tím, jak správně naplňovat jednotlivé služby. Kázání není žádným přežitkem, ale má vyzbrojovat lidi pro život ve světě v duchu Kristově. Působí tak biblické hodiny, konfirmační příprava a další? Stav homiletiky v ČCE moc nenapovídá, že by se nad tím kazatelé opravdu zamýšleli. Někdo chce být zábavný, jiný šokující, další se vyžívá v póze zlověstného proroka, v lepším případě mění zvěst evangelia v jakousi obecně lidskou životní moudrost či pojímá bohoslužbu jako nějakou psychoterapeutickou seanci, vymizelo však vědomí, že se máme vzdělávat v hledání Boží vůle, povzbuzovat ke každodennímu životu ve víře a z víry, slyšet, přijímat povolání a žít v obecenství darů Ducha i navenek svědeckým životem. Vezmeme-li to takto, možná by mnoha kazatelům odpadlo pár bezesných necí vymýšlením, čím zas příští neděli ohromí.

K misii je skutečně potřeba infrastruktury vzájemných služeb a charismat. Jsem přesvědčen, že značná část Michalem Kittou zpochybňovaných akcí neměla explicitně misijní charakter, proto ještě nebyla neefektivní. Pokud posloužily k povzbuzení již věřícíh lidí, nebo jim pomohly realizovat poslání křesťanské služby, také to bylo dobře, nepřímo pak měly i misijní význam. Pokud chceme někoho obracet, musíme mít za zády společenství, které nás k tomu připraví, vyzbrojí, které nově obrácené s láskou a upřímnou otevřeností přijme, které mu udělá také místo ve svém obecenství. Musí tu být infrastruktura, která bude jeho i naši víru dále podporovat, vzdělávat. Jak ukázala krize Bošínského sboru, je pro mnohé naše sbory nesnadné vyrovnat se s faktem, že noví lidé budou plnohodnotnými členy církve a budou určovat její tvář i směřování. Stejně jako my budou mít plno představ, milných i nosných. Stejně jako my budou hledat, bloudit i nacházet, v každém případě však rozbíjet naše sny o restituci staré dobré církve, či naopak směřování k nějaké moderní, jak jsme si ji ovšem představovali za časů vlastního mládí. Bude to i jejich církev. A ta infrastruktura na ně musí být připravena, aby jim dala bez přetvářky najevo, že jsou vítáni a je připravena jim sloužit v onom růstu k novému lidství, k obrazu božímu v Ježíši Kristu.

Konečně končím

Někdy je těžké začít, ještě těžší skončit. Bylo by toho ještě moc, co k danému tématu říct, ale už by to nebylo moudré. Shrnu tedy několika body:

1.      Musejí skončit jalové řeči o misjním zapálení a přitažlivějších podobách víry, a začít hovořit o obsahu zvěsti.

2.      Církev jako celek si musí ujasnit své poslání ve světě a zbavit se péče o sebe sama, což říkám s plným vědomím, jak nepraktické to je tvrzení.

3.      Musíme v misijním kontextu redefinovat své soudobé morální principy, které činí misii problematickou. Odbourat vše, co právem budí odpor, ale hájit šíření evangelia proti morálnímu napadání.

4.      Církev musí být vyznavačským, svědeckým společenstvím a k témuž vyzbrojovat své lidi pro všední život, neboť pravým misionářem není farář, úkolem žít před boží tváří v tomto světě jsme pověřeni všichni, každý podle svých charismat.

5.      Znovuobjevit význam institucí církve, jejích jednotlivých funkcí, a dostat je do vzájemné souhry, místo aby jedna soutěžila s druhou.

6.      Zapojit misii do systému církevního života, otevřít se lidem, jací jsou, zbavit se všech fakultních konstrukcí tzv. „dnešního člověka“ a začít brát svět vážně.

7.      Pohybovat se v něm jako milovaní bohem v místě, kde byl Bůh dávno před námi.

8.      Misie se musí stát předmětem solidní theologické reflexe a theologie, vyhnanná na fakultu, se musí vrátit na kazatelny, do biblických hodin, všech podob katecheze, na konventy a synody.

9.      Misie nesmí být nástrojem církevní či osobní misionářovy hegemonie.

10.  A, zbytek si domysli každý sám …

To jsou úhrnem témata, o kterých by bylo dobré se konečně rozhovořit.

(Jakub Dvořák)

P.s.:

O Vánocích mě potrápily ucpané dutiny. Chodím od té doby s hlavou omotanou šálou, čepicí naraženou až nad obroučky brýlí, jinak bych se v noci budil s řezavou bolestí v obličeji. Vypadá to děsně, ale raději to, než ty bezesné noci, nemluvě o tom, že jsem zpočátku ani neslyšel, později měl každý zvuk s nepříjemným dozvukem. Když mě v tomto ustrojení viděla jedna kolegyně, pravila: „Vypadáš, jako bys vyznával nějakou víru“. To je dobře, že se to konečně i na mně pozná.

Tématu misie jsem se věnoval i v příspěvcích:

Jiné odkazy:

Velmi zajímavé kázání na text Sk 8,26-40 nazvané Co brání evangeliu? od Ondřeje Koláře, faráře II. brněnského sboru ČCE, obdrží zájemci kliknutím na název výše, nebo ve Sbírce kázání I. 2010/2011. Dá-li Pán, pokusím se mu i věnovat v rubrice recenzí kázání.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář